de Biblica1Comme le feu ╵consume les taillis et fait bouillonner l’eau, ainsi tu ferais connaître ton nom ╵à tous tes adversaires, et tous les peuples ╵trembleraient devant toi.2Si tu accomplissais ╵des actes redoutables que nous n’attendons pas, oui, si tu descendais, devant toi, les montagnes ╵s’effondreraient.3Jamais on n’a appris, ╵ni jamais entendu, jamais un œil n’a vu qu’un autre dieu que toi ait agi en faveur ╵de qui compte sur lui[1]. (1Co 2:9)4Tu viens à la rencontre de celui qui pratique ╵la justice avec joie, et tient compte de toi ╵pour suivre les chemins ╵que tu prescris. Mais tu t’es irrité ╵car nous avons péché. C’est sur ces chemins de toujours ╵que nous serons sauvés[2].5Nous sommes tous semblables ╵à des êtres impurs, toute notre « justice » ╵est comme des linges souillés. Nous sommes tous flétris ╵comme un feuillage, nos fautes nous emportent ╵comme le vent.6Personne ne t’invoque, personne ne se ressaisit ╵pour s’attacher à toi. Car tu t’es détourné de nous et tu nous as fait défaillir sous le poids de nos fautes.7Et pourtant, Eternel, ╵toi, tu es notre père. Nous, nous sommes l’argile, et tu es le potier ╵qui nous a façonnés: nous sommes tous l’ouvrage ╵que tes mains ont formé.8Ne sois pas courroucé ╵à l’excès, Eternel. Ne nous tiens pas rigueur ╵à toujours de nos fautes! Et daigne porter tes regards ╵sur nous tous qui sommes ton peuple!9Voici: tes villes saintes ╵sont dépeuplées. Sion est un désert, Jérusalem est désolée,10notre saint temple, ╵qui était magnifique où nos ancêtres te louaient, est devenue la proie des flammes, et tout ce qui nous était cher ╵est désormais en ruine.11Face à tant de misères, ╵peux-tu, ô Eternel, ╵demeurer sans rien faire et garder le silence? Vas-tu nous humilier encore ╵au-delà de toute mesure?
— Žádný jiný bůh se tak nezasadil o svůj lid - I hory se potácely, když se Hospodin zjevil svému lidu; přesto lid touží po jeho blízkosti.
1 Jako když oheň spaluje suché roští a uvádí do varu vodu, tak dáš poznat svým protivníkům své jméno. Pronárody se budou před tebou chvět. 2 Když jsi konal hrozné činy, jichž jsme se nenadáli, sestoupils, a hory se před tvou tváří potácely. 3 Od věků se něco takového neslyšelo, k sluchu neproniklo, oko nespatřilo, že by jiný bůh, mimo tebe, učinil něco pro toho, kdo na něj čeká. 4 Zasazuješ se o toho, kdo s radostí koná spravedlnost, o ty, kdo na tebe pamatují na tvých cestách. Hle, byl jsi rozlícen, že jsme hřešili, na tvých cestách odvěkých však budeme zachráněni. 5 Jako nečistí jsme byli všichni, všechna naše spravedlnost jako poskvrněný šat. Uvadli jsme všichni jako listí, naše nepravosti nás unášely jako vítr. 6 Nebylo nikoho, kdo by vzýval tvé jméno, kdo by procitl a pevně se tě chopil, neboť jsi před námi ukryl svou tvář a nechal nás zmítat se pod mocí naší nepravosti. 7 Ale nyní, Hospodine, tys náš Otec! My jsme hlína, tys náš tvůrce, a my všichni jsme dílo tvých rukou. 8 Nebuď už tak rozlícen, Hospodine, naši nepravost už nikdy nepřipomínej. Prosíme, hleď, všichni jsme tvůj lid. 9 Svatá města tvá se stala pouští, pouští se stal Sijón, pustou krajinou Jeruzalém. 10 Náš svatý a proslavený dům, kde tě chválívali otcové naši, stal se spáleništěm, v troskách je vše, co nám bylo vzácné. 11 Cožpak můžeš vzhledem k tomu, Hospodine, přemáhat se, zůstat zticha a tolik nás ponižovat?