od Česká biblická společnost1 Mé srdce se z toho chvěje, chtělo by vyskočit ze svého místa. 2 Naslouchejte bedlivě burácení jeho hlasu, rachotu, který mu vychází z úst. 3 Nechá jej dunět pod celým nebem a jeho světlo září až k okrajům země. 4 Za ním řve jeho hlas, on hřmí svým důstojným hlasem a nezadržuje blesky, když se jeho hlas rozléhá. 5 Podivuhodně hřmí Bůh svým hlasem, dělá veliké věci, nad naše poznání: 6 sněhu velí: ‚Padej na zem,‘ a dešti: ‚Ať prší,‘ a déšť padá v mocných proudech. 7 Na ruku každého člověka klade svoji pečeť, aby všichni lidé, které učinil, nabyli poznání: 8 Zvěř vchází do doupat a přebývá v svých peleších; 9 vichřice vyráží ze své komnaty a severák přináší chlad; 10 svým dechem vyvolává Bůh led, že zamrzají hladiny vod; 11 oblak obtěžkává vláhou, svým bleskem rozhání mračno, 12 a to se točí a převrací, jak on určí, a vše, co mu přikáže, vykoná na tváři okrsku země; 13 užívá ho jako metly nebo k dobru své země, jako důkazu milosrdenství.
— Kdo pochopí divy Boží?
14 Dopřej tomu sluchu, Jóbe, postůj, zda pochopíš Boží divy. 15 Víš snad, co jimi Bůh míní, když ozáří oblak svým bleskem? 16 Víš něco o tom, jak plují oblaka, a vůbec něco o divech Vševědoucího? 17 Ty, jemuž horkem žhne šat, když země znehybní pod jižním větrem, 18 dovedl bys jako on vzklenout oblohu pro mraky, pevnou jak lité zrcadlo? 19 Seznam nás s tím, co mu máme říci. Nic nedokážeme pro temnotu. 20 Ohlásí mu někdo, že hodlám mluvit? Řekne si někdo o to, aby byl zničen? 21 Nelze se dívat do světla blesků tehdy, když září v mracích; až se přežene vítr, pročistí je. 22 Od severu přichází zlatavá záře, třpyt kolem Boha budící hrůzu; 23 avšak Všemocného nenajdeme. Je vznešený v síle, ale soudem a přísnou spravedlností nechce pokořovat. 24 Ať se ho proto lidé bojí; nehledí na žádného, kdo spoléhá na své moudré srdce.“
Jób 37
Lutherbibel 2017
od Deutsche Bibelgesellschaft1Darüber entsetzt sich mein Herz und fährt bebend hoch.2O hört doch, wie sein Donner rollt und was für Gedröhn aus seinem Munde geht!3Er lässt ihn hinfahren unter dem ganzen Himmel und seinen Blitz über die Enden der Erde.4Ihm nach brüllt der Donner, und er donnert mit seinem großen Schall; und wenn sein Donner gehört wird, hält er die Blitze nicht zurück.5Gott donnert mit seinem Donner wunderbar und tut große Dinge, die wir nicht begreifen.6Er spricht zum Schnee: »Falle zur Erde!«, und zum Platzregen, so ist der Platzregen da mit Macht.7Aller Menschen Hand hat er versiegelt, dass die Leute erkennen, was er tun kann.8Die wilden Tiere gehen in die Höhle und legen sich auf ihr Lager. (Ž 104,21)9Aus seinen Kammern kommt der Sturm und von Norden her die Kälte.10Vom Odem Gottes kommt Eis, und die weiten Wasser liegen erstarrt.11Die Wolken beschwert er mit Wasser, und durch das Gewölk bricht sein Licht.12Er kehrt die Wolken, wohin er will, dass sie alles tun, was er ihnen gebietet auf dem Erdkreis:13Zur Züchtigung für ein Land oder zum Segen lässt er sie kommen.14Das vernimm, Hiob, steh still und merke auf die Wunder Gottes!15Weißt du, wie Gott ihnen Weisung gibt und wie er das Licht aus seinen Wolken hervorbrechen lässt?16Weißt du, wie die Wolken schweben, die Wunder des Allwissenden?17Du, dem schon die Kleider heiß werden, wenn das Land still liegt unterm Südwind,18kannst du gleich ihm die Wolkendecke ausbreiten, die fest ist wie ein gegossener Spiegel?19Zeige uns, was wir ihm sagen sollen; denn wir können nichts vorbringen vor Finsternis.20Wenn jemand redet, muss es ihm gesagt werden? Hat je ein Mensch gesagt, er wolle vernichtet werden?21Eben sah man das Licht nicht, das hinter den Wolken hell leuchtet; als aber der Wind daherfuhr, da wurde es klar.22Von Norden kommt goldener Schein; um Gott her ist schrecklicher Glanz.23Den Allmächtigen erreichen wir nicht, der so groß ist an Kraft und reich an Gerechtigkeit. Das Recht beugt er nicht.24Darum sollen ihn die Menschen fürchten, und er sieht keinen an, wie weise sie auch sind.