Žalm 78 | Bible Kralická :: ERF Bibleserver

Bible Kralická

1 Vyučující, Azafovi. Pozoruj, lide můj, zákona mého, nakloňte uší svých k slovům úst mých. 2 Otevru v podobenství ústa svá, vypravovati budu přípovídky starobylé. 3 Co jsme slýchali i poznali, a co nám otcové naši vypravovali, 4 Nezatajíme toho před syny jejich, kteříž budoucím potomkům svým vypravovati budou chvály Hospodinovy, ano i moc jeho a divné skutky jeho, kteréž činil. 5 Neboť jest vyzdvihl svědectví v Jákobovi, a zákon vydal v Izraeli, což přikázal otcům našim, aby v známost uvodili synům svým, 6 Aby to poznal věk potomní, synové, kteříž se zroditi měli, a ti povstanouce, aby vypravovali dítkám svým, 7 Aby pokládali v Bohu naději svou, a nezapomínali se na skutky Boha silného, ale ostříhali přikázaní jeho, 8 Aby nebývali jako otcové jejich, pokolení zpurné a protivné, národ, kterýž nenapravil srdce svého, a nebyl věrný Bohu silnému duch jeho. 9 Jako synové Efraim zbrojní, ač uměle z lučiště stříleli, však v čas boje zpět se obrátili, 10 Nebo neostříhali smlouvy Boží, a v zákoně jeho zpěčovali se choditi. 11 Zapomenuli se na činy jeho, a na divné skutky jeho, kteréž jim ukázal. 12 Před otci jejich činil divy v zemi Egyptské, na poli Soan. 13 Rozdělil moře, a převedl je; učinil, aby stály vody jako hromada. 14 Vedl je ve dne v oblace, a každé noci v jasném ohni. 15 Protrhl skály na poušti, a napájel je jako z propastí velikých. 16 Vyvedl potoky z skály, a učinil, aby vody tekly jako řeky. 17 A však vždy přičíněli hříchů proti němu, a popouzeli Nejvyššího na poušti. 18 A pokoušeli Boha silného v srdci svém, žádajíce pokrmu podlé líbosti své. 19 A mluvili proti Bohu, řkouce: Zdaliž bude moci Bůh silný připraviti stůl na této poušti? 20 Aj, udeřilť jest v skálu, a tekly vody, a řeky se rozvodnily. Zdali také bude moci dáti chleba? Zdali nastrojí masa lidu svému? 21 A protož uslyšav Hospodin, rozhněval se, a oheň zažžen jest proti Jákobovi, a prchlivost vstoupila na Izraele, 22 Proto že se nedověřili Bohu, a neměli naděje v spasení jeho, 23 Ačkoli rozkázal oblakům shůry, a průduchy nebeské otevřel, 24 A dštil na ně mannou ku pokrmu, a obilé nebeské dával jim. 25 Chléb mocných jedl člověk, seslal jim pokrmů do sytosti. 26 Obrátil vítr východní u povětří, a přivedl mocí svou vítr polední. 27 I dštil na ně masem jako prachem, a ptactvem pernatým jako pískem mořským. 28 Spustil je do prostřed vojska jejich, a všudy vůkol stanů jejich. 29 I jedli, a nasyceni jsou hojně, a dal jim to, čehož žádali. 30 Ještě nevyplnili žádosti své, ještě pokrm byl v ústech jejich, 31 A v tom prchlivost Boží připadla na ně, a zbil tučné jejich, a přední Izraelské porazil. 32 S tím se vším vždy ještě hřešili, a nevěřili předivným skutkům jeho. 33 A protož dopustil na ně, že marně skonali dny své, a léta svá s chvátáním. 