1 Hospodine, proč jen stojíš v dáli, v dobách soužení se skrýváš? 2 Ponížený je pro zpupnost svévolníka v jednom ohni. Ať se zapletou v těch piklech, které vymýšlejí! 3 Když svévolník chválí, pak jen pro své choutky, když chamtivec dobrořečí, znevažuje Hospodina. (Nún) 4 Svévolník ve zpupném hněvu říká: „Bůh nic nevypátrá, Bůh tu není.“ Odtud všechny jeho pikle. 5 Úspěšné jsou jeho cesty v každé době, vysoko jsou od něho tvé soudy, soptí proti všem svým protivníkům. 6 Říkává si v srdci: „Mnou nic neotřese. Z pokolení do pokolení mě nepotká nic zlého.“ (Pé) 7 V ústech má jen samou kletbu, lest a útisk, na jazyku trápení a ničemnosti. 8 Na nádvořích číhá na čekané, v skrýších vraždí nevinného, (Ajin) jeho oči pasou po bezbranném. 9 Číhá v úkrytu jak v houští lev, číhá na poníženého, aby se ho zmocnil, zmocnil se ho, do sítě ho vtáhl. 10 Plíží se a krčí a bezbranní upadají do jeho spárů. 11 Říkává si v srdci: „Bůh vše zapomíná, skryl svou tvář, nikdy nic neuvidí.“ (Kóf) 12 Povstaň, Hospodine Bože, pozvedni svou ruku, nezapomeň na ponižované! 13 Smí svévolník znevažovat Boha, říkat si v srdci: „Ty nic nevypátráš?“ (Réš) 14 Ty však vidíš trápení a hoře. Shlédneš a vše vezmeš do svých rukou. Bezbranný se spoléhá na tebe, sirotkovi poskytuješ pomoc. (Šín) 15 Přeraz paži svévolníka, paži zlého. Jeho svévoli vypátráš, nic ti neunikne. 16 Hospodin je Králem navěky a navždy, pronárody zmizí z jeho země. (Táv) 17 Tužbu pokorných vyslýcháš, Hospodine, jejich srdce posiluješ, máš pozorné ucho, 18 zjednáš právo sirotkovi, právo zdeptanému; člověk na zemi už nebude vzbuzovat strach.
1Warum, HERR, stehst du fern, verbirgst dich in Zeiten der Bedrängnis? (Ž 44,25)2In Hochmut verfolgt der Gottlose den Elenden[1]. Sie werden erfasst von den Anschlägen, die jene ersonnen haben[2]. (Ž 109,16)3Denn der Gottlose rühmt ⟨sich⟩ wegen des Begehrens seiner Seele; und der Habsüchtige lästert[3], er verachtet den HERRN. (Ř 1,32)4Der Gottlose ⟨denkt⟩ hochnäsig: »Er wird nicht nachforschen.« »Es ist kein Gott!«, sind alle seine Gedanken. (Ž 14,1; Ž 73,11; Sf 1,12)5Erfolgreich sind seine Wege allezeit. Hoch oben sind deine Gerichte, weit von ihm entfernt; alle seine Widersacher – er bläst sie an. (Ž 73,3)6Er spricht in seinem Herzen: Ich werde nicht wanken, von Generation zu Generation in keinem Unglück sein. (Kaz 8,11)7⟨Voll⟩ Fluch ist sein Mund, ⟨voll⟩ Hinterlist und Bedrückung; unter seiner Zunge ist Mühsal und Unheil. (Ž 50,19; Ž 59,13; Ř 3,14)8Er sitzt im Hinterhalt der Höfe, in Verstecken bringt er den Unschuldigen um; seine Augen spähen dem Unglücklichen nach.9Er lauert im Versteck wie ein Löwe in seinem Dickicht; er lauert, um den Elenden[4] zu fangen; er fängt den Elenden[5], indem er ihn in sein Netz zieht. (Ž 17,12; Mi 7,2)10Er zerschlägt, duckt sich ⟨nieder⟩; und die Unglücklichen fallen durch seine gewaltigen ⟨Kräfte⟩.11Er spricht in seinem Herzen: Gott hat vergessen, hat verborgen sein Angesicht, niemals sieht er es! (Jb 22,13; Ž 59,8; Ž 64,6; Ž 94,7)12Steh auf, HERR! Gott[6], erhebe deine Hand! Vergiss nicht die Elenden[7]! (Ž 9,13; Ž 74,19)13Warum darf der Gottlose Gott verachten, sprechen in seinem Herzen: »Du wirst nicht nachforschen«?14Du hast es gesehen, denn du, du schaust auf Mühsal und Gram, um es in deine Hand zu nehmen. Dir überlässt es der Unglückliche, die Waise; du bist ja Helfer. (Ž 31,8; Ž 35,22; Ž 68,6; Ž 146,9)15Zerbrich den Arm des Gottlosen und des Bösen! Ahnde seine Gottlosigkeit, dass du ⟨sie⟩ nicht ⟨mehr⟩ findest! (Ž 37,17)16Der HERR ist König immer und ewig; verschwunden sind die Nationen aus seinem Land. (Ž 9,8)17Den Wunsch der Sanftmütigen hast du gehört, HERR; du festigst ihr Herz, lässt aufmerken dein Ohr,18um Recht zu schaffen der Waise und dem Unterdrückten, dass künftig kein Mensch von der Erde mehr zusammenschrickt[8]. (Dt 10,18)