1Ved Babyloniens floder sad vi og græd, når vi tænkte tilbage på Zion.2Harperne havde vi ikke lyst til at bruge, så vi hængte dem op i piletræerne.3Vore fangevogtere forlangte, at vi skulle synge, vore plageånder pålagde os at være glade: „Syng en sang om Zion for os!”4Hvordan skulle vi kunne synge for Herren, når vi sygner hen i et fremmed land?5Hvis jeg glemmer dig, Jerusalem, må min højre hånd da blive lammet!6Gid min tunge må klæbe til ganen,[1] hvis jeg ikke husker på dig og sætter dig højere end alt andet.7Herre, husk, hvad edomitterne sagde, da Jerusalem blev indtaget af babylonierne: „Riv byen ned, jævn den med jorden!”8Babylon, du går din undergang i møde. Velsignet være dem, der gengælder dig, hvad du har gjort mod os.9Lad dem tage dine spædbørn og knuse dem mod klippen.
1 U řek babylónských, tam jsme sedávali s pláčem ve vzpomínkách na Sijón. 2 Své citery jsme v té zemi zavěsili na topoly, 3 když nás ti, kdo nás odvlekli, vybízeli tam ke zpěvu, trýznitelé k radovánkám: „Zazpívejte nám některý ze sijónských zpěvů!“ 4 Jak bychom však mohli zpívat píseň Hospodinovu v té cizí zemi? 5 Jestli, Jeruzaléme, na tebe zapomenu, ať mi má pravice sloužit zapomene. 6 Ať mi jazyk přilne k patru, nebudu-li si tě připomínat, nebudu-li Jeruzalém považovat za svou svrchovanou radost. 7 Připomeň synům Edómu, Hospodine, den Jeruzaléma, jak volali: „Bořte! Bořte do základů!“ 8 Záhubě propadlá babylónská dcero, blaze tomu, kdo ti odplatí za skutky spáchané na nás. 9 Blaze tomu, kdo tvá nemluvňata uchopí a roztříští o skálu.