1 Člověk narozený z ženy má krátký věk, avšak nepokoje do sytosti. 2 Jako květ vzejde a zvadne, prchá jako stín a neobstojí. 3 Přesto na něj upíráš svůj zrak a přivádíš mě na soud s tebou. 4 Kdo dokáže, aby čisté vzešlo z nečistého? Vůbec nikdo. 5 Jestliže jsou stanoveny jeho dny, počet jeho měsíců je ve tvé moci, nepřekročí cíl, jejž jsi mu vytkl. 6 Odvrať od něho své oči, ať si pooddechne jako nádeník, který je rád, že má den za sebou. 7 Stromu zbývá aspoň naděje, že i když podťat, začne rašit znovu a že jeho výhonky růst nepřestanou, 8 byť odumřel jeho kořen v zemi a na prach ztrouchnivěl jeho pařez. 9 Jak ucítí vodu, pučí znovu, rozvětví se jako mladý stromek. 10 Zemře-li muž, rozpadne se. Zhyne-li člověk, kam se poděl? 11 Z moře se vytratí vody, řeka opadne a vyschne; 12 člověk ulehne a nepovstane a dokud nebesa budou, neprocitne, ze spánku se neprobudí.
— Naděje i ve smrti
13 Kéž bys mě skryl v podsvětí a schoval mě, než pomine tvůj hněv, stanovil mi lhůtu a pamatoval na mě. 14 Kdyby mohl ožít muž, jenž zemřel, čekal bych po všechny dny své služby, až budu vystřídán. 15 Zavolal bys a já bych se ozval, až se ti zasteskne po díle tvých rukou. 16 A kdybys pak počítal mé kroky, nedbal bys už mého hříchu, 17 zapečetěna by byla do uzlíku má nevěrnost, moji nepravost bys zastřel. 18 Také hora se rozpadne a zřítí, i skála se pohne z místa; 19 voda kameny omílá, svým proudem odplaví prach země; tak ničíš naději člověka. 20 Dotíráš na něho vytrvale, dokud neodejde, měníš jeho tvář a vyhostíš ho. 21 Neví, jsou-li jeho synové ve cti, není mu známo, jsou-li v nevážnosti. 22 Tělo bolestmi ho souží, sám nad sebou truchlí.“
1Der Mensch, vom Weib geboren, / knapp an Tagen, unruhvoll, (Jb 10,20; Ž 39,5; Ž 103,14; Kaz 6,12; Iz 40,6)2er geht wie die Blume auf und welkt, / flieht wie ein Schatten und bleibt nicht bestehen. (Ž 90,5; Kaz 6,12)3Doch über ihm hältst du dein Auge offen, / mich aber bringst du ins Gericht mit dir. (Gn 8,21; Ž 143,2; Př 20,9)4Kann denn ein Reiner von Unreinem kommen? / Nicht ein Einziger. (Jb 4,17; Jb 15,14; Jb 25,4; Ž 51,7)5Wenn seine Tage fest bestimmt sind / und die Zahl seiner Monde bei dir, / wenn du gesetzt hast seine Grenzen, / sodass er sie nicht überschreitet, (Ž 39,6; Ž 139,16)6dann schau weg von ihm! Lass ab, / dass er seines Tags sich freue wie ein Tagelöhner! (Ž 39,14)7Denn für den Baum besteht noch Hoffnung: / Ist er gefällt, so treibt er wieder, / sein Sprössling bleibt nicht aus. (Jb 19,10; Iz 6,13; Iz 11,1)8Wenn in der Erde seine Wurzel altert / und sein Stumpf im Boden stirbt,9vom Dunst des Wassers sprosst er wieder / und wie ein Setzling treibt er Zweige.10Doch stirbt ein Mann, so bleibt er kraftlos, / verscheidet ein Mensch, wo ist er dann? (Kaz 3,21)11Die Wasser schwinden aus dem Meer, / der Strom vertrocknet und versiegt. (Iz 19,5)12So legt der Mensch sich hin, steht nie mehr auf; / die Himmel werden vergehen, ehe er erwacht, / ehe er aus seinem Schlaf geweckt wird.13Dass du mich in der Unterwelt verstecktest, / mich bergen wolltest, bis dein Zorn sich wendet, / eine Frist mir setztest und dann an mich dächtest! (Iz 26,20)14Wenn einer stirbt, lebt er dann wieder auf? / Alle Tage meines Kriegsdienstes harrte ich, bis einer käme, um mich abzulösen. (Jb 7,1; Ž 88,6)15Du riefest und ich gäbe dir Antwort, / du sehntest dich nach deiner Hände Werk.16Dann würdest du meine Schritte zählen, / auf meinen Fehltritt nicht mehr achten. (Jb 10,6)17Versiegelt im Beutel wäre mein Vergehen, / du würdest meinen Frevel übertünchen.18Doch auch ein Berg fällt und zergeht, / von seiner Stätte rückt der Fels.19Das Wasser zerreibt Steine, / Platzregen spült das Erdreich fort; / so machst du die Hoffnung des Menschen zunichte.20Du bezwingst ihn für immer, so geht er dahin, / du entstellst sein Gesicht und schickst ihn fort.21Sind seine Kinder in Ehren, er weiß es nicht; / sind sie verachtet, er merkt es nicht. (Jb 21,21)22Sein Leib fühlt nur die eigenen Schmerzen, / seine Seele trauert nur um sich selbst.