1Přednímu kantoru z synů Chóre, žalm.2Slyšte to všickni národové, pozorujte všickni obyvatelé zemští.3Tak z lidu obecného, jako z povýšených, tak bohatý, jako chudý.4Ústa má mluviti budou moudrost, a přemyšlování srdce mého rozumnost.5Nakloním k přísloví ucha svého, a při harfě vykládati budu přípovídku svou.6I proč se báti mám ve dnech zlých, aby nepravost těch, kteříž mi na paty šlapají, mne obklíčiti měla?7Kteříž doufají v svá zboží, a množstvím bohatství svého se chlubí.8Žádný bratra svého nijakž vykoupiti nemůže, ani Bohu za něj dáti mzdy vyplacení,9(Neboť by velmi drahé musilo býti vyplacení duše jejich, protož nedovedeť toho na věky),10Aby živ byl věčně, a neviděl porušení.11Nebo se vídá, že i moudří umírají, blázen a hovadný člověk zaroveň hynou, zboží svého i cizím zanechávajíce.12Myšlení jejich jest, že domové jejich věční jsou, a příbytkové jejich od národu do pronárodu; pročež je po krajinách nazývají jmény svými.13Ale člověk v slávě netrvá, jsa podobný hovadům, kteráž hynou.14Taková snažnost jejich jest bláznovstvím při nich, však potomci jejich ústy svými to schvalují. Sélah.15Jako hovada v pekle skladeni budou, smrt je žráti bude, ale upřímí panovati budou nad nimi v jitře; způsob pak oněchno aby zvetšel, z příbytku svého octnou se v hrobě.16Ale Bůh vykoupí duši mou z moci pekla, když mne přijme. Sélah.17Neboj se, když by někdo zbohatl, a když by se rozmnožila sláva domu jeho.18Při smrti zajisté ničeho nevezme, aniž sstoupí za ním sláva jeho.19Ačťkoli duši své, pokudž jest živ, lahodí; k tomu chválí jej i jiní, když sobě čistě povoluje:20A však musí se odebrati za věkem otců svých, a na věky světla neuzří. [ (Psalms 49:21) Summou: Člověk jsa ve cti, neusrozumí-li sobě, bývá učiněn podobný hovadům, kteráž hynou. ]
Žalm 49
Schlachter 2000
od Genfer Bibelgesellschaft1Dem Vorsänger. Von den Söhnen Korahs. Ein Psalm. (Ž 42,1)2Hört dies, ihr Völker alle, horcht doch auf, alle Bewohner der Welt, (Př 8,4; Jr 22,29)3ihr Menschenkinder und Herrensöhne, alle miteinander, reich und arm! (Jb 34,19; Př 22,2)4Mein Mund soll Weisheit reden und das Denken meines Herzens verständig sein. (Jb 33,3; Ž 19,8; Př 8,6)5Ich will mein Ohr zu einer Gleichnisrede neigen und beim Lautenspiel mein Rätsel eröffnen. (Ž 78,2; Iz 50,4)6Warum sollte ich mich fürchten zur bösen Zeit, wenn mich die Missetat meiner Verfolger umringt? (Ž 56,5; Ž 112,7)7Sie verlassen sich auf ihr Vermögen und prahlen mit ihrem großen Reichtum. (Ž 52,9; Jr 9,23; 1Tm 6,17)8Und doch vermag kein Bruder den anderen zu erlösen;[1] er kann Gott das Lösegeld nicht geben (Ex 21,30; Jb 33,24; Iz 59,20; Mi 6,7; 1P 1,18)9— zu teuer ist die Erlösung ihrer Seelen, er muss davon abstehen auf ewig! —, (Ez 7,19; Mt 16,26)10damit er für immer leben könnte, die Grube nicht sähe. (Ž 89,49; Kaz 8,8)11Denn er sieht ja, dass die Weisen sterben; der Tor und der Narr kommen miteinander um und müssen ihr Vermögen andern überlassen. (Ž 39,7; Kaz 2,21; L 12,20)12Ihr Trachten ist, dass ihre Häuser ewig bestehen sollen, ihre Wohnungen auf alle Geschlechter hin; sie nennen Ländereien nach ihrem Namen. (Gn 4,17; 2S 18,18)13Aber der Mensch in seiner Pracht bleibt nicht; er gleicht dem Vieh, das umgebracht wird. (Ž 49,21; Kaz 3,18; 1K 15,39)14Dieser ihr Weg ist ihre Torheit, und doch haben ihre Nachkommen Wohlgefallen an ihren Worten. (Sela.) (Př 10,21; Př 15,21; L 12,20; 1K 1,18)15Herdenweise sinken sie ins Totenreich hinab; der Tod weidet sie, und die Redlichen werden am Morgen über sie herrschen. Das Totenreich verzehrt ihre Gestalt fern von ihrer Wohnung. (Jb 24,19; Ž 103,15; Iz 14,11; Abk 2,5; Žd 10,27)16Aber Gott wird meine Seele aus der Gewalt des Totenreichs erlösen; denn er wird mich aufnehmen! (Sela.) (Gn 5,24; Jb 33,28; Iz 38,20; Oz 13,14)17Fürchte dich nicht, wenn einer reich wird, wenn die Herrlichkeit seines Hauses groß wird; (Př 15,16)18denn bei seinem Tod nimmt er das alles nicht mit, seine Herrlichkeit fährt ihm nicht nach! (L 12,20; 1Tm 6,7)19Denn er preist sich glücklich, solange er lebt — und man lobt dich, wenn es dir gut geht! —, (L 12,19; L 16,19)20bis auch er eingehen wird zum Geschlecht seiner Väter, die in Ewigkeit das Licht nicht sehen. (Jb 7,9; Jb 10,21)21Der Mensch, der in [seiner] Pracht lebt und doch ohne Einsicht ist, er gleicht dem Vieh, das umgebracht wird! (Ž 49,13)