Psalm 102 | Hoffnung für alle

Hoffnung für alle

Herr, erbarme dich über Jerusalem!

1 Gebet eines Menschen, der allen Mut verloren hat und dem HERRN sein Leid klagt. 2 Höre mein Gebet, HERR, und achte auf meinen Hilfeschrei! 3 Ich bin in großer Not – verbirg dich nicht vor mir! Höre mir zu und hilf mir schnell! 4 Mein Leben verflüchtigt sich wie Rauch, mein ganzer Körper glüht, von Fieber geschüttelt. 5 Meine Kraft vertrocknet wie abgemähtes Gras, selbst der Hunger ist mir vergangen. 6 Ich bin nur noch Haut und Knochen, mir bleibt nichts als endloses Stöhnen. 7 Man hört mich klagen wie eine Eule in der Wüste, wie ein Käuzchen in verlassenen Ruinen. 8 Tiefe Verzweiflung raubt mir den Schlaf; ich fühle mich wie ein einsamer Vogel auf dem Dach. 9 Tag für Tag beschimpfen mich meine Feinde, und wen sie verfluchen wollen, dem wünschen sie mein Schicksal herbei. 10 Ich esse Staub, als wäre es Brot, und in meine Getränke mischen sich Tränen. 11 Denn dein furchtbarer Zorn hat mich getroffen, du hast mich hochgeworfen und zu Boden geschmettert! 12 Mein Leben gleicht einem Schatten, der am Abend in der Dunkelheit verschwindet. Ich bin wie Gras, das bald verdorrt. 13 Du aber, HERR, regierst für alle Zeiten; von dir wird man erzählen, solange es Menschen gibt. 14 Du wirst eingreifen und dich über Zion erbarmen. Denn die Zeit ist gekommen, es zu begnadigen – die Stunde ist da! 15 Dein Volk liebt die Mauern dieser Stadt und trauert über ihre Trümmer. 16-17 Aber der HERR wird sie wieder aufbauen, er wird erscheinen in all seiner Pracht. Dann werden die Völker ihn fürchten und alle Könige vor seiner Macht zittern. 18 Ja, der HERR wird das Gebet der Hilflosen hören, er lässt ihr Flehen nicht außer Acht. 19 Diese Worte soll man aufschreiben für die Generationen, die nach uns kommen, damit auch sie es lesen und den HERRN loben: 20 Der HERR blickte von seinem Heiligtum herab, er schaute vom Himmel auf die Erde. 21 Er hörte das Stöhnen der Gefangenen und rettete sie vor dem sicheren Tod. 22 Darum wird man den HERRN auf dem Berg Zion rühmen; in ganz Jerusalem wird man ihn loben, 23 wenn alle Völker und Königreiche sich versammeln, um sich in seinen Dienst zu stellen. 24 Mitten im Leben^[1] hat Gott meine Kraft gebrochen, ich weiß, meine Tage sind schon gezählt. 25 Darum flehe ich ihn an: Mein Gott, lass mich nicht jetzt schon sterben! Du selbst überdauerst die Generationen. 26 Vor langer Zeit hast du alles geschaffen, Himmel und Erde sind das Werk deiner Hände. 27 Sie werden vergehen, du aber bleibst. Wie alte Kleider werden sie zerfallen, wie ein abgetragenes Gewand legst du sie ab und wechselst sie aus. 28 Du aber bleibst ein und derselbe, deine Jahre haben kein Ende. 29 Die Nachkommen deines Volkes werden in Sicherheit wohnen, unter deinem Schutz werden sie geborgen sein.

Bible, překlad 21. století

von Biblion

1 Modlitba ubožáka, když v zoufalství vylévá před Hospodinem své úzkosti. I. 2 Naslouchej, Hospodine, mé modlitbě, můj křik o pomoc kéž k tobě pronikne! 3 Svou tvář přede mnou neskrývej v den, kdy jsem ohrožen! Nakloň mi ucho své, v den, kdy volám tě, pospěš, vyslyš mě! 4 Moje dny v dýmu ztrácí se, mé kosti planou jako pec. 5 Mé zbité srdce jak tráva uvadlo, ani si nevzpomenu na jídlo! 6 Od námahy svého kvílení jsem na kost vyhublý! 7 Pelikánu v poušti se podobám, jsem jako sýček v pustinách. 8 Nemohu spát a jsem sám jak vrabec na střechách. 9 Posměchu nepřátel jsem denně vydáván, za blázna mají mě, jsem pro ně nadávka! 10 Vždyť jako chleba popel polykám, do svého nápoje slzy přidávám! 11 To všechno pro tvůj hněv, pro tvé horlení – pozdvihl jsi mě, abys mě odmrštil! 12 Mých dnů jak stínu ubývá, jako ta tráva uvadám. II. 13 Ty však, Hospodine, navěky zůstáváš, po všechna pokolení trvá tvá památka. 14 Vstaneš, aby ses nad Sionem smiloval, vždyť už je čas mu přízeň prokázat, už přišel správný čas! 15 Vždyť tvoji služebníci milují jeho kamení, nad jeho prachem jsou hnuti lítostí! 16 Hospodinovo jméno národy ctít budou a všichni králové světa slávu tvou, 17 až Hospodin znovu Sion zbuduje, až se ukáže ve slávě. 18 Tehdy se obrátí k modlitbě trpícího, tehdy nepohrdne jejich modlitbou! 19 Ať je to zapsáno pro příští pokolení, ať slaví Hospodina ti, kteří budou stvořeni, 20 že shlédl dolů ze svých svatých výšin, Hospodin z nebe že pohleděl na zemi, 21 aby vyslyšel nářek uvězněných, odsouzené k smrti aby propustil! 22 Hospodinovo jméno bude na Sionu znít, Jeruzalém jeho chvála naplní, 23 národy a království až se shromáždí, aby Hospodinu sloužili! III. 24 Uprostřed cesty mi síly podlomil, můj život náhle ukrátil. 25 Řekl jsem: Bože můj, neber mě zprostřed života – po všechna pokolení trvají léta tvá! 26 Za pradávna jsi zemi založil, dílem tvých rukou jsou nebesa. 27 Ona pominou, ty budeš vždy, všechna se jako šaty obnosí. Odložíš je jak starý plášť a budou pryč. 28 Ty však jsi tentýž – tvá léta neskončí. 29 Děti tvých služebníků budou žít dál, jejich símě před tebou bude rozkvétat!