1Moudrost se může sama sebou chlubit, může se chválit mezi svými vlastními.2Otevře svá ústa ve shromáždění Nejvyššího, bude se chlubit před jeho zástupy:3„Vyšla jsem z úst Nejvyššího a jak opar jsem zahalila zem.4Přebývala jsem v nebeské výšině, můj trůn byl v oblakovém sloupu.5Sama jsem kroužila po nebeské klenbě, procházela se v propastné hloubce.6Vládla jsem mořským vlnám i celé zemi, každému lidu a všem národům.7Tam všude jsem hledala místo ke spočinutí, kousek země, kde se usídlit.8Stvořitel všeho mi tehdy dal příkaz, můj Učinitel vybral místo pro můj stan. „Usaď se v Jákobovi,“ řekl, „v Izraeli měj své dědictví.“9Stvořil mě před věky, tehdy na počátku, a až navěky nezaniknu.[1]10Sloužila jsem před ním ve svatostánku, a tak jsem se usadila na Sionu.11Takto mě usídlil v Milovaném městě, má moc je v Jeruzalémě.12V oslaveném lidu jsem zapustila kořeny, v Hospodinově podílu a v jeho dědictví.13Rostu do výše jak libanonský cedr, jako cypřiš z hory Hermonu.14Rostu do výše jak palma v En-gedi, jak růžové keře v Jerichu, jako skvostná oliva dole v údolí a jako platan u vody.15Vydávám vůni jak skořice a balzám, voním jako vzácná myrha, jak vonné galbanum, onycha a pryskyřice, jako ve svatostánku kadidlový dým.[2]16Rozprostírám své větve jako pistácie, jsou to větve skvostné a líbezné.17Jak vinná réva plodím potěšení, z mých květů bude hojné a skvostné ovoce.[3]19Pojďte ke mně všichni, kdo po mně toužíte, a nasyťte se mým ovocem.[4]20Vždyť vzpomínka na mě je sladší než med a mé dědictví je nad včelí plástev.21Kdo mě jí, dostane ještě větší hlad, kdo mě pije, bude mít ještě větší žízeň.22Kdo mě poslouchá, nebude zahanben, a kdo se mnou zabývá, ten nezhřeší.“
Moudrost a Zákon
23To vše říká Kniha smlouvy[5] Nejvyššího Boha – Zákon, svěřený nám Mojžíšem jako dědictví Jákobových shromáždění.[6]25Oplývá moudrostí jak řeka Píšon[7] a jako Tigris v jarních dnech.26Přetéká rozumností jako Eufrat a jako Jordán v čase žně.27Třpytí se poučením jako Nil,[8] jako Gíchon ve dnech vinobraní.28První člověk nemohl moudrost plně pochopit a nepostihne ji ani ten poslední.29Její myšlenky jsou širší než oceán a její záměry hlubší než propast.30A já jako zavodňovací příkop, jako strouha vedoucí z řeky k zahradě,31řekl jsem: „Zavlažím svůj sad, dám napít svému záhonku.“ A hle, ten můj příkop se změnil v řeku a ta řeka v moře!32Rozžehnu tedy poučení jak ranní úsvit, nechám ho zářit do dálky.33Nauku budu šířit jako proroctví, předám ji příštím pokolením navěky.34Pohleďte, nenamáhal jsem se jen pro sebe, ale pro všechny, kdo moudrost hledají.