Jób 7 | Český ekumenický překlad

Český ekumenický překlad

— Jób předkládá svou bídu Bohu

1 Zdali není člověk na zemi podroben v službu, nejsou jeho dny jako dny nádeníka? 2 Jako baží otrok po stínu a jako nádeník čeká na výdělek, 3 tak se mi dostaly dědictvím daremné měsíce, noci plné trápení se staly mým údělem. 4 Když uléhám, ptám se: ‚Kdy už vstanu?‘ a pak zase: ‚Kdy se snese večer?‘ Syt jsem toho, na lůžku se převalovat do rozbřesku. 5 Mé tělo je obaleno červy a strupy plnými prachu, kůže mi puká a mokvá. 6 Rychleji než tkalcův člunek uběhly mé dny, skončily v naprosté beznaději. 7 Bože, pomni, že můj život uprchne jak vítr a nic dobrého už nikdy nespatří mé oči. 8 Neuzří mě oko, jež mě vídávalo, budou-li mě tvoje oči hledat, nebudu tu.

— Jób není Božím nepřítelem

9 Oblak se rozplyne, zmizí; stejně kdo sestoupí do podsvětí, už nevystoupí, 10 nevrátí se nikdy zpět do svého domu, neobjeví se už na svém místě. 11 A tak bránit nemohu svým ústům, mluví ze mne úzkost mého ducha, lká ze mne hořkost mé duše. 12 Jsem snad moře nebo dračí netvor, že proti mně stavíš stráž? 13 Řeknu-li si: ‚Potěší mě moje lože, mé lůžko mi ulehčí v mém lkání,‘ 14 děsíš mě skrze sny a přepadáš mě viděními, 15 že bych spíše volil zardoušení, spíše smrt než kruté trápení. 16 Život se mi zprotivil, nechci žít věčně, už mě nech, mé dny jsou pouhý vánek. 17 Co je člověk, že mu přikládáš význam, že se jím zabýváš v srdci, 18 že na něj dohlížíš každého rána a každou chvíli ho zkoušíš? 19 Proč svůj zrak ode mne neodvrátíš, nenecháš mě ani slinu polknout? 20 Zhřešil-li jsem, co mám podle tebe dělat, hlídači lidí? Proč sis mě vzal za terč, až jsem se stal břemenem sám sobě? 21 Proč mi přestupek můj nepromineš, nesejmeš ze mne mou vinu? Již uléhám do prachu a až mě budeš za úsvitu hledat, nebudu již.“

Bible, překlad 21. století

od Biblion

1 Nemá člověk na zemi jen samou robotu? Den za dnem jak nádeník žije tu. 2 Jak otrok touží po stínu, jak nádeník čeká odměnu. 3 I mně byly dány měsíce prázdnoty, přiděleny mi byly noci trápení. 4 Když uléhám, říkám si: ‚Kdy budu moci vstát?‘ A noc se táhne a já se převaluji sem a tam až do rána. 5 Tělo mám červy a strupy pokryté, rány na kůži mám zhnisané. 6 Jak tkalcovský člunek utekly mé dny a bez naděje skončily. 7 Pamatuj, Bože, můj život je pouhý vzdech, mé oči už nikdy štěstí nespatří. 8 Nezahlédne mě oko, které mě vidí teď, rozhlédneš se po mně, a nebudu tu víc. 9 Jako míjejí mraky a ztrácí se, kdo klesne do hrobu, ten více nevyjde. 10 Domů se už nikdy nevrátí, nikdy se neukáže ve svém obydlí. 11 Proto už déle nemohu mlčet, v soužení ducha musím promluvit, své hořké duši musím ulevit. 12 Jsem snad moře, jsem snad drak, abys nade mnou stavěl stráž? 13 Myslím si: ‚Na lůžku se mi uleví, spánek ulehčí mému trápení.‘ 14 Tehdy mě ale strašíš sny, tehdy mě děsíš skrze vidění, 15 že bych se raději oběsil – radši bych zemřel, než takhle živořil! 16 Mám toho dost. Nebudu přece žít navěky! Nech mě být. Jen pouhá pára jsou mé dny! 17 Co je člověk, že se ti zdá tak významný a že ti tolik leží na srdci?^[1] 18 Od samého rána se o něj zajímáš, každičkou chvíli ho chceš sledovat. 19 Kdy už ode mě odvrátíš svůj zrak? Ani slinu mě polknout nenecháš? 20 Když zhřeším, co ti to udělá, ty Strážce člověka?! Proč sis mě vybral za svůj terč? Jsem ti^[2] snad břemenem? 21 Proč neodpustíš můj hřích, proč mě mé viny nezbavíš? Brzy už ulehnu do prachu; budeš mě hledat, a už tu nebudu!“

Bible Kralická

1 Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka. 2 Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého: 3 Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny. 4 Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání. 5 Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští. 6 Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení. 7 Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí, 8 Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude. 9 Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase, 10 Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho. 11 Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své. 12 Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil? 13 Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má: 14 Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne, 15 Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život. 16 Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji. 17 Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ? 18 A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ? 19 Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny? 20 Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem? 21 Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.

Slovo na cestu

od Biblica

Kapitola není v tomto překladu dostupná.

New International Version

od Biblica

1 ‘Do not mortals have hard service on earth? Are not their days like those of hired labourers? 2 Like a slave longing for the evening shadows, or a hired labourer waiting to be paid, 3 so I have been allotted months of futility, and nights of misery have been assigned to me. 4 When I lie down I think, “How long before I get up?” The night drags on, and I toss and turn until dawn. 5 My body is clothed with worms and scabs, my skin is broken and festering. 6 ‘My days are swifter than a weaver’s shuttle, and they come to an end without hope. 7 Remember, O God, that my life is but a breath; my eyes will never see happiness again. 8 The eye that now sees me will see me no longer; you will look for me, but I will be no more. 9 As a cloud vanishes and is gone, so one who goes down to the grave does not return. 10 He will never come to his house again; his place will know him no more. 11 ‘Therefore I will not keep silent; I will speak out in the anguish of my spirit, I will complain in the bitterness of my soul. 12 Am I the sea, or the monster of the deep, that you put me under guard? 13 When I think my bed will comfort me and my couch will ease my complaint, 14 even then you frighten me with dreams and terrify me with visions, 15 so that I prefer strangling and death, rather than this body of mine. 16 I despise my life; I would not live for ever. Let me alone; my days have no meaning. 17 ‘What is mankind that you make so much of them, that you give them so much attention, 18 that you examine them every morning and test them every moment? 19 Will you never look away from me, or let me alone even for an instant? 20 If I have sinned, what have I done to you, you who see everything we do? Why have you made me your target? Have I become a burden to you?^[1] 21 Why do you not pardon my offences and forgive my sins? For I shall soon lie down in the dust; you will search for me, but I shall be no more.’