1 Davidův. K tobě, Hospodine, volám, nebuď ke mně hluchý, skálo moje. Neozveš-li se mi, budu podoben těm, kteří sestupují v jámu. 2 Vyslyš moje prosby, k tobě o pomoc teď volám, pozvedám své ruce k svatostánku tvé svatyně. 3 Mezi lidi svévolné mě nezařazuj, mezi pachatele ničemností. S bližním rozmlouvají o pokoji, ale v srdci mají zlobu. 4 Nalož s nimi podle jejich skutků, podle jejich zlého počínání. Nalož s nimi podle díla jejich rukou, podle zásluhy jim odplať. 5 Když jim nezáleží na Hospodinových skutcích a na díle jeho rukou, rozmetá je a víc nezbuduje. 6 Požehnán buď Hospodin, že vyslyšel mé prosby! 7 Hospodin je síla má a štít můj, mé srdce v něj doufá. Pomoci jsem došel, proto v srdci jásám, svou písní mu budu vzdávat chválu. 8 Hospodin je síla svého lidu, spásná záštita svého pomazaného. 9 Zachraň svůj lid a žehnej dědictví svému, buď mu pastýřem a nes jej na ramenou věčně!
1Von David. Zu dir, HERR, rufe ich; mein Fels, wende dich nicht schweigend von mir ab, dass du nicht gegen mich[1] verstummst und ich ⟨so⟩ denen gleich werde, die in die Grube hinabfahren! (Ž 30,4; Ž 88,5; Ž 142,2; Ž 143,7)2Höre die Stimme meines Flehens, wenn ich zu dir schreie, wenn ich meine Hände aufhebe zu deinem heiligen Tempelraum[2]. (1Kr 6,5; Ž 130,2; Ž 141,1)3Reiße mich nicht weg mit den Gottlosen und mit den Übeltätern, die friedlich reden mit ihren Nächsten, aber Böses in ihrem Herzen haben! (Ž 26,9; Ž 141,4)4Gib ihnen nach ihrem Tun und nach der Bosheit ihrer Taten; nach dem Werk ihrer Hände gib ihnen, vergilt ihnen ihre Tat! (2Tm 4,14)5Denn sie achten nicht auf die Taten des HERRN, noch auf das Werk seiner Hände. Er wird sie zerstören und nicht aufbauen. (Ř 1,19)6Gepriesen sei der HERR, denn er hat die Stimme meines Flehens gehört. (Ž 116,1)7Der HERR ist meine Stärke und mein Schild; auf ihn hat mein Herz vertraut, und mir ist geholfen worden; daher jubelt mein Herz, und ich will ihn preisen mit meinem Lied. (Ž 3,4; Ž 13,6; Ž 37,39; Ž 43,2; Ž 46,2)8Der HERR ist ihre[3] Stärke, und er ist eine rettende Burg[4] für seinen Gesalbten. (Ž 20,7)9Rette dein Volk[5] und segne dein Erbteil; weide sie und trage sie bis in Ewigkeit! (Dt 9,26; Iz 40,11)