1Přednímu kantoru z potomků Jedutunových, s Azafem, žalm.2Hlas můj k Bohu, když volám, hlas můj k Bohu, aby ucha naklonil ke mně.3V den ssoužení svého Pána hledal jsem, v noci ruce své rozprostíral jsem bez přestání, a nedala se potěšiti duše má.4Na Boha zpomínal jsem a kormoutil se, přemyšloval jsem, a úzkostmi svírán byl duch můj. Sélah.5Zdržoval jsi oči mé, aby bděly; potřín jsem byl, aniž jsem mluviti mohl.6I přicházeli mi na pamět dnové předešlí, a léta dávní.7Rozpomínal jsem se v noci na zpěvy své, v srdci svém přemyšloval jsem, a zpytoval to duch můj, pravě:8Zdali na věky zažene Bůh? Nikdy-liž již více lásky neukáže?9Zdali do konce přestane milosrdenství jeho? A konec vezme slovo od pokolení až do pokolení?10Zdali se zapomněl smilovávati Bůh silný? Zdaž zadržel v hněvě milosrdenství svá? Sélah.11I řekl jsem: Toť jest má smrt. Ale učiníť proměnu pravice Nejvyššího.12Rozpomínati se budu na skutky Hospodinovy, a připomínati sobě divné činy tvé, od starodávna.13A přemyšlovati o všelikém díle tvém, a o skutcích tvých mluviti.14Bože, svatá jest cesta tvá. Kdo jest silný, veliký, jako Bůh?15Ty jsi ten Bůh silný, jenž činíš divné věci; uvedl jsi v známost mezi národy sílu svou.16Vysvobodil jsi ramenem lid svůj, syny Jákobovy a Jozefovy. Sélah.17Vidělyť jsou tě vody, Bože, viděly tě vody, a zstrašily se; pohnuly se také i hlubiny.18Vydali povodně oblakové, vydala hřmot nebesa, ano i kameníčko tvé skákalo.19Vznělo hřímání tvé po obloze, blýskání osvěcovalo okršlek zemský, pohybovala se a třásla země.20Skrze moře byla cesta tvá, a stezky tvé skrze vody veliké, a však šlepějí tvých nebylo znáti. [ (Psalms 77:21) Vedl jsi jako stádo lid svůj skrze Mojžíše a Arona. ]
1To the choirmaster: according to Jeduthun. A Psalm of Asaph. I cry aloud to God, aloud to God, and he will hear me. (Ž 3,4; Ž 39,1; Ž 50,1)2In the day of my trouble I seek the Lord; in the night my hand is stretched out without wearying; my soul refuses to be comforted. (Gn 37,35; Ž 20,1; Ž 50,15; Ž 63,6; Ž 86,7; Ž 143,6; Iz 26,9; Iz 26,16)3When I remember God, I moan; when I meditate, my spirit faints. (Ž 42,5; Ž 42,11; Ž 43,5)4You hold my eyelids open; I am so troubled that I cannot speak. (Gn 41,8)5I consider the days of old, the years long ago. (Dt 32,7; Ž 44,1; Ž 77,10; Ž 143,5; Iz 51,9)6I said,[1] “Let me remember my song in the night; let me meditate in my heart.” Then my spirit made a diligent search: (Ž 4,4; Ž 42,8)7“Will the Lord spurn forever, and never again be favorable? (Ž 44,9; Ž 85,1)8Has his steadfast love forever ceased? Are his promises at an end for all time? (Ř 9,6)9Has God forgotten to be gracious? Has he in anger shut up his compassion?” (Iz 49,15; Abk 3,2)10Then I said, “I will appeal to this, to the years of the right hand of the Most High.”[2] (Ž 118,15)11I will remember the deeds of the Lord; yes, I will remember your wonders of old. (Ž 77,5; Ž 105,5)12I will ponder all your work, and meditate on your mighty deeds. (Ž 9,11; Ž 90,16)13Your way, O God, is holy. What god is great like our God? (Ž 35,10; Ž 73,17)14You are the God who works wonders; you have made known your might among the peoples. (Ž 72,18; Ž 106,8)15You with your arm redeemed your people, the children of Jacob and Joseph. (Ex 6,6; Dt 9,29; Ž 74,2)16When the waters saw you, O God, when the waters saw you, they were afraid; indeed, the deep trembled. (Ex 14,21; Jz 3,15; Ž 114,3; Abk 3,10)17The clouds poured out water; the skies gave forth thunder; your arrows flashed on every side. (Ž 18,14; Ž 68,33)18The crash of your thunder was in the whirlwind; your lightnings lighted up the world; the earth trembled and shook. (Ž 18,7; Ž 97,4; Ž 104,7)19Your way was through the sea, your path through the great waters; yet your footprints were unseen.[3] (Ž 36,6; Abk 3,15)20You led your people like a flock by the hand of Moses and Aaron. (Ex 13,21; Ex 14,19; Ž 78,52; Ž 80,1; Iz 63,11)