1 Žalm pro Asafa. Bůh sám, Bůh Hospodin promluvil a volá zemi od slunce východu až po západ. 2 Ze Sijónu, místa dokonalé krásy, zaskvěl se Bůh, 3 přichází Bůh náš a nehodlá mlčet. Před ním jde oheň sžírající, vichřice běsní kolem něho. 4 Nebesa shůry i zemi volá, povede při se svým lidem. 5 „Shromážděte mi mé věrné, ty, kdo při oběti přijali mou smlouvu!“ 6 Nebesa hlásají jeho spravedlnost, Bůh sám bude soudcem. -Sela- 7 „Slyš, můj lide, budu mluvit, Izraeli, svědčím proti tobě, já jsem Bůh, tvůj Bůh jsem. 8 Má žaloba se netýká tvých obětí, tvé zápaly mám před sebou stále. 9 Nevezmu si býčka z tvého domu, kozly ze tvých ohrad. 10 Všechna lesní zvěř mi patří i dobytek na tisíci horách, 11 v horách vím o každém ptáku, polní havěť též mám kolem sebe. 12 Kdybych měl hlad, neřeknu si tobě, mně patří svět se vším, co je na něm. 13 Jídám snad já maso z tura nebo napájím se kozlí krví? 14 Přines Bohu oběť díků a plň svoje sliby Nejvyššímu! 15 Až mě potom budeš v den soužení volat, já tě ubráním a ty mě budeš oslavovat.“ 16 Ale svévolníkovi Bůh praví: „Nač odříkáváš má nařízení, proč si bereš do úst moji smlouvu? 17 Ty přec nenávidíš kázeň, ty má slova za sebe jen házíš. 18 Spatříš zloděje a běžíš k němu, s cizoložníky máš podíl. 19 Ústa propůjčuješ k zlému, svůj jazyk jsi spřáhl se lstí. 20 Usedneš a mluvíš proti bratru, kydáš hanu na syna své matky. 21 To jsi dělával, a já jsem mlčel. Domníval ses, že jsem jako ty. Vznáším proti tobě obžalobu. 22 Pochopte to, vy, kdo na Boha jste zapomněli, ať vás nerozsápu a nikdo vás nevytrhne. 23 Mne oslaví ten, kdo přinese oběť díků, ten, kdo jde mou cestou; tomu dám zakusit Boží spásu.“
1Ein Psalm. Von Asaf. Gott[1], Gott, der HERR, hat geredet und die Erde gerufen, vom Aufgang der Sonne bis zu ihrem Niedergang. (1Pa 6,24; Ž 73,1)2Aus Zion, der Schönheit Vollendung, ist Gott hervorgestrahlt. (Dt 33,2; Ž 48,3; Ž 80,2; Ž 94,1; Pl 2,15)3Unser Gott kommt, und er wird nicht schweigen; Feuer frisst vor ihm her, und rings um ihn stürmt es gewaltig. (Ž 18,9; Ž 96,13; Iz 35,4; Da 7,10; Zj 1,7)4Er ruft dem Himmel droben und der Erde zu, um sein Volk zu richten:5»Versammelt mir meine Getreuen, die meinen Bund geschlossen haben beim Opfer!« (Ex 24,3)6Und der Himmel verkündet seine Gerechtigkeit, dass Gott Richter ist, er selbst. // (Gn 18,25; Ž 97,6)7»Höre, mein Volk, und ich will reden, Israel, und ich will dich verwarnen[2]! Ich bin Gott, dein Gott. (Ex 20,2; Ž 81,9)8Nicht wegen deiner Schlachtopfer tadle ich dich, auch deine Brandopfer sind beständig vor mir. (Jr 7,21)9Ich nehme keinen Stier aus deinem Haus, noch Böcke aus deinen Hürden. (Ž 40,7; Sk 17,25)10Denn mein ist alles Getier des Waldes, das Vieh auf tausend Bergen[3]. (Ž 24,1)11Ich kenne alle Vögel der Berge, und was sich tummelt im Feld, ist mir bekannt.12Wenn mich hungerte, ich würde es dir nicht sagen; denn mein ist die Welt und ihre Fülle. (1K 10,26)13Sollte ich das Fleisch von Stieren[4] essen und das Blut von Böcken trinken?14Opfere Gott Dank und erfülle dem Höchsten deine Gelübde; (Dt 23,22; Ž 22,26; Ž 61,9; Ž 69,32; Ž 76,12; Na 2,1; Žd 13,15)15und rufe mich an am Tag der Not; ich will dich retten, und du wirst mich verherrlichen!« (Ž 4,2; Ž 34,5; Ž 77,3; Ž 86,5; Ž 120,1; Mt 8,25; L 18,43; Jk 5,13)16Zu dem Gottlosen aber spricht Gott: »Was hast du meine Ordnungen herzusagen und nimmst meinen Bund in deinen Mund?17Du hast ja die Zucht[5] gehasst und meine Worte hinter dich geworfen. (Př 1,29; Př 15,10)18Sahst du einen Dieb, so befreundetest[6] du dich mit ihm, und mit Ehebrechern hattest du Gemeinschaft. (Ř 1,32)19Deinen Mund schicktest du los zum Bösen, und deine Zunge spannte Betrug[7] davor. (Ž 10,7; Ž 52,4)20Du saßest da, redetest gegen deinen Bruder, gegen den Sohn deiner Mutter stießest du Schmähung aus. (Lv 19,16)21Das hast du getan, und ich schwieg; du dachtest, ich sei ganz wie du. Ich werde dich zurechtweisen und es dir vor Augen stellen. (Kaz 12,14; Iz 57,11)22Merkt doch dies, die ihr Gott vergesst, damit ich nicht zerreiße, und keiner kann retten! (Dt 32,39; Ž 9,18)23Wer Dank opfert, verherrlicht mich[8] und bahnt einen Weg[9]; ihn werde ich das Heil Gottes[10] sehen lassen.« (Ž 34,5; Ž 91,16; Ž 120,1; L 18,43; Žd 13,15)