Psalm 78 | Menge Bibel :: ERF Bibleserver

Menge Bibel

1 Ein Lehrgedicht von Asaph. Gib acht, mein Volk, auf meine Belehrung, leiht euer Ohr den Worten meines Mundes! (Ps 50,1) 2 Ich will auftun meinen Mund zur Rede in Sprüchen, will Rätsel verkünden von der Vorzeit her. 3 Was wir gehört und erfahren und unsere Väter uns erzählt haben, 4 das wollen wir ihren Kindern nicht verschweigen, sondern dem künftgen Geschlecht verkünden die Ruhmestaten des HERRN und seine Stärke und die Wunder, die er getan hat. 5 Denn er hat ein Zeugnis aufgerichtet in Jakob und festgestellt in Israel ein Gesetz, von dem er unsern Vätern gebot, es ihren Kindern kundzutun, 6 auf daß die Nachwelt Kenntnis davon erhielte: die Kinder, die geboren würden, sollten aufstehn und ihren Kindern davon erzählen, 7 daß sie auf Gott ihr Vertrauen setzten und die Taten Gottes nicht vergäßen und seine Gebote befolgten, 8 daß sie nicht wie ihre Väter würden, ein trotziges und widerspenstiges Geschlecht, ein Geschlecht mit wankelmütigem Herzen, dessen Geist sich nicht zuverlässig zu Gott hielt. 9 Ephraims Söhne, bogengerüstete Schützen, haben den Rücken gewandt am Tage des Kampfes. 10 Sie hielten den gottgestifteten Bund nicht und wollten nicht wandeln in seinem Gesetz; 11 nein, sie vergaßen seine Taten und seine Wunder, die er sie hatte sehen lassen. 12 Vor ihren Vätern hatte er Wunder getan im Lande Ägypten, im Gefilde von Zoan. 13 Er spaltete das Meer und ließ sie hindurchziehn und türmte die Wasser auf wie einen Wall; 14 er leitete sie bei Tag durch die Wolke und während der ganzen Nacht durch Feuerschein; 15 er spaltete Felsen in der Wüste und tränkte sie reichlich wie mit Fluten; 16 Bäche ließ er aus dem Felsen hervorgehn und Wasser gleich Strömen niederfließen. 17 Dennoch fuhren sie fort, gegen ihn zu sündigen, und widerstrebten dem Höchsten in der Wüste; 18 ja, sie versuchten Gott in ihren Herzen, indem sie Speise verlangten für ihr Gelüst, 19 und redeten gegen Gott mit den Worten: »Kann Gott wohl einen Tisch in der Wüste uns decken? 20 Wohl hat er den Felsen geschlagen, daß Wasser flossen heraus und Bäche sich ergossen; doch wird er auch vermögen Brot zu geben oder Fleisch seinem Volke zu schaffen?« 21 Drum, als der HERR das hörte, ergrimmte er: Feuer entbrannte gegen Jakob, und Zorn stieg auf gegen Israel, 22 weil sie an Gott nicht glaubten und auf seine Hilfe nicht vertrauten. 23 Und doch gebot er den Wolken droben und tat die Türen des Himmels auf, 24 ließ Manna auf sie regnen zum Essen und gab ihnen himmlisches Brotkorn: 25 Engelspeise aßen sie allesamt, Reisekost sandte er ihnen zur Sättigung. 26 Hinfahren ließ er den Ostwind am Himmel und führte durch seine Kraft den Südwind herbei; 27 Fleisch ließ er auf sie regnen wie Staub und beschwingte Vögel wie Meeressand; 28 mitten in ihr Lager ließ er sie fallen, rings um ihre Wohnungen her. 29 Da aßen sie und wurden reichlich satt, und was sie gewünscht, gewährte er ihnen. 30 Noch hatten sie ihres Gelüsts sich nicht entschlagen, noch hatten sie ihre Speise in ihrem Munde, 31 da stieg der Ingrimm Gottes gegen sie auf und erwürgte die kräftigen Männer unter ihnen und streckte Israels junge Mannschaft zu Boden. 32 Trotz alledem sündigten sie weiter und glaubten nicht an seine Wunder^[1]. 33 Drum ließ er ihre Tage vergehn wie einen Hauch und ihre Jahre in angstvoller Hast. 34 Wenn er sie sterben ließ, dann fragten sie nach ihm und kehrten um und suchten Gott eifrig 35 und dachten daran, daß Gott ihr Fels sei und Gott, der Höchste, ihr Erlöser. 