1Oracle sur Damas[1]: Bientôt Damas ne sera plus ╵comptée parmi les villes, elle sera réduite ╵à un monceau de ruines.2Les villes d’Aroër[2] ╵seront abandonnées et livrées aux troupeaux qui s’y reposeront, ╵sans que nul ne les inquiète. (Jos 13:16; 2R 10:32)3Les remparts d’Ephraïm ╵disparaîtront alors et il n’y aura plus ╵de royaume à Damas[3], le reste des Syriens ╵aura le même sort ╵que les Israélites, l’Eternel le déclare, ╵le Seigneur des armées célestes. (Is 8:23)4En ce jour-là, ╵la gloire de Jacob ╵sera bien amoindrie, Israël perdra l’embonpoint ╵et sera amaigri.5Il en sera ╵comme lorsqu’on recueille ╵les blés sur pied à la moisson et qu’on moissonne ╵par brassées les épis, oui, comme on glane les épis dans la vallée des Rephaïm.6Il restera un grappillage, comme après le gaulage ╵des fruits de l’olivier, ici deux, trois olives ╵tout en haut de la cime, et quatre ou cinq, ╵sur les meilleures branches. C’est là ce que déclare ╵l’Eternel, le Dieu d’Israël.7En ce jour-là, ╵l’homme se tournera ╵vers celui qui l’a fait, et ses yeux se dirigeront ╵vers le Saint d’Israël.8Il ne tournera plus ╵ses yeux vers les autels qu’il a faits de ses mains, et il ne regardera plus ╵les objets que ses doigts ╵ont fabriqués, ni les poteaux sacrés ╵de même que les encensoirs.9En ce jour-là, ses villes fortifiées seront abandonnées comme autrefois les villes peuplées par les Héviens ou par les Amoréens[4] furent abandonnées quand les Israélites conquirent le pays: elles seront dévastées.10Car tu as oublié ╵le Dieu qui t’a sauvé et tu ne t’es pas souvenu ╵du rocher qui faisait ta force. Ainsi tu plantes ╵des jardins de délices ╵pour tes divinités, tu sèmes ╵des graines étrangères.11Le jour où tu les sèmes, ╵les plantes sortent de la terre; le lendemain matin, ╵ta semence fleurit. Mais au moment de la moisson, ╵il ne reste plus rien: le mal est sans remède.12Oh! Quel mugissement ╵de peuples innombrables ╵et qui mugissent comme mugit la mer! Et quel grondement des nations semblable au grondement ╵des eaux impétueuses:13les nations font entendre ╵des grondements ╵pareils à ceux des grandes eaux. L’Eternel les menace ╵et elles fuient au loin. Elles sont dispersées ╵comme des brins de paille sur les collines par le vent, comme en un tourbillon ╵devant un ouragan.14Au soir encore, ╵c’est l’épouvante, mais avant le matin, ╵ils ont tous disparu. Tel sera le destin ╵de ceux qui nous dépouillent, oui, tel sera le sort ╵de tous ceux qui nous pillent.
— Proti Damašku - Damašek, sídelní město aramejských králů, bude obrácen v sutiny.
1 Výnos o Damašku: „Hle, Damašek přestane být městem, stane se hromadou sutin. 2 Opuštěná města Aróeru budou patřit stádům; tam budou odpočívat a nikdo je nevyděsí. 3 Zanikne pevnost v Efrajimu i království v Damašku. S pozůstatkem Aramejců to dopadne jako se slávou Izraelců, je výrok Hospodina zástupů.“
— Obrácení lidu - Ti, kteří vyváznou z Božího soudu, zanechají díla svých rukou a obrátí se cele k Hospodinu.
4 „V onen den vybledne Jákobova sláva a jeho tučné tělo zhubne. 5 Bude tomu, jako když se při žni sklízí obilí, když se do náručí shromažďují klasy, jako když se klasy posbírají v dolině Refájců. 6 Zbudou pak jen paběrky jako při srážení oliv, dvě tři olivky na samém vršku a čtyři pět na plodných větvích, je výrok Hospodina, Boha Izraele.“ 7 V onen den vzhlédne člověk k tomu, který ho učinil, a jeho oči budou patřit k Svatému Izraele.8 Už nebude vzhlížet k oltářům, dílu vlastních rukou, ani nebude patřit na to, co vyrobil svými prsty, na posvátné kůly a kadidlové oltáříky. 9 V onen den budou jeho záštitná města jako opuštěné a houštím zarostlé vrcholky, jež pronárody opustily před syny Izraele; zpustnou. 10 Vždyť jsi zapomněla na Boha, svou spásu, nepamatovala jsi na svoji záštitnou skálu. Proto vysazuješ sadbu rozkoší a pěstuješ cizokrajnou révu. 11 V den, kdy je sázíš, oplocuješ je, za jitra pečuješ, aby tvá setba vyrašila. Ale žeň prchne v den nemoci a bolesti nevyléčitelné. 12 Běda! Hluk četných čeledí lidských hlučí jak hlučící moře, hukot národů hučí podoben hukotu dravých vod. 13 Národy hučí jak hukot mnohých vod, leč okřikne je a utekou daleko, hnány jako plevy větrem po horách a jako chmýří ve vichřici. 14 Z večera ještě plno hrůzy, a než vzejde jitro, je po všem. Takový je úděl těch, kteří nás plení, los těch, kdo nás olupují.