Psalm 104

Neue evangelistische Übersetzung

von Karl-Heinz Vanheiden
1 Auf, meine Seele, lobe Jahwe! / Jahwe, mein Gott, du bist sehr groß, / bekleidet mit Hoheit und Pracht.2 Das Licht umgibt dich wie ein Gewand, / den Himmel spannst du wie ein Zeltdach aus3 und baust deine Kammern über dem Wasser dort auf. / Du machst die Wolken zu deinem Wagen / und schwebst auf den Schwingen des Sturms.4 Du hast die Winde zu deinen Boten erwählt, / loderndes Feuer zu deinen Gehilfen gemacht.[1]5 Er gab der Erde ein festes Fundament, / dass sie durch nichts mehr zu erschüttern ist.6 Die Flut bedeckte sie wie ein Kleid, / das Wasser stand über den Bergen.7 Vor deiner Zurechtweisung musste es fliehen, / deine Donnerstimme trieb es fort.8 Da schoben sich die Berge auf und die Täler senkten sich / an den Ort, den du ihnen bestimmt hast.9 Du hast dem Wasser Grenzen gesetzt, die es nicht überschreitet. / Nicht noch einmal bedeckt es die Erde.10 Du lässt Quellen entspringen in Bäche; / zwischen den Bergen eilen sie hin.11 Wilde Tiere trinken daraus, / die Wildesel löschen da ihren Durst.12 An diesen Bächen wohnen die Vögel, / aus dichtem Laub ertönt ihr Gesang.13 Du tränkst die Berge aus himmlischen Kammern, / durch dein Wirken wird die Erde satt.14 Gras lässt du sprossen für das Vieh, / Pflanzen für den Acker des Menschen, / aus dem er Nahrung für sich schafft,15 und Wein, der den Menschen erfreut, / Öl, mit dem er seinen Körper pflegt, / und Brot, mit dem er sich stärkt.16 Die Bäume Jahwes trinken sich satt, / die Zedern, die er pflanzte auf dem Libanon.17 Die Vögel bauen ihre Nester darin. / Auf den Zypressen[2] nistet der Storch.18 Die hohen Berge gehören dem Steinbock, / dem Klippdachs[3] bieten die Felsen Schutz.19 Er hat den Mond gemacht, der die Zeiten bestimmt, / die Sonne, die ihren Untergang kennt.20 Du lässt die Dunkelheit kommen, und es wird Nacht; / da regen sich alle Tiere im Wald.21 Die Junglöwen brüllen nach Beute, / sie fordern ihr Fressen von Gott.22 Geht die Sonne auf, ziehen sie sich zurück / und legen sich nieder in ihrem Versteck.23 Dann geht der Mensch an seine Arbeit / und tut bis zum Abend seine Pflicht.24 Wie zahlreich sind deine Werke, Jahwe! / Du hast sie alle mit Weisheit gemacht. / Von deinen Geschöpfen ist die Erde erfüllt.25 Da ist das Meer, groß und weit nach allen Seiten hin; / da wimmelt es von Leben, Groß und Klein und ohne Zahl.26 Da ziehen Schiffe ihre Bahn / und auch der ungeheure Leviatan, / den du erschufst, um mit ihm zu spielen.27 Alle deine Geschöpfe warten auf dich, / dass du ihnen Nahrung gibst zur richtigen Zeit.28 Du gibst ihnen, und sie sammeln sie ein. / Du öffnest deine Hand: Sie werden an guten Dingen satt.29 Du verbirgst dein Gesicht: Sie werden verstört. / Du entziehst ihnen den Atem: Sie sterben dahin / und kehren wieder zum Staub zurück.30 Du sendest deinen Lebensgeist: Sie werden geboren. / So erschaffst du der Erde ein neues Gesicht.31 Ewig bleibe Jahwes Herrlichkeit! / Er möge sich freuen an dem, was er schuf!32 Blickt er die Erde an, so bebt sie; / berührt er die Berge, speien sie Rauch.33 Mein Leben lang will ich Jahwe besingen, / will meinem Gott lobsingen, solange ich bin.34 Möge ihm gefallen, was ich erdachte, / denn auch ich freue mich an ihm!35 Mögen die Sünder von der Erde verschwinden / und die Gottlosen nicht mehr sein! / Auf, meine Seele, lobe Jahwe! / Halleluja![4]