36 Doch sie heuchelten ihm mit ihrem Munde und belogen ihn mit ihrer Zunge; 37 denn ihr Herz hing nicht fest an ihm, und sie hielten nicht treu an seinem Bunde. 38 Doch er war barmherzig, vergab die Schuld und vertilgte sie nicht, nein, immer wieder hielt er seinen Zorn zurück und ließ nicht seinen ganzen Grimm erwachen; 39 denn er dachte daran, daß Fleisch sie waren, ein Windhauch, der hinfährt und nicht wiederkehrt. 40 Wie oft widerstrebten sie ihm in der Wüste, kränkten sie ihn in der Öde! 41 Und immer aufs neue versuchten sie Gott und betrübten den Heiligen Israels. 42 Sie dachten nicht mehr an seine starke Hand, an den Tag, wo er sie vom Bedränger erlöste, 43 als er seine Zeichen in Ägypten tat, seine Wunder im Gefilde von Zoan (V.12). 44 Er verwandelte dort in Blut ihre Ströme^[2], so daß man ihr fließendes Wasser nicht trinken konnte; 45 er sandte unter sie Ungeziefer, das sie fraß, und Frösche, die ihnen Verderben brachten; 46 er gab ihre Ernte den Freßgrillen preis und die Frucht ihrer Arbeit den Heuschrecken; 47 er zerschlug ihre Reben mit Hagel, ihre Maulbeerfeigenbäume mit Schloßen; 48 er gab ihr Vieh dem Hagel preis und ihren Besitz den Blitzen; 49 er sandte gegen sie seines Zornes Glut, Wut und Grimm und Drangsal: eine Schar von Unglücksengeln; 50 er ließ seinem Ingrimm freien Lauf, entzog ihre Seele nicht dem Tode, überließ vielmehr ihr Leben der Pest; 51 er ließ alle Erstgeburt in Ägypten sterben, der Manneskraft Erstlinge in den Zelten Hams. 52 Dann ließ er sein Volk ausziehn wie Schafe und leitete sie in der Wüste wie eine Herde 53 und führte sie sicher, so daß sie nicht bangten; ihre Feinde aber bedeckte das Meer. 54 So brachte er sie nach seinem heiligen Gebiet, in das Bergland, das er mit seiner Rechten erworben, 55 und vertrieb vor ihnen her die Völker, verloste ihr Gebiet als erblichen Besitz und ließ in ihren Zelten die Stämme Israels wohnen. 56 Doch sie versuchten und reizten Gott, den Höchsten, und hielten sich nicht an seine Gebote, 57 sondern fielen ab und handelten treulos, ihren Vätern gleich; sie versagten wie ein trüglicher^[3] Bogen 58 und erbitterten ihn durch ihren Höhendienst und reizten ihn zum Eifer durch ihre Götzenbilder. 59 Als Gott es vernahm, ergrimmte er und verwarf Israel ganz und gar: 60 er gab seine Wohnung in Silo auf, das Zelt, das er aufgeschlagen unter den Menschen; 61 er ließ seine Macht in Gefangenschaft fallen und seine Zier in die Hand des Feindes; 62 er gab sein Volk dem Schwerte preis und war entrüstet über sein Erbteil^[4]; 63 seine jungen Männer fraß das Feuer, und seine Jungfraun blieben ohne Brautlied; 64 seine Priester fielen durchs Schwert, und seine Witwen konnten keine Totenklage halten. 65 Da erwachte der Allherr wie ein Schlafender, wie ein vom Wein übermannter Kriegsheld; 66 er schlug seine Feinde von hinten und gab sie ewiger Schande preis. 67 Auch verwarf er das Zelt Josephs und erwählte nicht den Stamm Ephraim, 68 sondern erwählte den Stamm Juda, den Berg Zion, den er liebgewonnen; 69 und er baute den ragenden Bergen^[5] gleich sein Heiligtum, fest wie die Erde, die er auf ewig gegründet. 70 Dann erwählte er David, seinen Knecht, den er wegnahm von den Hürden des Kleinviehs; 71 von den Mutterschafen holte er ihn, daß er Jakob weide, sein Volk, und Israel, seinen Erbbesitz. 72 Der weidete sie mit redlichem Herzen und leitete sie mit kundiger Hand.

