Jób 24 | Český ekumenický překlad

Český ekumenický překlad

— Zlořády mezi lidmi

1 Když nejsou před Všemocným skryty časy, proč ti, kdo ho znají, jeho dny nepostřehnou? 2 Mocní posouvají mezníky, pasou uchvácené stádo, 3 odvádějí osla sirotkům a vdově berou býka do zástavy, 4 ubožáky odstrkují z cesty; musejí se skrývat všichni utištění v zemi. 5 Ti jsou jak divocí oslové v poušti: vycházejí za svou prací, za úsvitu hledají si pokrm, v pustině hledají chléb pro omladinu. 6 Sklízejí z pole, jež není jejich, oberou vinici svévolníka. 7 Nocují nazí, protože nemají oděv ani přikrývku v chladu; 8 prudkými horskými dešti promočeni nemají útočiště, ke skále se tisknou. 9 Tamti uchvacují sirotka od prsu, vymáhají zástavu od utištěného. 10 Tito chodí nazí, bez oděvu, hladoví snášejí cizím snopy; 11 mezi jejich zídkami lisují olej, šlapou ve vinných lisech a mají žízeň, 12 ston umírajících zaznívá z města, prokláni volají o pomoc. Avšak tyto nepatřičnosti Bůh nepůsobí. 13 Tamti se bouří proti světlu, neznají se k Božím cestám, nesetrvávají na jeho stezkách. 14 Za světla povstává vrah a vraždí utištěného ubožáka, i v noci seplíží jako zloděj. 15 Též oko cizoložníka se drží v přítmí, říká: ‚Nikdo mě nespatří,‘ tvář si zahaluje rouškou. 16 Za tmy se do domů vloupávají, za dne se zamykají, o světle nechtějí vědět. 17 Jim všem je jitro šerem smrti, s hrůzami šeré smrti se znají. 18 Takového rychle vezme voda, jeho úděl na zemi je zlořečený, neobrací se na cestu do vinic.

— Přání a skutečnost

19 Suchopár a žár pohlcuje sněhové vody a podsvětí ty, kdo hřeší. 20 Ať na něho zapomene i matčino lůno, ať si na něm pochutnají červi; nebude ho nikdy vzpomenuto. Podlost bude roztříštěna jako dřevo. 21 Odírá neplodnou, která nerodí, a vdově neprokáže dobrodiní. 22 I vznešené zachovává Bůh svou mocí; povstane-li, nikdo si není životem jist. 23 Dopřává člověku bezpečí a on se má oč opřít, ale oči má upřené na jejich cesty. 24 Nakrátko jsou povýšeni a už zanikají, sehnuti jsou jako ti, co hynou, vadnou jako vršky klasů. 25 Není tomu tak? Kdo obviní mě ze lži? Kdo moji řeč za nic nemá?“

Lutherbibel 2017

od Deutsche Bibelgesellschaft

1 Warum sind von dem Allmächtigen nicht Zeiten vorbehalten, und warum sehen, die ihn kennen, seine Tage nicht? (Kaz 3,11; Kaz 8,6) 2 Die Frevler verrücken die Grenzen, rauben die Herde und weiden sie. (Dt 27,17) 3 Sie treiben den Esel der Waisen weg und nehmen das Rind der Witwe zum Pfande. 4 Sie stoßen die Armen vom Wege, und die Elenden im Lande müssen sich verkriechen. 5 Siehe, wie Wildesel in der Wüste gehen sie hinaus an ihr Werk und suchen Nahrung; die Einöde gibt ihnen Speise für ihre Kinder. 6 Sie ernten des Nachts auf dem Acker und halten Nachlese im Weinberg des Gottlosen. 7 Sie liegen in der Nacht nackt ohne Gewand und haben keine Decke im Frost. 8 Sie triefen vom Regen in den Bergen und drängen sich an die Felsen, weil sie sonst keine Zuflucht haben. 9 Man reißt das Waisenkind von der Mutterbrust und nimmt den Säugling der Armen zum Pfande. 10 Nackt gehen sie einher ohne Kleider, und hungrig tragen sie Garben. (Iz 58,7) 11 Gleich in den Gärten pressen sie Öl, sie treten die Kelter und leiden doch Durst. (Jk 5,4) 12 Aus der Stadt seufzen Menschen, und die Seele der Erschlagenen schreit. Doch Gott achtet nicht darauf! 13 Sie sind Feinde des Lichts geworden, kennen seine Wege nicht und bleiben nicht auf seinen Pfaden. 14 Wenn der Tag anbricht, steht der Mörder auf und erwürgt den Elenden und Armen, und des Nachts schleicht der Dieb. 15 Das Auge des Ehebrechers lauert auf das Dunkel, und er denkt: »Mich sieht kein Auge!«, und verdeckt sein Antlitz. (Ž 10,11) 16 Im Finstern bricht man in die Häuser ein; am Tage verbergen sie sich und scheuen alle das Licht. 17 Ja, als Morgen gilt ihnen allen die Finsternis, denn sie sind bekannt mit den Schrecken der Finsternis. 18 Er fährt leicht wie auf dem Wasser dahin, verflucht wird sein Acker im Lande, und man wendet sich seinem Weinberg nicht zu. 19 Der Tod nimmt weg die da sündigen, wie die Hitze und Dürre das Schneewasser verzehrt. 20 Der Mutterschoß vergisst ihn; die Würmer laben sich an ihm. An ihn denkt man nicht mehr; so zerbricht Frevel wie Holz. 21 Er lässt sich mit der Unfruchtbaren ein, und sie gebiert nicht, und der Witwe tut er nichts Gutes. 22 Aber Gott rafft die Gewalttätigen hin durch seine Kraft; steht er auf, so werden sie ihres Lebens nicht gewiss sein. 23 Er gibt ihnen zwar Schutz und Halt, doch sehen seine Augen auf ihr Tun. 24 Sie sind hoch erhöht; aber nach einer kleinen Weile sind sie nicht mehr da; sie sinken hin und werden hinweggerafft wie alle; wie die Spitzen der Ähren werden sie abgeschnitten. 25 Ist’s nicht so? Wer will mich Lügen strafen und erweisen, dass meine Rede nichts sei?