2. Královská 7 | Český ekumenický překlad

Český ekumenický překlad

— Nečekané vítězství nad Aramejci - Hospodin zachrání Samaří. Malomocní odhalí útěk Aramejců.

1 Elíša řekl: „Slyšte slovo Hospodinovo. Toto praví Hospodin: ‚Zítra v tuto dobu bude v samařské bráně míra bílé mouky za šekel a dvě míry ječmene budou za šekel.‘“ 2 Nato odpověděl štítonoš, o jehož ruku se král opíral, muži Božímu: „I kdyby Hospodin otevřel nebeské propustě, jakpak se toto slovo uskuteční?“ Prorok řekl: „Hle, uvidíš to na vlastní oči, ale jíst z toho nebudeš.“ 3 U vchodu do brány byli čtyři malomocní. Řekli si vespolek: „Nač tu sedíme? Abychom zemřeli? 4 Jestliže řekneme: Vejdeme do města – ve městě je hlad a zemřeme tam. A jestliže zůstaneme sedět zde, také zemřeme. Pojďme tedy, přeběhněme do aramejského tábora. Jestliže nás nechají naživu, budeme žít; jestliže nás usmrtí, zemřeme.“ 5 Za setmění se vydali do aramejského tábora. Došli na jeho okraj, a hle, nikdo tam nebyl. 6 Panovník totiž způsobil, že Aramejci uslyšeli ve svém táboře zvuk vozů, zvuk koní, zvuk velikého vojska. Řekli si mezi sebou: „Hle, izraelský král najal proti nám chetejské a egyptské krále a ti na nás táhnou.“ 7 Za setmění se dali na útěk. Opustili své stany, koně a osly i tábor tak, jak byl, a utekli, aby si zachránili život. 8 Malomocní přišli na okraj tábora, vešli do jednoho stanu, najedli se a napili. Vynesli odtud stříbro, zlato i roucha, odešli a tajně to uložili. Pak se vrátili, vešli do jiného stanu, vynesli odtud věci, odešli a také je tajně uložili. 9 Potom si vespolek řekli: „Neměli bychom takto jednat. Tento den je dnem radostné zprávy a my jsme zticha. Budeme-li vyčkávat až do ranního úsvitu, stihne nás trest. Pojďme to tedy ohlásit v královském domě.“ 10 Přišli k městské bráně a volali na vrátného. Oznámili mu: „Vešli jsme do aramejského tábora, a hle, nikdo tam nebyl, nikdo se neozýval. Byli tam jen přivázaní koně a osli, a stany zůstaly tak, jak byly.“ 11 Ten zavolal ostatní vrátné a ti to oznámili uvnitř královského domu. 12 Král v noci vstal a řekl svým služebníkům: „Chci vám oznámit, co nám provedli Aramejci. Vědí, že hladovíme. Vyšli z tábora, aby se ukryli v poli. Řekli si: ‚Vyjdou z města, pochytáme je živé a vtrhneme do města.‘“ 13 Jeden z jeho služebníků odpověděl: „Ať vezmou pět koní z těch, kteří ve městě ještě zůstali. Ti budou představovat celé množství Izraele, které zůstává ve městě, anebo celé množství Izraele, které zahyne. Pustíme je a uvidíme.“ 14 Vzali dvě spřežení koní a král je pustil směrem k aramejskému táboru. Poručil osádce: „Jeďte se podívat!“ 15 Jeli tedy za nimi až k Jordánu. Všude po cestě bylo plno výstroje a výzbroje, kterou Aramejci ve zmatku odhazovali. Poslové se vrátili a oznámili to králi. 16 Pak vytáhl lid a vyloupil aramejský tábor. A tak se stalo, že míra bílé mouky byla za šekel a dvě míry ječmene byly za šekel, podle Hospodinova slova. 17 Král ustanovil štítonoše, o jehož ruku se opíral, správcem brány. Lid ho však v bráně ušlapal k smrti, jak to předpověděl muž Boží tehdy, když k němu král sestoupil. 18 Stalo se, co muž Boží králi předpověděl: „Zítra v tuto dobu budou v samařské bráně dvě míry ječmene za šekel a míra bílé mouky bude za šekel.“ 19 Tehdy odpověděl štítonoš muži Božímu: „I kdyby Hospodin otevřel nebeské propustě, jakpak se toto slovo uskuteční?“ On řekl: „Hle, uvidíš to na vlastní oči, ale jíst z toho nebudeš.“ 20 Tak se mu též stalo: Lid ho v bráně ušlapal k smrti.