Bible, překlad 21. století

von Biblion

1 Poučný žalm Asafův. I. Naslouchej, lide můj, mému učení, slov, která mluvím, všímej si. 2 V podobenstvích k tobě promluvím, abych ti odhalil dávná tajemství. 3 Slyšeli jsme a sami víme, co nám vyprávěli naši otcové. 4 Jejich dětem to nezatajíme, dalšímu pokolení budem vyprávět o chvále Hospodinově, o jeho síle, o zázracích, jež učinil. 5 Svědectví stvrdil Jákobovi, Izraeli svěřil učení, o kterém přikázal otcům našim, aby je předávali synům svým, 6 aby je poznalo budoucí pokolení, i děti, jež se teprv narodí, aby zas učily svoje potomky: 7 Ať v Bohu skládají svoji naději, ať nezapomínají, co učinil, a dodržují jeho příkazy! 8 Ať nejsou jako jejich otcové, pokolení vzpurné a svéhlavé, pokolení se srdcem nestálým a s duchem Bohu nevěrným! II. 9 Synové Efraimovi, zdatní lukostřelci, v den bitvy se dali na útěk. 10 Nedodrželi smlouvu Boží, odmítli se řídit jeho Zákonem. 11 Zapomněli na jeho mocné činy, na zázraky, jež jim projevil. 12 Před jejich otci konal zázraky, v Egyptě, na poli soanském. 13 Rozdělil moře, převedl je, vody postavil jako hromady. 14 Oblakem svým je vodil ve dne, ohnivým světlem za nocí. 15 Rozlomil skály v poušti, jak z hlubin bezedných dal jim pít. 16 Ze skály nechal potoky proudit, jež v řeky rozvodnil. 17 Oni však proti němu stále hřešili, na poušti Nejvyššího dráždili! III. 18 Pokoušeli Boha v srdcích svých, podle své chuti pokrm žádali. 19 Mluvili proti Bohu se slovy: „Copak Bůh prostře stůl na poušti? 20 Udeřil sice do skály, mohutným potokem vody tryskaly – chleba nám ale dát jistě neumí, může snad svému lidu maso opatřit?“ 21 Hospodin slyšel to a hněval se, proti Jákobovi vzplanul plamenem, vykypěl hněvem na Izrael. 22 Ačkoli Bohu nevěřili a nedoufali v jeho spasení, 23 přesto dal příkaz oblakům shůry, otevřel nebeské průduchy. 24 Skrápěl je manou, aby jedli, dal jim nebeské obilí! 25 Lidé okusili andělský chleba, poslal jim jídla dosyta! 26 Východní vítr na nebi vát nechal, vítr od jihu svou mocí hnal. 27 Masem jak prachem zasypal je, množstvím ptáků, jako je písku u moře. 28 Doprostřed tábora je nechal padat, na jejich stany kolem dokola. 29 Jedli a hojně se nasytili, dal jim to, po čem bažili. 30 Ještě svou lačnost ani neukojili, ještě měli jídlo v ústech svých, 31 když Boží hněv vzkypěl proti nim! Pobil mezi nimi ty nejvypasenější, výkvět Izraele porazil! IV. 32 Oni však hřešili stůj co stůj a nevěřili jeho zázrakům. 33 Proto své dny skončili v marnosti, když jejich léta zkrátil hrůzami. 34 Když je však hubil, pilně ho hledali, vraceli se a Boha sháněli. 35 Na Boha vzpomněli si, že býval jejich skála, jejich vykupitel že byl Bůh Nejvyšší. 