Psalm 22

Elberfelder Bibel

1 Dem Chorleiter. Nach »Hirschkuh der Morgenröte«. Ein Psalm. Von David. 2 Mein Gott, mein Gott, warum hast du mich verlassen, ⟨bist⟩ fern von meiner Rettung, den Worten meines Schreiens? (Mt 27,46; Mk 15,34) 3 Mein Gott, ich rufe bei Tage, und du antwortest nicht; und bei Nacht, und mir wird keine Ruhe. (Ps 88,2) 4 Doch du bist heilig, der du wohnst ⟨unter⟩ den Lobgesängen Israels^[1]. (2Chr 5,13) 5 Auf dich vertrauten unsere Väter; sie vertrauten, und du rettetest sie. 6 Zu dir schrien sie ⟨um Hilfe⟩ und wurden gerettet; sie vertrauten auf dich und wurden nicht zuschanden. (Ps 25,3) 7 Ich aber bin ein Wurm und kein Mann, ein Spott der Leute und verachtet vom Volk. (Jes 53,3; Joh 19,3) 8 Alle, die mich sehen, spotten über mich; sie verziehen die Lippen, schütteln den Kopf: (Hi 16,4; Ps 109,25; Mt 27,39) 9 »Wälze ⟨es⟩ auf den HERRN!^[2]– Der rette ihn, befreie ihn, denn er hat ja Gefallen an ihm!« (Mt 27,43) 10 Ja, du bist es, der mich aus dem Mutterleib gezogen hat, der mir Vertrauen einflößte an meiner Mutter Brüsten. 11 Auf dich bin ich geworfen vom Mutterschoß her, von meiner Mutter Leib an bist du mein Gott. (Ps 71,6) 12 Sei nicht fern von mir, denn Not ist nahe, denn kein Helfer ist da. (Ps 7,3; Ps 35,22; Ps 38,22; Ps 38,23; Ps 40,14; Ps 69,18; Ps 70,2)

Ps 7,3Ps 35,22Ps 38,22Ps 38,23Ps 40,14Ps 69,18Ps 70,2

13 Viele Stiere haben mich umgeben, starke ⟨Stiere⟩ von Baschan mich umringt. 14 Sie haben ihr Maul gegen mich aufgesperrt, ⟨wie⟩ ein Löwe, reißend und brüllend. (Hi 16,10; Ps 35,21; Kla 3,46; Joh 19,6)

Hi 16,10Ps 35,21Kla 3,46Joh 19,6

15 Wie Wasser bin ich hingeschüttet, und alle meine Gebeine haben sich zertrennt; wie Wachs ist mein Herz geworden, zerschmolzen in meinem Inneren. (2Sam 14,14) 16 Meine Kraft^[3] ist vertrocknet wie ⟨gebrannter⟩ Ton, und meine Zunge klebt an meinem Gaumen; und in den Staub des Todes legst du mich. (Ps 38,11; Joh 19,28) 17 Denn Hunde haben mich umgeben, eine Rotte von Übeltätern hat mich umzingelt. Sie haben meine Hände und meine Füße durchgraben^[4]. (Joh 19,18; Joh 20,25) 18 Alle meine Gebeine kann ich zählen. Sie schauen und sehen auf mich ⟨herab⟩. 19 Sie teilen meine Kleider unter sich, und über mein Gewand werfen sie das Los. (Mt 27,35) 20 Du aber, HERR, sei nicht fern! Meine Stärke, eile mir zu Hilfe! (Ps 7,3; Ps 38,23; Ps 40,14; Ps 69,18; Ps 70,2)

Ps 7,3Ps 38,23Ps 40,14Ps 69,18Ps 70,2

21 Entreiß dem Schwert mein Leben^[5], mein einziges, der Gewalt^[6] des Hundes! (Ps 35,17) 22 Rette mich aus dem Rachen des Löwen und von den Hörnern der Büffel! Du hast mich erhört^[7]. (2Tim 4,17) 23 Verkündigen will ich deinen Namen meinen Brüdern; inmitten der Versammlung will ich dich loben. (Ps 26,12; Ps 35,18; Ps 109,30; Ps 111,1; Joh 20,17; Hebr 2,12)

Ps 26,12Ps 35,18Ps 109,30Ps 111,1Joh 20,17Hebr 2,12

24 Ihr, die ihr den HERRN fürchtet, lobt ihn; alle Nachkommen Jakobs, verherrlicht ihn, und scheut euch vor ihm, alle Nachkommen Israels! 25 Denn er hat nicht verachtet noch verabscheut das Elend des Elenden, noch sein Angesicht vor ihm verborgen; und als er zu ihm schrie, hörte er. (Hebr 5,7) 26 Von dir ⟨kommt⟩ mein Lobgesang in großer Versammlung; erfüllen will ich meine Gelübde vor denen, die ihn fürchten. (Ps 40,10; Ps 50,14; Ps 116,14; Jon 2,10)