Bible, překlad 21. století

od Biblion

1 „Slyšte slovo Hospodinovo,“ řekl na to Elíša. „Tak praví Hospodin: Zítra touto dobou se v samařské bráně bude prodávat míra jemné mouky za šekel a stejně tak dvě míry ječmene!“^[1] 2 Králův pobočník, jeho pravá ruka, Božímu muži namítl: „Hospodin sice otevírá nebeské průduchy, ale copak se může stát něco takového?“ „Uvidíš to na vlastní oči, ale neokusíš to!“ odpověděl Elíša.

Hluk velikého vojska

3 U vrat brány seděli čtyři malomocní. Řekli si: „Co tu tak sedíme a čekáme na smrt? 4 Máme snad jít do města, když je ve městě hlad? Tam bychom zemřeli. Když tu zůstaneme sedět, zemřeme zrovna tak. Přeběhněme raději do aramejského tábora. Když nás nechají naživu, přežijeme. Když nás zabijí, beztak zemřeme.“ 5 Ještě za šera se tedy zvedli, že půjdou do tábora Aramejců. Došli až k jeho okraji a hle – nikde nikdo! 6 Hospodin způsobil, že Aramejci v táboře slyšeli hluk vozů, hluk koní, hluk velikého vojska a řekli si: „Podívejte! Izraelský král si proti nám najal chetitské a egyptské krále! Už táhnou na nás!“ 7 A tak se zvedli a ještě za tmy se dali na úprk. Nechali tam své stany, koně, osly i tábor tak, jak byl, a utíkali o život. 8 Potom dorazili k táboru ti malomocní. Vešli do jednoho stanu a dali se do jídla a pití. Nabrali si odtud stříbro, zlato a oděvy a odběhli si to schovat. Pak se vrátili, šli do jiného stanu, nabrali si i odtud a znovu si to odběhli schovat. 9 Potom si ale řekli: „Neděláme dobře. Dnes je den dobrých zpráv, a my mlčíme! Bylo by trestuhodné čekat až do rána. Pojďme to raději hned oznámit v královském paláci.“ 10 Když dorazili k městské bráně, zavolali stráž a řekli: „Přišli jsme k aramejskému táboru a hle – nikde nikdo! Po nikom ani vidu ani slechu. Na místě zůstali kromě stanů jen uvázaní koně a osli.“ 11 Strážní tu zprávu předali dál, až se dostala do královského paláce. 12 Král ještě v noci vstal a řekl svým služebníkům: „Já vám povím, co na nás Aramejci uchystali. Vědí, že hladovíme, a tak opustili tábor a skryli se v poli. Říkají si: ‚Až vyjdou z města, zajmeme je živé a vpadneme dovnitř!‘“ 13 Na to mu jeden z jeho dvořanů odpověděl: „Co kdybychom vyslali několik mužů na průzkum; ať si vezmou těch pět koní, co ve městě zbývají. Budou na tom stejně jako všichni Izraelci, co tu ještě zbyli. Všechny Izraelce přece stejně čeká smrt.“ 14 A tak vzali dvě koňská spřežení a král je vyslal za aramejským vojskem: „Jeďte na průzkum!“ 15 Vyrazili tedy po jejich stopě až k Jordánu a hle – po celé cestě viděli plno výstroje a výzbroje, kterou Aramejci na úprku odhazovali! A tak se poslové vrátili a podali zprávu králi. 16 Lid tehdy vyrazil a vyplenil aramejský tábor. Míra jemné mouky náhle stála pouhý šekel a stejně tak dvě míry ječmene, přesně jak řekl Hospodin. 17 Král tehdy odvelel svého pobočníka, svou pravou ruku, k bráně. Dav ho tam ale ušlapal k smrti, přesně jak Boží muž řekl, když za ním onen posel^[2] přišel. 18 Tak se stalo, co Boží muž předpověděl: „Zítra touto dobou se v samařské bráně budou prodávat dvě míry ječmene za šekel a stejně tak míra jemné mouky.“ 19 Králův pobočník mu tehdy namítl: „Hospodin otevírá nebeské průduchy, ale copak se může stát něco takového?“ a Boží muž mu odpověděl: „Uvidíš to na vlastní oči, ale neokusíš to.“ 20 A tak se stalo: dav ho v bráně ušlapal k smrti.

