1 Haleluja. Je tak dobré Bohu našemu pět žalmy, rozkošná a líbezná je chvála. 2 Hospodin buduje Jeruzalém, shromažďuje rozehnané z Izraele, 3 uzdravuje ty, kdo jsou zkrušeni v srdci, jejich rány obvazuje. 4 On určuje počet hvězd, on každou vyvolává jménem. 5 Velký je náš Pán, je velmi mocný, jeho myšlení obsáhnout nelze. 6 Hospodin se ujímá pokorných, svévolníky snižuje až k zemi. 7 Pějte Hospodinu píseň díků, zpívejte našemu Bohu žalmy při citeře, 8 tomu, který zahaluje nebe mračny, který připravuje zemi deště, který dává na horách růst trávě, 9 tomu, který zvířatům potravu dává, i krkavčím mláďatům, když křičí. 10 Netěší ho síla koně, nemá zalíbení v svalech muže. 11 Hospodin má zalíbení v těch, kdo se ho bojí, v těch, kdo čekají na jeho milosrdenství. 12 Jeruzaléme, chval zpěvem Hospodina, chval, Sijóne, svého Boha! 13 On upevnil závory v tvých branách, požehnal tvým synům v tobě. 14 Na tvém území ti zjednal pokoj, bělí pšeničnou tě sytí. 15 Na zem vysílá svůj výrok, rychle běží jeho slovo. 16 Dává sníh jak vlnu, sype jíní jako popel. 17 Rozhazuje kroupy jako sousta chleba, kdo odolá jeho mrazu? 18 Sešle slovo své a taje, káže vát větru a plynou vody. 19 Oznámil své slovo Jákobovi, nařízení svá a soudy Izraeli. 20 Tak žádnému z pronárodů neučinil, jeho soudy nepoznaly. Haleluja.
1Halleluja! Ja, es ist gut, unserem Gott zu spielen! Ja, ein Lobgesang ist lieblich, ist schön[1]. (Ž 92,2)2Der HERR baut Jerusalem auf, die Zerstreuten Israels sammelt er. (Dt 30,3; Neh 6,15; Ž 102,17; Jr 31,10)3Er heilt, die zerbrochenen Herzens sind, er verbindet ihre Wunden. (Jb 5,18; Ž 34,19; Iz 61,1; Jr 33,6; L 10,34)4Er zählt die Zahl der Sterne, er ruft sie alle mit Namen. (Iz 40,26)5Groß ist unser Herr und reich an Macht. Seine Einsicht ist ohne Maß[2]. (Jb 36,5; Ž 135,5; Iz 40,28)6Der HERR hilft den Elenden auf. Er erniedrigt die Gottlosen bis zur Erde. (Ž 41,13; Mal 3,23)7Stimmt dem HERRN ein Danklied an, spielt unserem Gott auf der Zither! (Ž 98,5)8Ihm, der den Himmel mit Wolken bedeckt und Regen bereitet der Erde; der Gras sprossen lässt auf den Bergen; (Ž 104,14; Jr 14,22; Jl 2,23; Sk 14,17)9der dem Vieh sein Futter gibt, den jungen Raben,[3] wonach sie schreien[4]. (Jb 38,41; Ž 145,16; Mt 6,26)10Er hat kein Gefallen an der Stärke des Rosses, noch Freude an den Schenkeln des Mannes.11Der HERR hat Gefallen an denen, die ihn fürchten, an denen, die auf seine Gnade harren. (Ž 33,18; Sk 10,35)12Rühme, Jerusalem, den HERRN! Lobe, Zion, deinen Gott!13Denn er hat die Riegel deiner Tore befestigt, hat deine Kinder gesegnet in deiner Mitte. (Jr 33,10)14Er schafft Frieden in deinen Grenzen, er sättigt dich mit dem besten Weizen[5]. (Lv 26,6; Ž 81,17)15Er sendet seinen Spruch auf die Erde, sehr schnell läuft sein Wort.16Er gibt Schnee wie Wolle, Reif streut er wie Staub aus. (Jb 37,6; Ž 148,8)17Er wirft sein Eis wie Brocken.[6] Wer kann bestehen vor seinem Frost?[7] (Jb 38,22)18Er sendet sein Wort und schmelzt sie. Er lässt seinen Wind wehen – es rieselt das Wasser. (Ž 78,26)19Er verkündete Jakob sein Wort, Israel seine Ordnungen und seine Rechtsbestimmungen. (Mal 3,22; Ř 3,2)20So handelte er an keiner Nation, und die[8] Rechtsbestimmungen, die haben sie nicht gekannt[9]. Halleluja! (Dt 4,8; Sk 14,16)