Ps 40,10Ps 50,14Ps 116,14Jon 2,10

27 Die Sanftmütigen werden essen und satt werden; es werden den HERRN loben, die ihn suchen; leben wird euer Herz für immer. (Ps 69,33) 28 Es werden daran denken und zum HERRN umkehren alle Enden der Erde, und vor dir werden niederfallen alle Geschlechter der Nationen. (Ps 86,9; Jes 2,2; Apg 15,17; Offb 15,4)

Ps 86,9Jes 2,2Apg 15,17Offb 15,4

29 Denn dem HERRN ⟨gehört⟩ das Königtum, er herrscht über die Nationen. 30 ^[8] Es aßen und warfen sich ⟨vor ihm⟩ nieder alle Fetten der Erde^[9]; vor ihm werden niederknien alle, die in den Staub hinabfuhren, und der, der seine Seele nicht am Leben erhielt. (Phil 2,10) 31 Nachkommen werden ihm dienen; man wird vom Herrn erzählen einer Generation, (Jes 53,10) 32 die kommen wird. Sie werden verkünden seine Gerechtigkeit einem Volk, das noch geboren wird, denn er hat es getan. (Ps 102,19)

Bible, překlad 21. století

von Biblion

I.

1 Pro předního zpěváka, na nápěv písně „Jitřní laň“. Žalm Davidův. 2 Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Proč jsi tak daleko od mé záchrany, daleko od slov mého sténání? 3 Celé dny volám, Bože můj, ty se však nehlásíš, ani za nocí nemohu najít klid. 4 Ty sám jsi svatý, trůníš uprostřed izraelských chval. 5 Naši otcové v tebe doufali, doufali a tys je vysvobozoval. 6 K tobě volali a bývali zachráněni, doufali v tebe a nebyli zklamáni. 7 Já však jsem červ, ani ne člověk, ostuda lidstva, hanba národa. 8 Každý se posmívá při pohledu na mě, pošklebuje se, hlavou potřásá: 9 „Spolehl na Hospodina, tak ať mu pomůže, jen ať ho zachrání, když ho má tak rád!“ 10 To ty jsi mě vyvedl z lůna mé matky, u jejích prsů dals mi bezpečí. 11 Na tebe odkázán jsem od svého narození, od matčina lůna můj Bůh jsi ty! 12 Nevzdaluj se mi – úzkost se blíží, chybí mi pomocník! 13 Mohutní býci mě obkličují, obstupují mě tuři bášanští. 14 Své tlamy na mě otvírají jak draví řvoucí lvi! 15 Jak voda se roztékám, všechny kosti mám vymknuté. Mé srdce se vosku podobá, rozpustilo se v nitru mém. 16 Patro mám suché^[1] jako střep, jazyk mi přilnul k čelistem, do prachu smrti srazils mě! 17 Smečka psů se na mě sbíhá, obstupují mě zlosyni. Ruce i nohy mi probodli,^[2] 18 všechny mé kosti se dají spočítat! Dívají se na mě, zírají, 19 o moje šaty dělí se, o moje roucho losují. 20 Ty však, Hospodine, nevzdaluj se mi, ty, sílo má, mi pospěš na pomoc! 21 Vysvoboď od meče duši mou, z moci psů tu mou jedinou!

II.

22 Zachraň mě prosím před tlamou lva, vyslyš mě před rohy buvola! 23 Svým bratrům budu zvěstovat tvé jméno, uprostřed shromáždění tě budu velebit: 24 Ctitelé Hospodina, chvalte jej, všechno símě Jákobovo, slavte jej, všechno símě Izraele, ctěte jej! 25 Jistěže nepohrdá trápením ubožáka, s odporem neskrývá před ním tvář – když k němu volá, on vyslýchá! 26 Ve velikém shromáždění se tebou pochlubím, své sliby splním před jeho ctiteli. 27 Jíst budou ponížení a budou nasyceni, chválit Hospodina budou, kdo jej hledají: Ať vaše srdce žije navěky! 28 Všechny zemské končiny se rozpomenou a k Hospodinu se navrátí; před tvojí tváří se klanět budou všechny rodiny a národy. 29 Vždyť Hospodinovo je království, on vládne nad národy! 30 Všichni bohatí světa se před ním skloní, všichni do prachu klesající pokleknou – ti, kdo se při životě udržet nemohou! 31 Jejich potomci mu budou sloužit, o Pánu budou vyprávět navěky. 32 Přijdou a jeho spravedlnost rozhlašovat budou lidu, jenž se teprv narodí, poví, co učinil!