34 Když je hubil, jestliže ho hledali, a zase k Bohu silnému hned na úsvitě se navraceli, 35 Rozpomínajíce se na to, že Bůh byl skála jejich, a Bůh silný nejvyšší vykupitel jejich: 36 (Ačkoli mu s pochlebenstvím mluvili ústy svými, a jazykem svým lhali jemu. 37 A srdce jejich nebylo upřímé před ním, aniž se věrně měli v smlouvě jeho), 38 On jsa milosrdný, odpouštěl nepravosti jejich, a nezahladil jich; častokrát odvracel hněv svůj, a nevzbuzoval vší zůřivosti své. 39 Nebo pamatoval, že jsou tělo, vítr, kterýž odchází, a nenavracuje se zase. 40 Kolikrát jsou ho dráždili na poušti, a k bolesti přivodili na pustinách. 41 Týž i týž navracujíce se, pokoušeli Boha silného, a svatému Izraelskému cíle vyměřovali. 42 Nepamatovali na moc jeho, a na ten den, v kterémž je vysvobodil z ssoužení, 43 Když činil v Egyptě znamení svá, a zázraky své na poli Soan, 44 Když obrátil v krev řeky a potoky jejich, tak že jich píti nemohli. 45 Dopustil na ně směsici žížal, aby je žraly, a žáby, aby je hubily. 46 A dal chroustům úrody jejich, a úsilí jejich kobylkám. 47 Stloukl krupami réví jejich, a stromy fíkové jejich ledem. 48 Vydal krupobití na hovada jejich, a na dobytek jejich uhlí řeřavé. 49 Poslal na ně prchlivost hněvu svého, rozpálení, zůřivost i ssoužení, dopustiv na ně anděly zlé. 50 Uprostrannil stezku prchlivosti své, neuchoval od smrti duše jejich, ano i na hovada jejich mor dopustil. 51 A pobil všecko prvorozené v Egyptě, prvotiny síly v staních Chamových. 52 Ale lid svůj vyvedl jako ovce, a vodil se s nimi jako s stádem po poušti. 53 Vodil je v bezpečnosti, tak že nestrašili, nepřátely pak jejich přikrylo moře, 54 Až je přivedl ku pomezí svatosti své, na horu tu, kteréž dobyla pravice jeho. 55 Vyhnav před tváří jejich národy, způsobil to, aby jim na provazec dědictví jejich přišli, a aby přebývala v staních jejich pokolení Izraelská. 56 Však vždy předce pokoušeli a dráždili Boha nejvyššího, a svědectví jeho neostříhali. 57 Ale zpět odšedše, převráceně činili, jako i předkové jejich; uchýlili se jako mylné lučiště. 58 Nebo popouzeli ho výsostmi svými, a rytinami svými k horlení přivedli jej. 59 Slyšel Bůh, a rozhněval se, a u velikou ošklivost vzal Izraele, 60 Tak že opustiv příbytek v Sílo, stánek, kterýž postavil mezi lidmi, 61 Vydal v zajetí sílu svou, a slávu svou v ruce nepřítele. 62 Dal pod meč lid svůj, a na dědictví své se rozhněval. 63 Mládence jeho sežral oheň, a panny jeho nebyly chváleny. 64 Kněží jejich od meče padli, a vdovy jejich neplakaly. 65 Potom pak procítil Pán jako ze sna, jako silný rek, kterýž po víně sobě vykřikuje. 66 A ranil nepřátely své po zadu, a u věčné pohanění je vydal. 67 Ačkoli pak pohrdl stánkem Jozefovým, a pokolení Efraimova nevyvolil, 68 Však vyvolil pokolení Judovo, horu Sion, kterouž zamiloval. 69 A vystavěl sobě, jako hrad vysoký, svatyni svou, jako zemi, kterouž utvrdil na věky. 70 A vyvolil Davida služebníka svého, vzav jej od chlévů stáda. 71 Když chodil za ovcemi březími, zavedl jej, aby pásl Jákoba, lid jeho, a Izraele, dědictví jeho. 72 Kterýž pásl je v upřímnosti srdce svého, a zvláštní opatrností rukou svých vodil je.

