Izajáš 64 | Bible Kralická

Bible Kralická

1 Ó bys protrhl nebesa a sstoupil, aby se od přítomnosti tvé hory rozplynouti musily, 2 (Jako od rozníceného ohně rozpouštějícího voda vře), abys v známost uvedl jméno své nepřátelům svým, a aby se před tváří tvou národové třásli; 3 Jako když jsi činil hrozné věci, jichž jsme se nenadáli, sstoupil jsi, před oblíčejem tvým hory se rozplývaly; 4 Čehož se od věků neslýchalo, a ušima nepochopilo, oko nevídalo Boha kromě tebe, aby tak činil tomu, kterýž naň očekává. 5 Vyšel jsi vstříc tomu, kdož ochotně činí spravedlnost, a na cestách tvých na tě se rozpomínali. Aj, ty rozhněvals se, proto že jsme hřešili na nich ustavičně, a však zachováni budeme, 6 Ačkoli jsme jako nečistý my všickni, a jako roucho ohyzdné všecky spravedlnosti naše. Pročež pršíme jako list my všickni, a nepravosti naše jako vítr zachvacují nás. 7 Nadto není žádného, ješto by vzýval jméno tvé, a probudil se k tomu, aby se chopil tebe, aspoň když jsi skryl tvář svou před námi, a způsobil to, abychom mizeli pro nepravosti naše. 8 Ale již, ó Hospodine, ty jsi otec náš, my hlina, ty pak učinitel náš, a tak jsme všickni dílo ruky tvé. 9 Nehněvejž se tak velmi, Hospodine, aniž se na věky rozpomínej na nepravost. Ó vzhlédniž, prosíme, všickni my lid tvůj jsme. 10 Města svatosti tvé obrácena jsou v poušť, Sion v poušť, i Jeruzalém v pustinu obrácen. 11 Dům svatosti naší a okrasy naší, v kterémž tě chválívali otcové naši, ohněm zkažen, a cožkoli jsme měli nejvzácnějšího, jest popléněno. 12 I zdaliž pro ty věci, Hospodine, se zdržíš? Mlčeti a nás tak velmi trápiti budeš?

Český ekumenický překlad

od Česká biblická společnost

— Žádný jiný bůh se tak nezasadil o svůj lid - I hory se potácely, když se Hospodin zjevil svému lidu; přesto lid touží po jeho blízkosti.

1 Jako když oheň spaluje suché roští a uvádí do varu vodu, tak dáš poznat svým protivníkům své jméno. Pronárody se budou před tebou chvět. 2 Když jsi konal hrozné činy, jichž jsme se nenadáli, sestoupils, a hory se před tvou tváří potácely. 3 Od věků se něco takového neslyšelo, k sluchu neproniklo, oko nespatřilo, že by jiný bůh, mimo tebe, učinil něco pro toho, kdo na něj čeká. 4 Zasazuješ se o toho, kdo s radostí koná spravedlnost, o ty, kdo na tebe pamatují na tvých cestách. Hle, byl jsi rozlícen, že jsme hřešili, na tvých cestách odvěkých však budeme zachráněni. 5 Jako nečistí jsme byli všichni, všechna naše spravedlnost jako poskvrněný šat. Uvadli jsme všichni jako listí, naše nepravosti nás unášely jako vítr. 6 Nebylo nikoho, kdo by vzýval tvé jméno, kdo by procitl a pevně se tě chopil, neboť jsi před námi ukryl svou tvář a nechal nás zmítat se pod mocí naší nepravosti. 7 Ale nyní, Hospodine, tys náš Otec! My jsme hlína, tys náš tvůrce, a my všichni jsme dílo tvých rukou. 8 Nebuď už tak rozlícen, Hospodine, naši nepravost už nikdy nepřipomínej. Prosíme, hleď, všichni jsme tvůj lid. 9 Svatá města tvá se stala pouští, pouští se stal Sijón, pustou krajinou Jeruzalém. 10 Náš svatý a proslavený dům, kde tě chválívali otcové naši, stal se spáleništěm, v troskách je vše, co nám bylo vzácné. 11 Cožpak můžeš vzhledem k tomu, Hospodine, přemáhat se, zůstat zticha a tolik nás ponižovat?

