1O Eternel, tu es mon Dieu, je te glorifierai ╵et je louerai ton nom car tu as accompli ╵des projets merveilleux, conçus de longue date, ╵sûrs et fiables.2Tu as réduit la ville ╵en un monceau de pierres, la cité fortifiée, ╵n’est plus que ruine la citadelle des barbares[1], ╵a cessé d’être une cité et jamais plus personne ╵ne la rebâtira.3Aussi, de puissants peuples ╵t’honoreront et elle te craindra, ╵la cité des nations ╵qui régnaient en tyrans.4Car tu es un refuge ╵pour celui qui est pauvre et une forteresse ╵pour l’indigent dans sa détresse. Tu es un sûr abri ╵contre la pluie d’orage et tu es notre ombrage ╵au temps de la chaleur. Car la colère ardente des tyrans ressemble à une pluie d’orage ╵qui bat une muraille5ou à de la chaleur ╵dans une terre aride. Mais toi, tu fais cesser ╵la clameur des barbares; comme la chaleur cesse ╵quand un nuage passe, ainsi tu as mis fin ╵aux chansons des tyrans.6Le Seigneur des armées célestes ╵préparera lui-même pour tous les peuples ╵là, sur cette montagne[2], un festin de vins vieux, et de mets succulents, des mets tout pleins de moelle, arrosés de vins vieux ╵et dûment clarifiés.7Et il déchirera ╵là, sur cette montagne, le voile de tristesse ╵qui couvre tous les peuples, la couverture ╵recouvrant toutes les nations.8Il fera disparaître ╵la mort à tout jamais. Et de tous les visages ╵le Seigneur, l’Eternel, effacera les larmes, et sur toute la terre[3], ╵il fera disparaître l’opprobre pesant sur son peuple. L’Eternel a parlé. (1Co 15:54; Ap 7:17; Ap 21:4)9Et l’on dira en ce jour-là: Voyez, c’est notre Dieu en qui nous espérions, il nous a délivrés. Oui, c’est en l’Eternel ╵que nous avons placé ╵notre espérance. Maintenant, jubilons et réjouissons-nous ╵puisqu’il nous a sauvés.
L’Eternel prend à cœur la cause de son peuple
10Car, sur cette montagne, ╵la main de l’Eternel ╵se posera ╵comme une protection. Mais Moab sera piétiné sur place tout comme de la paille ╵qu’on foulerait aux pieds ╵dans la fosse à purin.11Dans cette fosse immonde, ╵il étendra les mains comme fait le nageur; cependant, l’Eternel ╵abattra son orgueil, ╵malgré tous ses efforts[4].12L’Eternel abattra ╵tes murs inaccessibles ╵et fortifiés; il les renversera, ╵les jettera à terre ╵jusque dans la poussière.
— Hody všem národům - Nepřítel bude pokořen a národy budou přicházet, aby slavily Hospodinovy hody.
1 Hospodine, ty jsi můj Bůh! Tebe budu vyvyšovat, vzdávat chválu tvému jménu, neboť činíš podivuhodné věci, tvé odvěké úradky jsou věrná pravda. 2 Obrátil jsi město v hromadu sutin, opevněné město v rozvaliny. Palác cizáků z města zmizel, nebude vystavěn navěky. 3 Proto tě bude ctít lid mocný, bude se tě bát město ukrutných pronárodů. 4 Byl jsi záštitou slabého, v soužení záštitou ubožáka, útočištěm před přívalem i stínem v horku. Dech ukrutníků je jak příval na zeď, 5 jako horko ve vyprahlém kraji. Hřmotící cizáky pokoříš jak horko stínem oblaku, prozpěvující ukrutníci budou poníženi. 6 Hospodin zástupů připraví na této hoře všem národům hostinu tučnou, hostinu s vyzrálým vínem, jídla tučná s morkem, víno vyzrálé a přečištěné. 7 Na této hoře odstraní závoj, který zahaluje všechny národy, přikrývku, která přikrývá všechny pronárody. 8 Panovník Hospodin provždy odstraní smrt a setře slzu z každé tváře, sejme potupu svého lidu z celé země; tak promluvil Hospodin.
— Konec Moábu - Hospodin se zase ujme svých, ale Moáb bude sražen do prachu.
9 V onen den se bude říkat: „Hle, to je náš Bůh. V něho jsme skládali naději a on nás spasil. Je to Hospodin, v něhož jsme skládali naději, budeme jásat a radovat se, že nás spasil.“ 10 Ruka Hospodinova spočine na této hoře, ale Moáb bude zašlapán, jako bývá šlapána sláma do hnoje, 11 rozpřáhne tam potom ruce jako je rozpřahuje plavec při plavání; Bůh poníží jeho pýchu i obratnost jeho rukou. 12 Tvé opevnění, tvé nedobytné hradby svalí, sníží a srazí k zemi, až do prachu.