1Halleluja! Preiset den HERRN[1], denn er ist freundlich, ja ewiglich währt seine Gnade!2Wer kann des HERRN Machttaten gebührend preisen und kundtun all seinen Ruhm?3Wohl denen, die am Recht festhalten, und dem, der Gerechtigkeit übt zu jeder Zeit!4Gedenke meiner, o HERR, mit der Liebe zu deinem Volk, nimm dich meiner an mit deiner Hilfe,5daß ich schau’ meine Lust am Glück deiner Erwählten, an der Freude deines Volkes Anteil habe und glücklich mich preise mit deinem Eigentumsvolke!6Wir haben gesündigt gleich unsern Vätern, wir haben gefehlt und gottlos gehandelt.7Unsre Väter in Ägypten achteten nicht auf deine Wunder, gedachten nicht der Fülle deiner Gnadenerweise, waren widerspenstig gegen den Höchsten schon am Schilfmeer;8dennoch half er ihnen um seines Namens willen, um seine Heldenkraft zu erweisen.9Er schalt[2] das Schilfmeer: da ward es trocken, und er ließ sie ziehn durch die Fluten wie über die Trift.10So rettete er sie aus der Hand des Verfolgers und erlöste sie aus der Gewalt des Feindes:11die Fluten bedeckten ihre Bedränger, nicht einer von ihnen blieb übrig.12Da glaubten sie an seine Worte, besangen seinen Ruhm.13Doch schnell vergaßen sie seine Taten und warteten seinen Ratschluß nicht ab;14sie fröhnten ihrem Gelüst in der Wüste und versuchten Gott in der Einöde:15da gewährte er ihnen ihr Verlangen, sandte aber die Seuche gegen ihr Leben.16Dann wurden sie eifersüchtig auf Mose im Lager, auf Aaron, den Geweihten des HERRN:17da tat die Erde sich auf und verschlang Dathan und begrub die ganze Rotte Abirams,18Feuer verbrannte ihre Rotte, Flammen verzehrten die Frevler.19Sie machten sich ein Kalb[3] am Horeb und warfen vor einem Gußbild sich nieder20und vertauschten so die Herrlichkeit ihres Gottes mit dem Bildnis eines Stieres, der Gras frißt.21Sie hatten Gott, ihren Retter, vergessen, der große Dinge getan in Ägypten,22Wunderzeichen im Lande Hams, furchtbare Taten am Schilfmeer.23Da gedachte er sie zu vertilgen, wenn nicht Mose, sein Auserwählter, mit Fürbitte vor ihn hingetreten wäre, um seinen Grimm vom Vernichten abzuwenden.24Sodann verschmähten sie das herrliche Land und schenkten seiner Verheißung keinen Glauben,25sondern murrten in ihren Zelten, gehorchten nicht der Weisung des HERRN.26Da erhob er seine Hand gegen sie zum Schwur, sie in der Wüste niederzuschlagen,27ihre Nachkommen unter die Heiden niederzuwerfen und sie rings zu zerstreuen in die Länder.28Dann hängten sie sich an den Baal-Peor und aßen Opferfleisch der toten (Götzen)29und erbitterten ihn durch ihr ganzes Tun. Als nun ein Sterben unter ihnen ausbrach,30trat Pinehas auf und hielt Gericht[4]: da wurde dem Sterben Einhalt getan.31Das wurde ihm angerechnet zur Gerechtigkeit von Geschlecht zu Geschlecht in Ewigkeit. –32Dann erregten sie Gottes Zorn am Haderwasser, und Mose erging es übel um ihretwillen;33denn weil sie dem Geiste Gottes widerstrebten, hatte er unbedacht mit seinen Lippen geredet.34Sie vertilgten auch die Völker nicht, von denen der HERR es ihnen geboten,35sondern traten mit den Heiden in Verkehr und gewöhnten sich an deren (böses) Tun36und dienten ihren Götzen: die wurden ihnen zum Fallstrick.37Ja, sie opferten ihre Söhne und ihre Töchter den bösen Geistern38und vergossen unschuldig Blut [das Blut ihrer Söhne und Töchter, die sie den Götzen Kanaans opferten]: so wurde das Land durch Blutvergießen entweiht.39Sie wurden unrein durch ihr Verhalten und verübten Abfall durch ihr Tun. –40Da entbrannte der Zorn des HERRN gegen sein Volk, und Abscheu fühlte er gegen sein Erbe[5];41er ließ sie in die Hand der Heiden fallen, so daß ihre Hasser über sie herrschten;42ihre Feinde bedrängten sie hart, so daß sie sich beugen mußten unter deren Hand.43Oftmals zwar befreite er sie, doch sie blieben widerspenstig gegen seinen Ratschluß und sanken immer tiefer durch ihre Schuld.44Er aber nahm sich ihrer Drangsal an, sooft er ihr Wehgeschrei hörte,45und gedachte seines Bundes ihnen zugut, fühlte Mitleid nach seiner großen Güte46und ließ sie Erbarmen finden bei allen, die sie gefangen hielten.47O hilf uns, HERR, unser Gott, und bring uns wieder zusammen aus den Heiden, damit wir deinem heiligen Namen danken, uns glücklich preisen, deinen Ruhm zu künden!48Gepriesen sei der HERR, der Gott Israels, von Ewigkeit zu Ewigkeit! Und alles Volk sage »Amen!« Halleluja!