Psalm 104

Bible, překlad 21. století

von Biblion
1 Dobrořeč duše má Hospodinu! I. Jak jsi veliký, Hospodine, Bože můj – oděn jsi slávou a nádherou!2 Světlem jsi jak pláštěm zahalen, nebe jsi jako plachtu rozestřel!3 Svoje paláce jsi nad vodou postavil, jak vozy užíváš husté oblaky, vznášíš se na křídlech větrných.4 Vichry činíš svými posly, tvými služebníky jsou plameny!5 Zemi jsi založil na jejích sloupech, navěky jí neotřese vůbec nic.6 Jak pláštěm přikryl jsi ji oceánem, vody stály i nad horami.7 Před tvojí hrozbou pak rozutekly se, před tvým burácením prchaly.8 Sahaly k horám, stekly však do údolí, na místo tebou určené.9 Hranice dals jim, aby je nepřekročily, aby už nikdy nepřikryly zem!10 Ty pouštíš potoky do údolí, aby proudily mezi horami,11 všechnu polní zvěř aby napájely, divocí osli aby u nich žízeň zahnali,12 na jejich březích aby hnízdili ptáci, jejich zpěv aby zněl mezi větvemi.13 Ze svých paláců hory napájíš, země se sytí ovocem skutků tvých!14 Trávě pro dobytek dáváš růst a také rostlinám k lidskému užitku, aby jim ze země pokrm vyrostl:15 Víno, jež smrtelníka v srdci oblaží, olej, po němž se obličej rozzáří, a chléb, který člověku dodá sil.16 Hospodin sytí i své stromoví – libanonské cedry, které sám vysadil.17 Vrabci si na nich hnízda postaví, čáp si nachází domov na jedli.18 Vysoké hory patří kamzíkům, skály jsou útočištěm králíků.[1]19 Stvořil jsi měsíc, aby časy určoval, i samo slunce ví, kdy má zapadat.20 Přivádíš tmu a noc se rozhostí, spoustou zvěře se lesy zahemží.21 Po své kořisti řvou tehdy lvi, aby tak Boha o pokrm žádali.22 S východem slunce se vrací zpět, aby ulehli ve svých doupatech.23 Za svým úkolem tehdy člověk vyráží, pracuje na něm, než se zešeří. II.24 Kolik je, Hospodine, skutků tvých! Všechno jsi moudře učinil – země je plná tvých stvoření!25 Hle, je tu moře širé a veliké, havěť bezpočtu se hemží v něm – maličcí i velcí tvorové!26 Plují v něm lodě a také leviatan, jehož jsi stvořil, aby si tam hrál!27 Ti všichni k tobě vzhlížejí, abys je krmil v čase potřeby.28 Dáváš jim a oni sbírají, když otevřeš ruku, sytí se hojností.29 Děsí se ale, když svou tvář ukrýváš, hynou, když dech jim odnímáš – navracejí se znovu v prach.30 Svého Ducha když pošleš, bývají stvořeni, abys tvář země znovu obnovil!31 Hospodinova sláva ať trvá věčně, ze svého díla ať se Hospodin raduje!32 Pod jeho pohledem země třese se, hory dýmají pod jeho dotykem!33 Zpívat budu Hospodinu celý život svůj, žalmy zpívat svému Bohu, dokud jsem tu!34 Kéž se mu líbí moje myšlenky – Hospodin je přece mojí radostí!35 Kéž by už hříšníci ze světa zmizeli, kéž by tu darebáci více nebyli! Dobrořeč, duše má, Hospodinu! Haleluja![2]