Einheitsübersetzung 2016

od Katholisches Bibelwerk

Erzählung und Lehre aus der Geschichte Israels

1 Ein Weisheitslied Asafs. Lausche, mein Volk, meiner Weisung! Neigt euer Ohr den Worten meines Munds! 2 Ich öffne meinen Mund zu einem Spruch; ich will Geheimnisse der Vorzeit verkünden. (Ž 49,5; Mt 13,35) 3 Was wir hörten und erfuhren, was uns die Väter erzählten, (Ž 22,31; Ž 44,2) 4 das wollen wir ihren Kindern nicht verbergen, sondern dem kommenden Geschlecht erzählen: die ruhmreichen Taten des HERRN und seine Stärke, die Wunder, die er getan hat. 5 Er richtete ein Zeugnis auf in Jakob, Weisung gab er in Israel und gebot unseren Vätern, ihre Kinder das alles zu lehren, (Ž 147,19) 6 damit das kommende Geschlecht davon erfahre, / die Kinder, die noch geboren werden; sie sollen aufstehen und es ihren Kindern erzählen, 7 damit sie ihr Vertrauen auf Gott setzen, / die Taten Gottes nicht vergessen und seine Gebote bewahren 8 und nicht werden wie ihre Väter, ein Geschlecht voll Trotz und Empörung, ein Geschlecht, dessen Herz nicht fest war und dessen Geist nicht treu zu Gott hielt. (Dt 32,5) 9 Die Söhne Efraims, Kämpfer mit Pfeil und Bogen, wandten den Rücken am Tag der Schlacht; 10 Gottes Bund hielten sie nicht, sie weigerten sich, seiner Weisung zu folgen. 11 Sie vergaßen seine Taten, die Wunder, die er sie sehen ließ. 12 Vor den Augen ihrer Väter vollbrachte er Wunder im Land Ägypten, im Gefilde von Zoan. (Nu 13,22) 13 Er spaltete das Meer und führte sie hindurch, er ließ das Wasser feststehen wie einen Damm. (Ex 14,21) 14 Er führte sie bei Tag mit der Wolke und die ganze Nacht mit leuchtendem Feuer. (Ex 13,21) 15 Er spaltete Felsen in der Wüste und gab dem Volk reichlich zu trinken, wie mit Wassern der Urflut. (Ex 17,6; Nu 20,11) 16 Er ließ Bäche aus dem Gestein entspringen, ließ Wasser fließen gleich Strömen. 17 Doch sie sündigten weiter gegen ihn, sie trotzten in der Wüste dem Höchsten. (Ez 20,13) 18 In ihrem Herzen versuchten sie Gott: Sie forderten Nahrung für ihr Verlangen. (Ex 16,3; Ž 106,14) 19 Sie redeten gegen Gott; / sie fragten: Kann uns denn Gott den Tisch decken in der Wüste? 20 Zwar hat er an den Felsen geschlagen, sodass Wasser floss und Bäche strömten. Kann er auch Brot geben und Fleisch bereiten seinem Volk? 21 Das hörte der HERR und ergrimmte; / Feuer flammte auf gegen Jakob, Zorn erhob sich gegen Israel, (Nu 11,1) 22 weil sie Gott nicht glaubten und nicht auf seine Hilfe vertrauten. 23 Da gebot er den Wolken droben und öffnete die Tore des Himmels. (Mal 3,10) 24 Er ließ Manna auf sie regnen als Speise, er gab ihnen Korn vom Himmel. (Ex 16,4; J 6,31) 25 Jeder aß vom Brot der Starken; er sandte Nahrung, sie zu sättigen. (Ž 105,40) 26 Er ließ den Ostwind losbrechen am Himmel, führte in seiner Macht den Südwind herbei. 27 Er ließ Fleisch auf sie regnen wie Staub, gefiederte Vögel wie Sand am Meer. 28 Er ließ sie mitten ins Lager fallen, rings um ihre Zelte. 29 Sie aßen und wurden reichlich gesättigt; er hatte ihnen gebracht, was sie begehrten. 30 Noch aber hatten sie ihre Gier nicht gestillt, noch war die Speise in ihrem Mund, (Nu 11,33) 31 da erhob sich gegen sie Gottes Zorn; / unter ihren Kräftigen schlug er zu und streckte die jungen Männer Israels nieder. 32 Doch sie sündigten trotz allem weiter und glaubten nicht seinen Wundern. (Nu 14,11) 33 Darum ließ er ihre Tage schwinden wie einen Hauch und ihre Jahre in jähem Schrecken. (Nu 14,22) 34 Wenn er dreinschlug, fragten sie nach Gott, kehrten um und suchten ihn. (Nu 21,7; Iz 26,16) 35 Sie dachten daran, dass Gott ihr Fels ist und Gott, der Höchste, ihr Erlöser. (Ž 92,16) 36 Doch sie täuschten ihn mit ihrem Mund und belogen ihn mit ihrer Zunge. (Iz 29,13) 37 Ihr Herz hielt nicht fest zu ihm, sie hielten seinem Bund nicht die Treue. (Ž 95,10) 38 Doch er ist barmherzig, vergab die Schuld und vernichtete nicht. Oftmals ließ er ab von seinem Zorn und unterdrückte seinen Groll. (Ex 32,14; Nu 14,20; Iz 48,9; Oz 11,8)