Bible, překlad 21. století

od Biblion

1 Jako když oheň zapálí roští a vodu v hrnci uvaří, tak ať tví nepřátelé tvé jméno poznají, ať se před tebou třesou národy! 2 Jako když jsi konal své nečekané divy – sestoupils a před tebou se hory roztřásly! 3 Od věků nikdy nikdo neslyšel, nikdo svým okem neviděl, že by nějaký Bůh kromě tebe tak jednal s těmi, kdo čekají na něj. 4 Zastáváš se těch, kdo rádi žijí správně, kdo na tvých cestách myslí na tebe. Hle, rozlítil ses, že jsme stále hřešili. Můžeme snad být spaseni? 5 Všichni jsme jako někdo nečistý, všechna naše spravedlnost jak hadry té, jež krvácí.^[1] Všichni vadneme jako list, jako vichrem unášeni svými vinami. 6 Nikdo tvé jméno nevzývá, nikdo se neprobouzí, po tobě nesahá, když jsi před námi skryl svou tvář a našim vinám nás vydal napospas.^[2] 7 Ty jsi však, Hospodine, Otec náš, my hlína jsme a ty Tvůrce náš, tvá ruka nás všechny uhnětla. 8 Nehněvej se, Hospodine, přespříliš, nevzpomínej navěky na náš hřích. Prosíme tě, už na nás pohlédni – my všichni jsme tvůj lid! 9 Tvá svatá města jsou zpustošena, ze Sionu je pustina, Jeruzalém leží v sutinách. 10 V tom našem svatém a slavném chrámě kdysi chválili tě naši otcové – teď je z něj ale jen spáleniště, vše, co nám bylo drahé, je zničené! 11 Budeš se přes to vše, Hospodine, držet zpět? Budeš mlčet a pokořovat nás bez konce?

Einheitsübersetzung 2016

od Katholisches Bibelwerk

1 wie Feuer Reisig entzündet, / wie Feuer Wasser zum Sieden bringt, um deinen Feinden deinen Namen bekannt zu machen, / sodass die Nationen vor dir erbeben. 2 Als du Furcht erregende Dinge tatest, die wir nicht erwarteten, / stiegst du herab; vor dir erzitterten die Berge. 3 Seit Urzeiten hat man nicht vernommen, / hat man nicht gehört; kein Auge hat je einen Gott außer dir gesehen, / der an dem handelt, der auf ihn harrt. (2S 7,22; 1K 2,9) 4 Du kamst dem entgegen, / der freudig Gerechtigkeit übt, / denen, die auf deinen Wegen an dich denken. Siehe, du warst zornig / und wir sündigten; / bleiben wir künftig auf ihnen, werden wir gerettet werden. 5 Wie ein Unreiner sind wir alle geworden, / unsere ganze Gerechtigkeit ist wie ein beflecktes Kleid. Wie Laub sind wir alle verwelkt, / unsere Schuld trägt uns fort wie der Wind. 6 Niemand ruft deinen Namen an, / keiner rafft sich dazu auf, festzuhalten an dir. Denn du hast dein Angesicht vor uns verborgen / und hast uns zergehen lassen in der Gewalt unserer Schuld. 7 Doch nun, HERR, du bist unser Vater. / Wir sind der Ton und du bist unser Töpfer, / wir alle sind das Werk deiner Hände. 8 Zürne nicht allzu sehr, HERR, / denk nicht für immer an die Schuld! / Schau doch her: Wir alle sind dein Volk. 9 Deine heiligen Städte sind zur Wüste geworden, / Zion ist zur Wüste geworden, Jerusalem zur Einöde. 10 Unser heiliges und prachtvolles Haus, / wo unsere Väter dich priesen, ist ein Raub des Feuers geworden; / alles, was uns begehrenswert war, liegt in Trümmern. 11 Kannst du dich bei alldem zurückhalten, HERR, / kannst du schweigen und uns so sehr erniedrigen? (Iz 63,15)