Bible Kralická

1 Řekl pak Elizeus: Slyšte slovo Hospodinovo. Toto praví Hospodin: O tomto času zítra míra mouky bělné bude za lot stříbra, a dvě míry ječmene za lot stříbra v bráně Samařské. 2 I odpověděl muži Božímu jeden z knížat, na jehož ruku král zpoléhal, a řekl: Kdyby otevřel Hospodin průduchy nebeské, zdali by to býti mohlo? Kterýž řekl: Aj, uzříš očima svýma, ale nebudeš jísti z toho. 3 Byli pak u vrat brány čtyři muži malomocní, kteříž řekli jeden druhému: Co tu sedíme, až bychom zemříti musili? 4 Díme-li: Poďme do města, hlad jest v městě, i zemřeme tam; pakli zde zůstaneme, také zemřeme. Protož nyní poďte, a utecme do vojska Syrských. Budou-li nás živiti, zůstaneme živi; pakli nás zbijí, též zemřeme. 5 Vstavše tedy v soumrak, aby šli k vojsku Syrských, přišli až k kraji ležení Syrského, a hle, nebylo tu žádného. 6 Nebo Pán učinil to, aby slyšelo vojsko Syrské hřmot vozů a zvuk koňů, a tak hluk vojska velikého. I řekli jeden druhému: Hle, ze mzdy najal proti nám král Izraelský krále Hetejské a krále Egyptské, aby připadli na nás. 7 A vstavše, utekli v soumrak a nechali tu stanů svých, a koňů svých i oslů svých, a ležení, tak jakž bylo, a utekli pro zachování života svého. 8 Když tedy přišli malomocní ti na kraj ležení, všedše do jednoho stanu, jedli a pili, a pobravše v něm stříbro a zlato i roucha, odešli a schovali. Opět navrátivše se, vešli do jiného stanu a pobrali v něm, a odšedše, schovali. 9 I řekli vespolek: Nedobře děláme. Den tento jest den dobrých novin, a my mlčíme. Budeme-li čekati až do svitání, postihne nás nepravost; protož nyní poďte, vejdouce, oznamme to domu královskému. 10 A přišedše, volali na branné města, a pověděli jim, řkouce: Přišli jsme do ležení Syrského, a aj, nebylo tam žádného, ani hlasu lidského, kromě koní přivázaných a oslů přivázaných, a stanů, jakž prvé byli. 11 I volal ten na jiné branné, a ti ohlásili to po všem domě královském. 12 Vstav tedy král v noci, řekl služebníkům svým: Povím vám nyní, co jsou nám udělali Syrští. Vědí, že jsme hladovití, protož vyšli z ležení, aby se skryli v poli, řkouce: Když vyjdou z města, zjímáme je živé a vejdeme do města. 13 K tomu odpovídaje jeden z služebníků jeho, řekl: Nechť, prosím, vezmou pět koní z těch, kteříž pozůstali v městě. (Hle, oniť jsou jako i všecko množství Izraelské, jenž zůstali v něm, hle, jsou jako všecko množství Izraelské, kteréž již hyne.) Ty pošleme a přezvíme. 14 A tak vzali dva koně vozní, kteréž poslal král za vojskem Syrským, řka: Jděte a vizte. 15 I jeli za nimi až k Jordánu, a aj, po vší té cestě plno bylo šatů a nádob, kteréž metali od sebe Syrští, splašeni jsouce. Tedy navrátivše se poslové, oznámili to králi. 16 Protož vyšed lid, vzebral ležení Syrské. A byla míra mouky bělné za lot, a dvě míry ječmene za lot vedlé řeči Hospodinovy. 17 Král pak byl ustanovil to kníže, na jehož ruku zpoléhal, u brány. Kteréhož pošlapal lid v bráně, tak že umřel, vedlé řeči muže Božího, kterouž mluvil, když král k němu byl sešel. 18 A stalo se tak, jakž mluvil muž Boží králi, řka: Dvě míry ječmene budou za lot stříbra, a míra mouky bělné za lot stříbra zítra o tomto času v bráně Samařské. 19 K čemuž bylo odpovědělo kníže muži Božímu, a řeklo: Kdyby otevřel Hospodin průduchy nebeské, zdali by to podlé řeči této býti mohlo? Jemuž on řekl: Aj, ty uzříš očima svýma, ale z toho jísti nebudeš. 20 A tak se stalo jemu; nebo pošlapal ho lid v bráně, tak že umřel.