36 Pochlebování pak měli plná ústa a na jazyku lži. 37 Upřímní k němu nebyli v srdci, jeho smlouvě byli nevěrní. 38 On však byl soucitný – nezahladil je a jejich viny stále odpouštěl. Svůj hněv často odvracel od nich, všechnu svou zuřivost nechtěl probouzet. 39 Pamatoval na to, že jsou smrtelní, vánek, jenž odvane a už se nevrátí. V. 40 Kolikrát jen ho v poušti dráždili, jakou ho v pustině trápili bolestí! 41 Znovu a znovu Boha pokoušeli, Svatého izraelského rmoutili! 42 Na jeho sílu nepamatovali, na den, kdy je vykoupil ze soužení. 43 Na den, kdy Egyptu dal svá znamení, na soanském poli když zázraky působil. 44 Jejich řeky tehdy ve krev obrátil, ze svých potoků se napít nemohli! 45 Mračno much poslal, aby je žraly, a také žáby, aby je hubily. 46 Jejich úrodu housenkám vydal, plod jejich práce kobylkám. 47 Kroupami jejich révu pobil, jejich fíkovníky zničil mráz. 48 Na jejich stáda dopustil krupobití, na jejich dobytek palčivý žár. 49 Planoucí hněv svůj poslal na ně, prchlivost, zlobu a soužení, anděly zkázy na ně dopustil! 50 Otevřel průchod pro svůj hněv, před samou smrtí je nešetřil, morové ráně je všechny vystavil. 51 V Egyptě pobil všechno prvorozené, ten výkvět mládí ve stanech Chamových. 52 Svůj lid pak vyvedl tak jako ovce, jako stádo je v poušti provázel. 53 Vodil je bezpečně, takže se neděsili, nad jejich nepřáteli se vody zavřely. 54 Takto je dovedl až ke své svaté zemi, k hoře, již dobyl svojí pravicí. 55 Pohany vyhnal před jejich tváří, losem jim rozdělil jejich dědictví, izraelské kmeny doma usídlil. VI. 56 Oni však Boha dráždili a pokoušeli, na svědectví Nejvyššího nedbali. 57 Zrádně se odvrátili jako otcové jejich, tak jako křivý luk minuli cíl. 58 Popouzeli ho svými výšinami, rozzuřili ho svými modlami! 59 Bůh to vše slyšel a ve svém hněvu Izrael tehdy zcela zavrhl. 60 Tehdy opustil svůj příbytek v Šílu, stan, v němž mezi lidmi přebýval. 61 Do zajetí dal padnout svoji sílu, svou slávu nechal v rukou nepřátel. 62 Svůj lid tehdy vydal napospas meči, na své dědictví se rozhořčil. 63 Jejich mladíky pohltil oheň, jejich pannám nezazněly písně svatební. 64 Jejich kněží tehdy padali mečem, jejich vdovy plakat nemohly. 65 Tehdy Pán procitl tak jako ze snu, jako bojovník, jenž byl vínem rozjařen. 66 Tehdy své nepřátele zasáhl vzadu, vydal je věčné pohaně! VII. 67 Zavrhl sice Josefův stan, Efraimův kmen si nevybral, 68 Judův kmen ale vyvolil – horu Sion, kterou si oblíbil. 69 Svatyni jako nebesa si tam postavil a jako země, již upevnil navěky. 70 Vyvolil svého služebníka Davida, vzal ho od ovcí v ohradách. 71 Povolal ho od ovcí s jehňaty, aby pásl Jákoba, jeho lid, totiž Izrael, jeho dědictví. 72 On je pak pásl se srdcem oddaným, vodil je dovedností rukou svých.