Ex 32,14Nu 14,20Iz 48,9Oz 11,8

39 Denn er dachte daran, dass sie Fleisch sind, nur ein Hauch, der vergeht und nicht wiederkehrt. (Jb 7,7; Ž 103,14) 40 Wie oft haben sie ihm in der Wüste getrotzt, ihn gekränkt in der Steppe! (Dt 9,22) 41 Immer wieder stellten sie ihn auf die Probe, sie reizten den Heiligen Israels. (Ž 71,22) 42 Sie dachten nicht mehr an seine Hand, an den Tag, als er sie vom Gegner befreite, (Ž 106,21) 43 als er in Ägypten seine Zeichen tat und seine Wunder im Gefilde von Zoan. (Ž 78,12; Ž 135,9) 44 Er verwandelte ihre Flüsse und Bäche in Blut; sie konnten daraus nicht mehr trinken. (Ex 7,17) 45 Er schickte einen Schwarm von Fliegen gegen sie, der fraß sie auf, ein Heer von Fröschen, das sie vertilgte. (Ex 8,17) 46 Ihre Ernte überließ er den Grillen und Heuschrecken den Ertrag ihrer Mühen. (Ex 10,4) 47 Ihre Reben zerschlug er mit Hagel, ihre Maulbeerbäume mit Körnern aus Eis. (Ex 9,18) 48 Ihr Vieh überließ er dem Hagel und ihre Herden den Seuchen. (Ex 9,3) 49 Er schickte gegen sie die Glut seines Zorns, / Grimm und Wut und Bedrängnis, Boten des Unheils in Scharen. 50 Er ließ seinem Zorn freien Lauf; / er bewahrte sie nicht vor dem Tod und lieferte ihr Leben der Pest aus. (Ex 9,8) 51 Er schlug in Ägypten alle Erstgeburt, in den Zelten Hams die Erstlinge ihrer Manneskraft. (Ex 12,29; Ž 105,36; Ž 135,8; Ž 136,10)

Ex 12,29Ž 105,36Ž 135,8Ž 136,10

52 Dann führte er sein Volk hinaus wie Schafe, leitete sie wie eine Herde durch die Wüste. (Ž 77,21) 53 Er führte sie sicher, sie mussten nichts fürchten, doch ihre Feinde bedeckte das Meer. (Ex 14,19) 54 Er brachte sie in sein heiliges Gebiet, zum Berg, den seine Rechte erworben hat. (Ex 15,17; Ž 114,2) 55 Er vertrieb die Nationen vor ihnen / und verteilte ihr Land als Erbe und ließ in ihren Zelten die Stämme Israels wohnen. (Jz 24,8; Ž 44,3) 56 Doch sie versuchten ihn und trotzten Gott, dem Höchsten; sie hielten sich nicht an seine Zeugnisse. 57 Wie ihre Väter fielen sie treulos von ihm ab, sie wandten sich ab wie ein Bogen, der versagt. (Oz 7,16) 58 Sie erbitterten ihn mit ihrem Kult auf den Höhen und reizten seine Eifersucht mit den Bildern ihrer Götter. (Dt 32,16) 59 Gott hörte es und er ergrimmte, ganz und gar verwarf er Israel. 60 Er gab seine Wohnung auf in Schilo, das Zelt, das er aufgerichtet hatte unter den Menschen. (1S 1,3; Jr 7,12) 61 Er gab seine Macht in Gefangenschaft, seine Zierde in die Hand des Feindes. (1S 4,11) 62 Er lieferte sein Volk dem Schwert aus und war voll Grimm über sein Eigentum. 63 Die jungen Männer fraß das Feuer; den jungen Mädchen sang man kein Brautlied. (Jr 7,34) 64 Die Priester wurden mit dem Schwert erschlagen; die Witwen konnten die Toten nicht beweinen. (1S 4,11; Jb 27,15) 65 Da erwachte der Herr wie aus dem Schlaf, wie ein Held, der betäubt war vom Wein. 66 Er schlug seine Feinde zurück und übergab sie ewiger Schande. (1S 5,6) 67 Das Zelt Josefs verwarf er, dem Stamm Efraim entzog er die Erwählung. 68 Doch den Stamm Juda erwählte er, den Berg Zion, den er liebt. (2Pa 6,6) 69 Dort baute er sein hoch ragendes Heiligtum, so fest wie die Erde, die er für immer gegründet hat. (Ž 48,3) 70 Und er erwählte David, seinen Knecht; er holte ihn weg von den Hürden der Schafe, (1S 16,11; 2S 7,8; Ž 89,21) 71 von den Muttertieren nahm er ihn fort, / damit er Jakob weide, sein Volk, und Israel, sein Erbe. 72 Und er weidete sie mit lauterem Herzen und führte sie mit klugen Händen.