Psalm 106
Bible, překlad 21. století
von Biblion1Haleluja! Oslavujte Hospodina – je tak dobrý! Jeho láska trvá navěky!2Kdo jen vylíčí Hospodinovo hrdinství, kdo jeho chválu plně vypoví?3Blaze těm, kteří se drží práva, kdo žijí spravedlivě v každý čas!4Pamatuj na mě, Hospodine, až svému lidu přízeň prokážeš, se svojí spásou navštiv mě!5Štěstí tvých vyvolených dej mi zakusit, s tvým národem ať se mohu veselit a chlubit se spolu s těmi, kdo ti náleží! II.6Zhřešili jsme jako už naši otcové, zkazili jsme se a jednali jsme zle.7Naši otcové v Egyptě nepochopili divy tvé! Na velikost tvé lásky nepamatovali, u Rudého moře Nejvyššího[1] dráždili.8Zachránil je však pro své jméno, aby ukázal své hrdinství.9Rudému moři pohrozil, a vyschlo, provedl je hlubinami jako po poušti!10Zachránil je před jejich soky, vykoupil je ze spárů nepřátel.11Voda se zavřela nad jejich trýzniteli, ani jediný z nich neutek.12Tehdy věřili jeho zaslíbením, tehdy ho chválili se zpěvem.13Rychle však zapomněli na jeho činy, nechtěli čekat, jak se rozhodne.14Propadli lačnosti v oné poušti, Boha pokoušeli v pustině.15Poskytl jim tedy, oč tolik stáli, dopustil však na ně úbytě.16Potom zas v táboře žárlili na Mojžíše a na Hospodinova svatého, Árona.17Země se otevřela, Dátana pohltila, Abiramovu hordu pohřbila.18Oheň vyšlehl proti té tlupě, spálil ty darebáky plamenem! III.19Na Orébu si potom tele udělali a tomu odlitku se klaněli.20Slávu svého Boha tenkrát vyměnili za sochu býka, co trávu jí!21Zapomněli na Boha, svého spasitele, jenž konal veliké věci v Egyptě:22zázraky činil v zemi Chámově, u Rudého moře věci předivné.23Byl by je vyhladil, jak rozhodl se, nebýt jeho vyvoleného Mojžíše. Ten se v té roztržce postavil před něj, a tak odvrátil jeho zhoubný hněv.24Potom však pohrdli krásnou zemí, jeho zaslíbení věřit nechtěli.25Ve svých stanech se dali do reptání, poslouchat Hospodina odmítli.26Pozvedl tedy ruku k přísaze, že je nechá padnout na poušti,27že jejich símě rozežene po národech, po cizích zemích že je rozpráší.28Potom se s modlou Baal-peor spřáhli, jedli oběti patřící mršinám.29Boha tak popudili svými činy, že mezi nimi propukla pohroma.30Vtom povstal Pinchas, aby zjednal právo, a Hospodin tu ránu zastavil.31Početl mu to za spravedlnost po všechna pokolení, navěky.32Při vodách Meriby ho znovu popudili, až také Mojžíš kvůli nim pochybil.33V duchu ho tehdy tolik rozhořčili, že se unáhlil svými rty. IV.34Potom nevyhladili národy, o kterých jim to Hospodin poručil.35Promísili se s pohany, naučili se jejich způsoby!36Začali uctívat jejich modly, do jejich pasti se zapletli.37I svoje syny jim obětovali, své dcery ďáblům dávali!38Nevinnou krev tehdy prolévali, krev synů svých a svých dcer. Modlám v Kanaánu je obětovali – tou krví byla poskvrněna zem!39Svými skutky takto pošpinili se a svými činy smilnili.40Hospodin vzplanul proti svému lidu hněvem, své dědictví si zošklivil!41Napospas pohanům proto zanechal je, aby jejich sokové vládli nad nimi.42Utiskovali je jejich nepřátelé, sraženi byli do jejich područí.43Znovu a znovu zachraňoval je, oni ho ale vědomě dráždili – ve své špatnosti klesali stále níž!44On ale viděl jejich tíseň, kdykoli slyšel jejich křik.45Pamatoval na smlouvu svou s nimi, ve své velké lásce byl pohnut lítostí.46Proto k nim nakonec probudil soucit všech, kdo je drželi v zajetí. V.47Zachraň nás, Hospodine, náš Bože, a z národů nás posbírej! Tvé svaté jméno ať oslavíme, tvou chválou ať se chlubíme!48Ať je požehnán Hospodin, Bůh izraelský, od věků až navěky! Ať všechen lid odpoví: Amen! Haleluja!