English Standard Version

od Crossway

1 Oh that you would rend the heavens and come down, that the mountains might quake at your presence— (Sd 5,5; 2S 22,10; Ž 18,9; Ž 144,5; Mi 1,4)

Sd 5,52S 22,10Ž 18,9Ž 144,5Mi 1,4

2 ^[1] as when fire kindles brushwood and the fire causes water to boil— to make your name known to your adversaries, and that the nations might tremble at your presence! (Jz 2,9) 3 When you did awesome things that we did not look for, you came down, the mountains quaked at your presence. (Ex 14,13; Ex 15,11) 4 From of old no one has heard or perceived by the ear, no eye has seen a God besides you, who acts for those who wait for him. (Ž 31,19; 1K 2,9) 5 You meet him who joyfully works righteousness, those who remember you in your ways. Behold, you were angry, and we sinned; in our sins we have been a long time, and shall we be saved?^[2] 6 We have all become like one who is unclean, and all our righteous deeds are like a polluted garment. We all fade like a leaf, and our iniquities, like the wind, take us away. (Ž 90,5; Iz 59,12) 7 There is no one who calls upon your name, who rouses himself to take hold of you; for you have hidden your face from us, and have made us melt in^[3] the hand of our iniquities. (Iz 43,22; Oz 7,7) 8 But now, O Lord, you are our Father; we are the clay, and you are our potter; we are all the work of your hand. (Iz 29,23; Iz 45,9; Iz 45,11; Iz 63,16; Ř 9,20)

Iz 29,23Iz 45,9Iz 45,11Iz 63,16Ř 9,20

9 Be not so terribly angry, O Lord, and remember not iniquity forever. Behold, please look, we are all your people. (Ž 74,1; Ž 79,8; Iz 57,16) 10 Your holy cities have become a wilderness; Zion has become a wilderness, Jerusalem a desolation. (Neh 1,3; Neh 2,3) 11 Our holy and beautiful^[4] house, where our fathers praised you, has been burned by fire, and all our pleasant places have become ruins. (2Kr 25,9; 2Pa 36,19; Ž 74,7; Ag 1,9; Ag 2,3)

2Kr 25,92Pa 36,19Ž 74,7Ag 1,9Ag 2,3

12 Will you restrain yourself at these things, O Lord? Will you keep silent, and afflict us so terribly? (Iz 42,14; Za 1,12)

King James Version

1 Oh that thou wouldest rend the heavens, that thou wouldest come down, that the mountains might flow down at thy presence, 2 As when the melting fire burneth, the fire causeth the waters to boil, to make thy name known to thine adversaries, that the nations may tremble at thy presence! 3 When thou didst terrible things which we looked not for, thou camest down, the mountains flowed down at thy presence. 4 For since the beginning of the world men have not heard, nor perceived by the ear, neither hath the eye seen, O God, beside thee, what he hath prepared for him that waiteth for him. 5 Thou meetest him that rejoiceth and worketh righteousness, those that remember thee in thy ways: behold, thou art wroth; for we have sinned: in those is continuance, and we shall be saved. 6 But we are all as an unclean thing , and all our righteousnesses are as filthy rags; and we all do fade as a leaf; and our iniquities, like the wind, have taken us away. 7 And there is none that calleth upon thy name, that stirreth up himself to take hold of thee: for thou hast hid thy face from us, and hast consumed us, because of our iniquities. 8 But now, O LORD, thou art our father; we are the clay, and thou our potter; and we all are the work of thy hand. 9 Be not wroth very sore, O LORD, neither remember iniquity for ever: behold, see, we beseech thee, we are all thy people. 10 Thy holy cities are a wilderness, Zion is a wilderness, Jerusalem a desolation. 11 Our holy and our beautiful house, where our fathers praised thee, is burned up with fire: and all our pleasant things are laid waste. 12 Wilt thou refrain thyself for these things , O LORD? wilt thou hold thy peace, and afflict us very sore?