1 Proč se pronárody bouří, proč národy kují marné plány? 2 Srocují se králové země, vládcové se spolu umlouvají proti Hospodinu a pomazanému jeho: 3 „Zpřetrháme jejich pouta, jejich provazy pryč odhodíme.“ 4 Ten, jenž trůní v nebesích, se směje, Panovníkovi jsou k smíchu. 5 Jednou k nim promluví v hněvu, ve svém rozlícení je naplní děsem: 6 „Já jsem ustanovil svého krále na Sijónu, na své svaté hoře!“ 7 Přednesu Hospodinovo rozhodnutí. On mi řekl: „Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil. 8 Požádej, a národy ti předám do dědictví, v trvalé vlastnictví i dálavy země. 9 Rozdrtíš je železnou holí, rozbiješ je jak nádobu z hlíny.“ 10 Nuže, králové, mějte rozum, dejte na výstrahu, soudcové země! 11 Služte Hospodinu s bázní a jásejte s chvěním. 12 Líbejte syna, ať se nerozhněvá, ať na cestě nezhynete, jestliže jen málo vzplane hněvem. Blaze všem, kteří se k němu utíkají!
1Warum toben die Völker,
warum ersinnen die Nationen nichtige Pläne? (Sk 4,25; Zj 11,18)2Die Könige der Erde stehen auf, /
die Großen tun sich zusammen
gegen den HERRN und seinen Gesalbten: (Zj 19,19)3Lasst uns ihre Fesseln zerreißen
und von uns werfen ihre Stricke!4Er, der im Himmel thront, lacht,
der HERR verspottet sie. (Ž 59,9)5Dann spricht er in seinem Zorn zu ihnen,
in seinem Grimm wird er sie erschrecken:6Ich selber habe meinen König eingesetzt
auf Zion, meinem heiligen Berg.7Den Beschluss des HERRN will ich kundtun./
Er sprach zu mir: Mein Sohn bist du.
Ich selber habe dich heute gezeugt. (Ž 89,27; Sk 13,33; Žd 1,5; Žd 5,5)8Fordere von mir und ich gebe dir die Völker zum Erbe
und zum Eigentum die Enden der Erde. (Ž 72,8; Zj 2,26)9Du wirst sie zerschlagen mit eisernem Stab,
wie Krüge aus Ton wirst du sie zertrümmern. (Ž 110,5; Zj 12,5; Zj 19,15)10Nun denn, ihr Könige, kommt zur Einsicht,
lasst euch warnen, ihr Richter der Erde!11Mit Furcht dient dem HERRN,
jubelt ihm zu mit Beben,12küsst den Sohn, /
damit er nicht zürnt
und euer Weg sich nicht verliert,
denn wenig nur und sein Zorn ist entbrannt.
Selig alle, die bei ihm sich bergen!