1 Pro předního zpěváka, žalmová píseň. Hlahol Bohu, celá země! 2 Pějte žalmy k slávě jeho jména, jeho chválu šiřte chvalozpěvem. 3 Řekněte Bohu: Jakou bázeň vzbuzují tvé činy! Pro tvoji nesmírnou moc se vtírají v tvou přízeň i tví nepřátelé. 4 Ať se ti klaní celá země a zpívá ti žalmy, ať zpívá žalmy tvému jménu. - Sela- 5 Pojďte, pohleďte na Boží skutky, tím, co koná mezi lidskými syny, vzbuzuje bázeň. 6 Moře obrátil v souš, řeku přešli suchou nohou; radujme se tady z něho! 7 Věčně vládne svou bohatýrskou silou, pronárody sleduje svým zrakem. - Sela- Odbojníci ať se nevyvyšují! 8 Dobrořečte, národy, našemu Bohu, zvučně rozhlašujte jeho chválu. 9 Zachoval nás při životě, nedopustil, aby nám uklouzly nohy. 10 Ano, zkoušel jsi nás, Bože, protříbil jsi nás, jako se tříbí stříbro: 11 zavedls nás do lovecké sítě, těžké břemeno jsi nám na bedra vložil. 12 Dopustils, že člověk nám po hlavách jezdil, šli jsme ohněm, vodou, vyvedl jsi nás však a dal hojnost všeho. 13 Vstoupím se zápalnou obětí do tvého domu, splním ti své sliby, 14 jež moje rty vyslovily, jež v soužení vyřkla moje ústa. 15 V oběť zápalnou ti přinesu to nejtučnější, s obětním dýmem z beranů připravím skot i kozly. -Sela- 16 Pojďte, slyšte, všichni bohabojní, budu vám vyprávět, co mi Bůh prokázal. 17 Svými ústy jsem volával k němu, svým jazykem jsem ho vyvyšoval. 18 Kdybych se snad upnul srdcem k ničemnosti, byl by mě Panovník nevyslyšel. 19 Bůh však slyšel, mé modlitbě věnoval pozornost. 20 Požehnán buď Bůh, že mou modlitbu nezamítl a své milosrdenství mi neodepřel.
1Dem Chorleiter. Ein Lied. Ein Psalm. Jauchzt Gott, alle Welt! (Ž 98,4; Ž 100,1)2Besingt die Herrlichkeit seines Namens, macht herrlich sein Lob! (Neh 9,5; Ž 68,33; Iz 6,3)3Sprecht zu Gott: Wie furchtbar sind deine Werke! Wegen der Größe deiner Macht werden dir deine Feinde ⟨Ergebung⟩ heucheln. (Ž 18,45; Ž 68,36; Iz 40,26)4Die ganze Erde wird dich anbeten und dir Psalmen singen; sie wird deinen Namen besingen. // (Ž 96,1)5Kommt und seht die Großtaten Gottes! Furchtbar ist ⟨sein⟩ Tun gegenüber den Menschenkindern. (Ž 46,9; Ž 47,3)6Er wandelte das Meer in trockenes ⟨Land⟩: durch den Strom gehen sie hinüber zu Fuß. Dort haben wir uns an ihm gefreut. (Ex 14,22; Jz 3,17)7Durch seine Macht herrscht er auf ewig; seine Augen beobachten die Nationen[1], dass die Widerspenstigen sich nicht erheben. // (Ž 33,13; Ž 75,5; Da 4,34)8Preist, ihr Völker, unseren Gott, und lasst hören den Klang seines Lobes; (Ž 45,18; Ž 117,1)9der unsere Seele zum Leben bringt und nicht zugelassen hat, dass unsere Füße wankten! (Ž 55,23)10Denn du hast uns geprüft, Gott, du hast uns geläutert, wie man Silber läutert. (Za 13,9; Mal 3,3)11Du hast uns ins Netz gehen lassen, hast eine drückende Last[2] auf unsere Hüften gelegt.12Du hast Menschen über unseren Kopf reiten lassen; wir sind ins Feuer und ins Wasser gekommen, aber du hast uns herausgeführt zum Überfluss[3]. (Iz 43,2)13Ich will eingehen in dein Haus mit Brandopfern, will dir erfüllen meine Gelübde, (Dt 12,11; Ž 65,2)14zu denen sich meine Lippen aufgetan haben und die mein Mund ausgesprochen hat in meiner Not. (Sd 11,35)15Brandopfer von Mastvieh will ich dir opfern zusammen mit Opferrauch von Widdern; Rinder mit Böcken will ich zubereiten. // (Ezd 8,35)16Kommt, hört zu, alle, die ihr Gott fürchtet, dass ich erzähle, was er an meiner Seele getan hat. (Mal 3,16; Mk 5,20)17Zu ihm rief ich mit meinem Munde, und Erhebung ⟨seines Namens⟩ war unter meiner Zunge. (Ž 30,9)18Wenn ich es in meinem Herzen auf Götzendienst abgesehen hätte, so würde der Herr nicht hören. (J 9,31)19Doch Gott hat gehört, er hat geachtet auf die Stimme meines Gebets. (Pl 3,56)20Gepriesen sei Gott, der nicht verworfen hat mein Gebet noch seine Gnade von mir ⟨zurückzieht⟩! (Ž 31,22)