Jób 17 | Český ekumenický překlad

Český ekumenický překlad

1 Na duchu jsem zlomen, mé dny dohasly, jen hrob mi zbývá. 2 Co posměšků zakouším, stále mě napadají, oka nezamhouřím. 3 Slož u sebe za mě záruku, kdo jiný by se zaručil rukoudáním? 4 Jejich srdce prozíravosti jsi zbavil, a proto je nevyvýšíš. 5 Přátelům se pochlebuje, vlastním synům vypovídá zrak.

— Lidem k posměchu

6 Učinil mě pořekadlem lidu, tím, na nějž se plivá. 7 Můj zrak pohasl hořem, všechny mé údy jsou už jen stín. 8 Poctiví nad tím žasnou, nevinný je pobouřen rouhačem. 9 Spravedlivý se však přidrží své cesty, kdo má čisté ruce, bude ještě odvážnější. 10 Vy všichni, obraťte se a pak přijďte, moudrého však mezi vámi nenacházím. 11 Mé dny pomíjejí, moje záměry se hatí, přání mého srdce ztroskotala. 12 Noc vydávají za den, mluví o světle, kde temnota je blízko. 13 I kdybych měl naději, podsvětí bude mým domem, lože si ustelu ve tmách. 14 Jámě řeknu: ‚Tys můj otec,‘ červům: ‚Matko má, má sestro.‘ 15 Kde mám jakou naději a splnění mé naděje kdo spatří? 16 Závory podsvětí zapadnou, až se spolu do prachu uložíme.“

Slovo na cestu

od Biblica

Kapitola není v tomto překladu dostupná.

Bible, překlad 21. století

od Biblion

1 Dech mě opouští, mé dny skončily, jen hřbitov zbývá mi. 2 Jsou se mnou ale ještě ti posměvači – kvůli jejich zlobě nezamhouřím oči! 3 Slož za mne záruku, kterou určil jsi – kdo jiný by se za mě zaručil? 4 Jejich srdce jsi zbavil soudnosti, takovým přece nedáš zvítězit! 5 Říká se: ‚Kdo zištně zrazuje přátele, zbavuje vlastní děti vyhlídek.‘ 6 Bůh ze mě pro všechny udělal přísloví, kdekdo mi plivne do očí. 7 Oči se mi kalí hořkostí, z mých údů zbývá pouhý stín. 8 Při pohledu na mě se děsí poctiví, nevinní jsou pobouřeni: ‚Vida, bezbožník!‘ 9 Spravedlivý ale jde svou cestou dál, kdo má čisté ruce, se zviklat nenechá. 10 Nuže, vy všichni, zkuste to znovu – moudrého mezi vámi ale nenajdu! 11 Mé dny uplynuly i s mými úmysly, touhy mého srdce se zhatily. 12 Obrátit usilují noc na den, v temnotě říkají: ‚Světlo blíží se!‘ 13 Je-li mou nadějí domov ve hrobě, mám-li si ustlat lože v temnotě, 14 mám-li nazývat jámu otcem svým a červy svou matkou a sestrami – 15 kde potom bude ta má naděje? Ta má naděje – kdo ji zahlédne? 16 Sestoupí se mnou do hrobu? Lehneme si spolu do prachu?“

Bible Kralická

1 Dýchání mé ruší se, dnové moji hynou, hrobu blízký jsem. 2 Jistě posměvači jsou u mne, a pro jejich mne kormoucení nepřichází ani sen na oči mé. 3 Postav mi, prosím, rukojmě za sebe; kdo jest ten, nechť mi na to ruky podá. 4 Nebo srdce jejich přikryl jsi, aby nerozuměli, a protož jich nepovýšíš. 5 Kdož pochlebuje bližním, oči synů jeho zhynou. 6 Jistě vystavil mne za přísloví lidem, a za divadlo všechněm, 7 Tak že pro žalost pošly oči mé, a oudové moji všickni stínu jsou podobni. 8 Užasnouť se nad tím upřímí, a však nevinný proti pokrytci vždy se zsilovati bude. 9 Přídržeti se bude, pravím, spravedlivý cesty své, a ten, jenž jest čistých rukou, posilní se více. 10 Tolikéž i vy všickni obraťte se, a poďte, prosím; neboť nenacházím mezi vámi moudrého. 11 Dnové moji pomíjejí, myšlení má mizejí, přemyšlování, pravím, srdce mého. 12 Noc mi obracejí v den, a světla denního ukracují pro přítomnost temností. 13 Abych pak čeho i očekával, hrob bude dům můj, ve tmě usteli ložce své. 14 Jámu nazovu otcem svým, matkou pak a sestrou svou červy. 15 Kdež jest tedy očekávání mé? A kdo to, čím bych se troštoval, spatří? 16 Do skrýší hrobu sstoupí, poněvadž jest všechněm v prachu země odpočívati.