1Ecoutez-moi, vous qui êtes en quête de justice, qui vous tournez vers l’Eternel! Regardez le rocher d’où vous avez été taillés, et la carrière d’où vous avez été tirés!2Oui, considérez donc ╵Abraham votre père, Sara qui vous a mis au monde, car lorsque j’ai appelé Abraham, ╵il n’avait pas d’enfant. Je l’ai alors béni ╵et je lui ai donné ╵de nombreux descendants.3Oui, l’Eternel ╵va consoler Sion, ses ruines lui inspireront ╵de la compassion; il rendra son désert ╵comme l’Eden, la steppe comme le jardin ╵de l’Eternel. La joie et l’allégresse ╵y régneront, et l’on y entendra ╵de la musique ╵et des chants de reconnaissance.4Prête-moi attention, mon peuple! Vous, ma nation, ╵tendez vers moi l’oreille, car je promulguerai la Loi, et je proclamerai mon droit pour éclairer les peuples.5Oui, je ferai bientôt justice, mon salut va paraître, mes bras gouverneront les peuples. Les îles, les régions côtières, ╵mettront leur espérance en moi, elles s’en remettront ╵au secours de mon bras.6Levez les yeux au ciel, baissez-les sur la terre, car, comme une fumée, ╵le ciel s’évanouira et, comme un vêtement, ╵la terre s’usera. Ses habitants mourront ╵comme des mouches, mais mon salut ╵sera établi pour toujours, mon œuvre de justice ╵ne sera pas anéantie.7Ecoutez-moi, ╵vous qui savez ce qui est juste. Peuple, qui a ma Loi ╵présente à son esprit, ne crains donc pas ╵les injures des hommes, que leurs outrages ╵ne t’emplissent pas de frayeur!8Car ils seront ╵mangés par la vermine ╵comme un habit, et rongés par les mites ╵comme la laine. Quant à mon œuvre de justice, ╵elle sera établie pour toujours et mon salut ╵pour toutes les générations.
L’éveil de la nouvelle création
Le nouvel exode, la nouvelle création
9Réveille-toi! ╵Réveille-toi! Revêts-toi de puissance, ô bras de l’Eternel! Entre en action ╵comme aux jours d’autrefois, au temps des premières générations! N’est-ce pas toi qui abattis ╵Rahav l’Egypte[1], qui transperças ╵le monstre de la mer? (Ps 87:4; Ps 89:11; Is 27:1; Is 30:7)10N’est-ce pas toi ╵qui desséchas la mer et qui taris ╵les eaux du grand abîme? Toi qui fis un chemin ╵dans les profondeurs de la mer pour que ton peuple délivré ╵puisse y passer?11De même, ceux que l’Eternel ╵a libérés retourneront, ils iront à Sion ╵avec des cris de joie. Une joie éternelle ╵couronnera leur tête, la joie et l’allégresse ╵les accompagneront, la tristesse et les plaintes ╵fuiront au loin.
Si Dieu est pour nous, qui sera contre nous ?
12C’est moi, c’est moi qui vous console. Comment donc peux-tu craindre ╵l’homme qui doit mourir, ou un humain ╵qui a le même sort que l’herbe?13As-tu donc oublié ╵l’Eternel qui t’a fait, qui a tendu le ciel ╵et a fondé la terre? Comment peux-tu trembler ╵sans cesse tout le jour parce que le tyran ╵déchaîne sa fureur et se prépare à te détruire? Maintenant, où est-elle, ╵la fureur du tyran?14Bientôt, le prisonnier[2] ╵va être libéré, il ne périra pas ╵au fond de son cachot et il ne sera plus ╵privé de nourriture.15Moi, je suis l’Eternel, ton Dieu. Quand j’agite la mer, ╵ses flots mugissent. Voici mon nom: ╵le Seigneur des armées célestes.16Oui, j’ai mis mes paroles dans ta bouche, je t’ai couvert ╵de l’ombre de ma main[3], pour étendre le ciel, ╵et pour fonder la terre, et pour proclamer à Sion: ╵« Tu es mon peuple! » (Is 49:2; Is 59:21)
Jérusalem se relève
17Réveille-toi, réveille-toi, debout, Jérusalem, toi qui as bu la coupe ╵remplie de la colère que l’Eternel t’a présentée, oui, toi qui as vidé ╵jusqu’à l’ultime goutte la coupe du vertige.18Parmi tous les fils ╵que tu as mis au monde, il n’y en a aucun ╵pour te guider, et parmi tous les fils ╵que tu as élevés, il n’y en a aucun ╵pour te prendre la main!19Deux malheurs t’ont frappé, mais qui donc te plaindra? La dévastation et la destruction, la famine et l’épée! Et qui te consolera[4]?20Tes fils défaillent, ils sont couchés ╵à tous les coins de rue, comme des antilopes ╵prises dans un filet. Ils ont été chargés ╵de la fureur de l’Eternel, de la sanction ╵infligée par ton Dieu.21C’est pourquoi, malheureuse, ╵écoute donc ceci, toi qui es enivrée, ╵mais pas de vin.22Ainsi parle ton Dieu, ╵l’Eternel, ton Seigneur, qui va défendre ╵la cause de son peuple: J’ôterai de ta main la coupe du vertige, et tu ne boiras plus désormais le calice ╵rempli de ma colère,23car je le mettrai dans la main ╵de tes persécuteurs, de ceux qui te disaient: « Incline-toi, ╵afin que nous passions! » Et tu as présenté ╵ton dos pour qu’on le foule comme une rue pour les passants.