New International Version

od Biblica

1 Elisha replied, ‘Hear the word of the Lord. This is what the Lord says: about this time tomorrow, a seah^[1] of the finest flour will sell for a shekel^[2] and two seahs^[3] of barley for a shekel at the gate of Samaria.’ 2 The officer on whose arm the king was leaning said to the man of God, ‘Look, even if the Lord should open the floodgates of the heavens, could this happen?’ ‘You will see it with your own eyes,’ answered Elisha, ‘but you will not eat any of it!’

The siege lifted

3 Now there were four men with leprosy^[4] at the entrance of the city gate. They said to each other, ‘Why stay here until we die? 4 If we say, “We’ll go into the city” – the famine is there, and we will die. And if we stay here, we will die. So let’s go over to the camp of the Arameans and surrender. If they spare us, we live; if they kill us, then we die.’ 5 At dusk they got up and went to the camp of the Arameans. When they reached the edge of the camp, no-one was there, 6 for the Lord had caused the Arameans to hear the sound of chariots and horses and a great army, so that they said to one another, ‘Look, the king of Israel has hired the Hittite and Egyptian kings to attack us!’ 7 So they got up and fled in the dusk and abandoned their tents and their horses and donkeys. They left the camp as it was and ran for their lives. 8 The men who had leprosy reached the edge of the camp, entered one of the tents and ate and drank. Then they took silver, gold and clothes, and went off and hid them. They returned and entered another tent and took some things from it and hid them also. 9 Then they said to each other, ‘What we’re doing is not right. This is a day of good news and we are keeping it to ourselves. If we wait until daylight, punishment will overtake us. Let’s go at once and report this to the royal palace.’ 10 So they went and called out to the city gatekeepers and told them, ‘We went into the Aramean camp and no-one was there – not a sound of anyone – only tethered horses and donkeys, and the tents left just as they were.’ 11 The gatekeepers shouted the news, and it was reported within the palace. 12 The king got up in the night and said to his officers, ‘I will tell you what the Arameans have done to us. They know we are starving; so they have left the camp to hide in the countryside, thinking, “They will surely come out, and then we will take them alive and get into the city.” ’ 13 One of his officers answered, ‘Make some men take five of the horses that are left in the city. Their plight will be like that of all the Israelites left here – yes, they will only be like all these Israelites who are doomed. So let us send them to find out what happened.’ 14 So they selected two chariots with their horses, and the king sent them after the Aramean army. He commanded the drivers, ‘Go and find out what has happened.’ 15 They followed them as far as the Jordan, and they found the whole road strewn with the clothing and equipment the Arameans had thrown away in their headlong flight. So the messengers returned and reported to the king. 16 Then the people went out and plundered the camp of the Arameans. So a seah of the finest flour sold for a shekel, and two seahs of barley sold for a shekel, as the Lord had said. 17 Now the king had put the officer on whose arm he leaned in charge of the gate, and the people trampled him in the gateway, and he died, just as the man of God had foretold when the king came down to his house. 18 It happened as the man of God had said to the king: ‘About this time tomorrow, a seah of the finest flour will sell for a shekel and two seahs of barley for a shekel at the gate of Samaria.’ 19 The officer had said to the man of God, ‘Look, even if the Lord should open the floodgates of the heavens, could this happen?’ The man of God had replied, ‘You will see it with your own eyes, but you will not eat any of it!’ 20 And that is exactly what happened to him, for the people trampled him in the gateway, and he died.