1 Pro předního zpěváka; pro Kórachovce, poučující. 2 Bože, na vlastní uši jsme slýchali vyprávění svých otců o činu, který jsi vykonal za jejich dnů, za dnů dávných. 3 Pronárody jsi vyhnal svou rukou, je však jsi zasadil jako révu; rozdrtils národy, je však jsi propustil na svobodu. 4 Nezmocnili se země svým mečem, vítězství jim nedobyla jejich paže, nýbrž tvá pravice, tvoje paže, a světlo tvé tváře, neboť jsi v nich našel zalíbení. 5 Jenom ty jsi můj Král, Bože! Rozhodni, a Jákob bude spasen. 6 S tebou jsme nabrali na rohy své protivníky, útočníky podupali jsme v tvém jménu. 7 Proto na svůj luk se nespoléhám, ani meč mě nezachrání; 8 před protivníky jen tys nás spasil, a ty, kdo nás nenáviděli, jsi zahanbil. 9 Po všechny dny byl Bůh naší chloubou, tvému jménu chceme vzdávat chválu věčně. -Sela- 10 Teď jsi však na nás zanevřel a musíme se stydět, s našimi zástupy do boje nevycházíš. 11 Před protivníkem nás nutíš ustupovat, oloupili nás ti, kdo nás nenávidí. 12 Vydáváš nás jako ovce na porážku, rozptýlils nás mezi pronárody. 13 Lacino jsi prodal svůj lid, žádný zisk jsi z toho neměl. 14 Dovoluješ sousedům nás tupit, svému okolí jsme pro smích, pro pošklebky. 15 Pronárodům učinils nás pořekadlem, národy nad námi potřásají hlavou. 16 Neustále mám před sebou svoje zostuzení, tváře mi pokrývá hanba, 17 když slyším, jak se utrhač rouhá, když mě souží mstivost nepřítele. 18 To všechno nás postihlo, ač na tebe jsme nezapomínali, nezradili jsme tvou smlouvu. 19 Naše srdce se neodklonilo jinam, naše kroky neodbočily z tvé stezky, 20 i když jsi nás deptal v kraji draků, když jsi nás zahalil v šero smrti. 21 Kdybychom na jméno svého Boha zapomněli, k bohu cizímu své ruce rozepjali, 22 což by to Bůh neodhalil? Zná přece tajnosti srdce. 23 Kvůli tobě jsme vražděni denně, mají nás za ovce na zabití. 24 Vzbuď se, proč spíš, Panovníku? Procitni a nezanevři na nás provždy! 25 Proč skrýváš svou tvář? Proč na naše pokoření, na náš útisk zapomínáš? 26 Naše duše leží v prachu, naše hruď je přitištěna k zemi. 27 Na pomoc nám povstaň, vykup nás pro svoje milosrdenství!
1Ein Gedicht der Korachiter.2Gott, mit eigenen Ohren haben wir es gehört, unsere Väter und Vorväter haben es uns erzählt, was du vollbracht hast in ihren Tagen – damals, vor langer Zeit: (Jz 24,11)3Fremde Völker hast du aus dem Land vertrieben und unsere Väter darin wohnen lassen. Die Fremden hast du hart geschlagen, damit unsere Väter in Freiheit leben konnten.4Sie haben zwar das Land erobert, doch nicht durch ihre Schwerter kam der Sieg und nicht durch ihre eigene Kraft: Durch deine Hand und deine Macht und deine Gegenwart ist es geschehen, denn du liebtest sie!5Du, Gott, bist unser König, du gibst[1] den Nachkommen Jakobs den Sieg.6Mit deiner Hilfe stoßen wir die Gegner nieder, durch deine Macht zertreten wir unsere Feinde.7Wir verlassen uns nicht auf unseren Bogen, wir erwarten nicht, dass unser Schwert uns rettet: (Ž 20,8)8Nur du befreist uns von unseren Feinden und stürzt die in Schande, die uns hassen.9Alle Tage wollen wir dich rühmen und dir, unserem Gott, ohne Ende danken!10Nun aber hast du uns verstoßen und uns in Schmach und Schande gestürzt; du ziehst nicht mehr mit unseren Heeren in den Kampf.11Du lässt zu, dass wir fliehen müssen vor unseren Feinden, die uns hassen; hemmungslos dürfen sie Beute machen.12Wie Schlachtvieh lieferst du uns an sie aus, du zerstreust uns unter fremde Völker.13Du verkaufst dein Volk zu einem lächerlichen Preis, nicht den kleinsten Gewinn machst du dabei.14Du lässt uns von unseren Nachbarn verhöhnen, sie dürfen uns verlachen und beschimpfen. (Ž 79,4; Ž 80,7)15Du machst uns zur Spottfigur für die Völker, sie alle schütteln über uns den Kopf.16Den ganzen Tag empfinden wir die Schande, und das Gesicht brennt uns vor Scham,17wenn wir den Hohn der Feinde hören, wie sie in ihrer Rachsucht uns beleidigen.18Dies alles ist über uns hereingebrochen – doch wir hatten dich nicht vergessen und den Bund mit dir nicht aufgekündigt!19Wir haben uns nicht von dir abgewandt und sind keinen Schritt von deinem Weg gewichen.20Du aber hast uns zu Boden geschlagen, wir müssen in den Trümmern hausen wie Schakale, auch nicht die kleinste Hoffnung lässt du uns.21Hätten wir dich, unseren Gott, vergessen und zu anderen Göttern gebetet,22du hättest es sofort gewusst, du kennst doch die Tiefen unseres Herzens! (Ž 139,1)23Weil wir zu dir gehören, sind wir täglich in Todesgefahr. Wir werden angesehen wie Schafe, die zum Schlachten bestimmt sind. (Ž 34,20; Ž 69,8; Ř 8,36)24Wach auf, Herr! Warum schläfst du? Wach endlich auf, verstoß uns nicht für immer! (Ž 121,4)25Warum blickst du nicht mehr auf uns? Warum fragst du nicht danach, wie man uns quält und unterdrückt?26Erniedrigt liegen wir am Boden, kraftlos hingestreckt in den Staub.27Greif ein und hilf uns, mach uns frei! Wir berufen uns auf deine Güte!