POTĚŠENÍ JERUZALÉMA - — Spasení Hospodinovo bude věčné - Hospodin povolal Abrahama a svoje zaslíbení naplní na jeho potomcích. Jeho slovo je věčně platné.
1 Slyšte mě, kdo usilujete o spravedlnost, kdo hledáte Hospodina. Pohleďte na skálu, z níž jste vytesáni, na hlubokou jámu, z níž jste vykopáni. 2 Pohleďte na Abrahama, svého otce, a na Sáru, která vás v bolestech porodila. Jeho jediného jsem povolal, požehnal jsem mu a rozmnožil jsem ho. 3 Hospodin potěší Sijón, potěší všechna jeho místa, jež jsou v troskách. Jeho poušť změní, bude jako Eden, jeho pustina jako zahrada Hospodinova. Bude v něm veselí a radost, vzdávání díků a prozpěvování. 4 „Věnuj mi pozornost, můj lide, můj národe, naslouchej mi! Ode mne vyjde zákon a mé právo svitne všem lidem. 5 Má spravedlnost je blízko, má spása vzejde, všechny lidi bude soudit má paže. Ve mne skládají naději ostrovy, čekají na mou paži. 6 Pozvedněte své oči k nebi, pohleďte dolů na zem! Nebesa se rozplynou jako dým a země zvetší jako roucho, rovněž tak její obyvatelé pomřou. Ale má spása bude tu věčně, má spravedlnost neztroskotá.“ 7 „Slyšte mě, kdo znáte spravedlnost, lide, v jehož srdci je můj zákon. Nebojte se lidských pomluv, neděste se jejich hanobení! 8 Moli je sežerou jako roucho, larvy je sežerou jako vlnu, ale má spravedlnost bude tu věčně a moje spása po všechna pokolení.“
— Hospodin Utěšitel - Smrtelného člověka není třeba se bát, zato však mocného Hospodina.
9 Probuď se, probuď, oděj se mocí, Hospodinova paže! Probuď se jako za dnů dávnověku, za dávných pokolení! Což právě ty jsi neskolila obludu, neproklála draka? 10 Což právě ty jsi nevysušila moře, vody obrovské propastné tůně, a nezřídila v mořských hlubinách cestu, aby vykoupení mohli přejít? 11 Ti, za něž Hospodin zaplatil, se vrátí, přijdou na Sijón s plesáním a věčná radost bude na jejich hlavě. Dojdou veselí a radosti, na útěk se dají starosti a nářek. 12 „Já, já jsem váš utěšitel. Proč se tedy bojíš člověka, jenž umírá, lidského syna, který je jak tráva? 13 Zapomínáš na Hospodina, který tě učinil, který roztáhl nebesa a položil základy země. Proč máš neustále, po celé dny, strach ze vzteku utiskovatele, který ti chystal zkázu? Kde je ten utiskovatel i se svým vztekem?“ 14 Brzy se spoutanému otevře žalář; nezemře v jámě, ani chléb mu nebude scházet. 15 „Já, Hospodin, tvůj Bůh, vzdouvám moře, až jeho vlny hlučí. – Hospodin zástupů je jeho jméno. – 16 Vložil jsem ti do úst svá slova, přikryl jsem tě stínem své ruky, jako stan jsem roztáhl nebesa a položil základy země, a řekl jsem Sijónu: ‚Ty jsi můj lid.‘“
— Konec hněvu - Na lid těžce dolehl Hospodinův hněv, ale pohár rozhořčení už je dopit.
17 Probuď se, probuď, povstaň, jeruzalémská dcero! Pila jsi z Hospodinovy ruky pohár jeho rozhořčení. Ten kalich, pohár závrati, jsi vypila až do dna. 18 Nikdo ji nevede, žádný ze synů, jež porodila, nikdo ji neuchopil za ruku, žádný ze synů, jež vychovala. 19 Toto obojí tě potkalo, a kdo s tebou cítil? Zhouba a zkáza, hlad a meč. Čímpak tě potěším? 20 Tvoji synové leží vysíleni na nárožích všech ulic jak divoká ovce v pasti pod tíhou Hospodinova rozhořčení, pohrůžek tvého Boha. 21 Proto slyš toto, ty utištěná, opojená, ne však vínem: 22 Toto praví tvůj Panovník Hospodin, tvůj Bůh, jenž vede spor svého lidu: „Hle, beru ti z rukou ten pohár závrati, ten kalich, pohár mého rozhořčení; už nikdy z něho nebudeš pít. 23 Vkládám jej do ruky těm,kdo tě sužovali, kteří ti poroučeli: ‚Skloň se, když přecházíme kolem.‘ A ty jsi musela nastavovat záda, byla jsi jako země, jak ulice těm, kdo po ní chodí.“