JÓB ODPOVÍDÁ SÓFAROVI - — Jób odmítá Sófarovy řeči
1 Jób na to odpověděl: 2 „Vy jste vskutku ten pravý lid, s vámi vymře moudrost! 3 Ale já mám také rozum jako vy, nejsem zpozdilejší než vy; kdopak tohle neví? 4 Jsem k posměchu i vlastnímu příteli, jemuž Bůh odpoví, když volá; v posměchu je spravedlivý, bezúhonný. 5 Bezstarostný smýšlí o zániku pohrdavě, sám stojí pevně, když nohy jiných vrávorají! 6 Stany zhoubců zůstávají nerušené, v bezpečí jsou ti, kdo popouzejí Boha, i ten, kdo chce Boha mít v své moci. 7 Avšak dobytka se zeptej, poučí tě, nebeského ptactva, ono ti to poví, 8 poučí tě i křoviska země, mořské ryby vyprávět ti budou. 9 Kdo z nich všech by nevěděl, že ruka Hospodinova to učinila 10 a že v jeho ruce je život všeho, co žije, duch každého lidského tvora. 11 Zda nezkouší ucho slova jako patro ochutnává pokrm? 12 Což jen u kmetů je moudrost a rozumnost pouze v dlouhém věku?
— U Boha je všechna moc
13 Moudrost, ta je u Boha, i bohatýrská síla, u něho je rozvaha i rozum. 14 Co rozboří, nikdo nezbuduje, zavře dveře za někým a otevřít je nelze. 15 Když zadrží vody, přijde sucho, když je vypustí, pak podvracejí zemi. 16 U něho je moc i pohotová pomoc, patří mu, kdo chybuje, i ten, kdo svádí. 17 Rádce odvádí vysvlečené, ze soudců činí ztřeštěnce, 18 pouta králů rozvazuje, pásem ovazuje jejich bedra, 19 kněze odvádí vysvlečené, vyvrací prastaré rody, 20 odnímá řeč spolehlivým, starcům bere soudnost, 21 opovržením zahrne urozené, uvolňuje hráze řečišť, 22 odkrývá hlubiny temnot a na světlo vyvádí, co jev šeru smrti, 23 pronárodům dává vzrůst i zánik, rozprostírá pronárody i odvádí je, 24 bere rozum náčelníkům lidu země, zavádí je do bezcestných pustot, 25 aby tápali v temnotě beze světla, ano, zavádí je jako opilého.
1Da antwortete Ijob und sprach:2Wahrhaftig, ihr seid besondere Leute / und mit euch stirbt die Weisheit aus.3Ich habe auch Verstand wie ihr, / ich falle nicht ab im Vergleich mit euch. / Wer wüsste wohl dergleichen nicht? (Jb 13,2)4Dem eigenen Freund werde ich zum Gespött, / ich, der Gott anruft, dass er mich hört. / Zum Gespött wird der Gerechte, der Schuldlose. (Jb 19,13; Ž 31,12; Ž 38,12; Ž 69,9; Ž 88,19)5Dem Unglück Hohn! So denkt, wer ohne Sorge ist, / wer fest sich weiß, wenn Füße wanken. (Jb 42,4)6In Ruhe sind der Gewaltmenschen Zelte, / voll Sicherheit sind sie, die Gott erzürnen, / die wähnen, Gott in ihre Hand zu bringen.
Gottes unbegreifliches Walten
7Doch frag nur die Tiere, sie lehren es dich, / die Vögel des Himmels, sie künden es dir.8Oder rede zur Erde, sie wird dich lehren, / die Fische des Meeres erzählen es dir.9Wer von ihnen allen wüsste nicht, / dass die Hand des HERRN dies gemacht hat? (Iz 41,20)10In seiner Hand ruht die Seele allen Lebens / und jeden Menschenleibes Geist. (Mdr 7,16)11Darf nicht das Ohr die Worte prüfen, / wie mit dem Gaumen man die Speisen schmeckt? (Jb 34,3)12Findet sich bei Greisen wirklich Weisheit / und ist langes Leben schon Einsicht? (Jb 32,6)13Bei ihm allein sind Weisheit und Heldenkraft, / bei ihm sind Rat und Einsicht. (Př 8,14; Da 2,20)14Wenn er einreißt, baut keiner wieder auf; / wen er einschließt, dem wird nicht mehr geöffnet. (Ž 127,1; Iz 22,22)15Wenn er die Wasser dämmt, versiegen sie, / lässt er sie frei, zerwühlen sie das Land.16Bei ihm ist Macht und Klugheit, / sein ist, wer irrt und wer irreführt.17Er lässt Ratsherren barfuß gehen, / Richter macht er zu Toren.18Fesseln von Königen löst er auf / und bindet einen Schurz um ihre Hüften.[1]19Er lässt Priester barfuß gehen, / alte Geschlechter bringt er zu Fall. (L 1,52)20Das Wort entzieht er den Bewährten, / den Ältesten nimmt er die Urteilskraft.21Verachtung gießt er auf die Edlen, / den Starken lockert er den Gurt. (Ž 107,40)22Verborgenes enthüllt er aus der Finsternis, / Todesschatten führt er ans Licht.23Völker lässt er wachsen und vernichtet sie; / er breitet Völker aus und treibt sie fort.24Den Häuptern des Landes nimmt er den Verstand, / lässt sie irren in wegloser Wüste.25Sie tappen umher im Finstern ohne Licht, / er lässt sie irren wie Trunkene.