1 Žalm. Pro Asafa. Jak je Bůh dobrý k Izraeli, k těm, kdo jsou čistého srdce! 2 Avšak moje nohy málem odbočily, moje kroky téměř sešly z cesty, 3 neboť jsem záviděl potřeštěncům, když jsem viděl svévolné, jak pokojně si žijí. 4 Smrt je do okovů ještě nesevřela, jejich tělo kypí, 5 nevědí, co je to lidské plahočení, nebývají postiženi jako jiní lidé. 6 Jejich náhrdelníkem je zpupnost, násilnictví šatem, do něhož se halí. 7 Jejich oko vystupuje z tuku, provaluje se smýšlení srdce. 8 Vysmívají se a mluví zlomyslně, povýšenou řečí utiskují druhé. 9 Do úst nebesa si berou, jazykem prosmýčí zemi. 10 A lid se za nimi hrne lokat vodu plným douškem. 11 Říkávají: „Což se to Bůh dozví? Cožpak to Nejvyšší pozná?“ 12 Ano, to jsou svévolníci: bez starostí věčně kupí jmění. 13 Tedy zbytečně jsem si uchoval ryzí srdce a dlaně omýval nevinností? 14 Každý den se na mě sypou rány, každé ráno bývám trestán. 15 Kdybych řekl: „Budu mluvit jako oni,“ věrolomně bych opustil pokolení tvých synů. 16 Přemýšlel jsem, jak se v tom všem vyznat, nesnadné se mi to zdálo. 17 Teprv když jsem vstoupil do svatyně Boží, pochopil jsem, jaký vezmou konec. 18 Věru, stavíš je na kluzké cesty, do zkázy je srazíš. 19 Jaký úděs náhle vzbudí, hrůzou se obrátí vniveč, zajdou 20 jako sen po procitnutí; Panovníku, pohrdneš jejich přeludem, až je probudíš. 21 Když bylo mé srdce roztrpčené, když se jitřilo mé ledví, 22 byl jsem tupec, nic jsem neznal, jak dobytče jsem před tebou býval. 23 Já však chci být ustavičně s tebou, uchopils mě za pravici, 24 povedeš mě podle svého rozhodnutí a pak do slávy mě přijmeš. 25 Koho bych měl na nebesích? A na zemi v nikom kromě tebe nemám zalíbení. 26 Ač mé tělo i mé srdce chřadne, Bůh bude navěky skála mého srdce a můj podíl. 27 Hle, ti, kdo se tobě vzdálí, zhynou. Ty umlčíš každého, kdo poruší ti věrnost. 28 Mně však v Boží blízkosti je dobře, v Panovníku Hospodinu mám své útočiště, proto vyprávím o všech tvých činech.
1Ein Psalm. Von Asaf. Fürwahr, Gott ist Israel gut, denen, die reinen Herzens sind. (Ž 24,4; Ž 50,1)2Ich aber – fast wären meine Füße ausgeglitten, beinahe hätten gewankt meine Schritte.3Denn ich beneidete die Übermütigen, als ich das Wohlergehen der Gottlosen sah. (Jb 21,7; Ž 10,5; Jr 12,1)4Denn keine Qualen ⟨haben sie bei⟩ ihrem Tod, und wohlgenährt ist ihr Leib[1]. (Jb 21,13)5In der Mühsal der Menschheit sind sie nicht, und sie werden nicht wie die ⟨anderen⟩ Menschen geplagt.6Deshalb umgibt sie Hochmut wie ein Halsgeschmeide, Gewalttat umhüllt sie wie ein Gewand. (Ž 109,18)7Es tritt aus dem Fett heraus ihr Auge;[2] sie fahren daher in den Einbildungen des Herzens[3].8Sie höhnen und[4] reden in Bosheit Bedrückendes, von oben herab reden sie[5]. (Ž 12,5)9Sie setzen in den Himmel ihren Mund, und ihre Zunge ergeht sich auf der Erde.10Deshalb wendet sich[6] hierher sein Volk, denn Wasser in Fülle wird bei ihnen geschlürft[7].11Ja, sie sprechen: Wie sollte Gott es wissen? Gibt es ein Wissen beim Höchsten? (Jb 22,13; Ž 10,4)12Siehe, dies sind Gottlose und, immer sorglos[8], erwerben sie sich Vermögen.13Fürwahr, umsonst habe ich mein Herz rein gehalten und in Unschuld gewaschen meine Hände; (Ž 26,6; Mal 3,14)14doch ich wurde geplagt den ganzen Tag, meine Züchtigung ist jeden Morgen da. (Jb 7,18)15Wenn ich gesagt hätte: Ich will ebenso reden, siehe, so hätte ich treulos gehandelt an dem Geschlecht deiner Söhne.16Da dachte ich nach, um dies zu begreifen[9]. Eine Mühe war es in meinen Augen, (Kaz 1,17; Kaz 8,17)17bis ich hineinging in das Heiligtum[10] Gottes. Bedenken will ich ⟨dort⟩ ihr Ende[11].18Fürwahr, auf schlüpfrige ⟨Wege⟩ stellst du sie, du lässt sie in Täuschungen[12] fallen. (Ž 35,6; Ž 55,24; Ž 92,8)19Wie sind sie so plötzlich zum Entsetzen geworden! Sie haben ein Ende gefunden, sind umgekommen in Schrecken.20Wie einen Traum nach dem Erwachen, so verachtest du, Herr, beim Aufstehen ihr Bild.21Als mein Herz erbittert war und es mich in meinen Nieren[13] stach,22da war ich dumm und verstand[14] nicht; ⟨wie⟩ ein Tier[15] war ich bei dir. (Ž 92,7)23Doch ich bin stets bei dir. Du hast meine rechte Hand gefasst.24Nach deinem Rat leitest du mich, und nachher nimmst du mich in Herrlichkeit auf[16]. (Iz 48,17)25Wen habe ich im Himmel? Und außer dir habe ich an nichts Gefallen auf der Erde.26Mag auch mein Leib und mein Herz vergehen – meines Herzens Fels und mein Teil ist Gott auf ewig. (Pl 3,24)27Denn siehe, es werden umkommen die, die sich von dir fernhalten. Du bringst zum Schweigen[17] jeden, der dir die Treue bricht[18].28Ich aber: Gott zu nahen ist mir gut. Ich habe meine Zuversicht auf den Herrn, HERRN, gesetzt, zu erzählen alle deine Taten. (Ž 40,5; Ž 71,15)