1Po třech letech se Juda a jeho muži dozvěděli, že Demetrios, syn Seleukův,[1] se s množstvím vojáků vylodil v tripoliském přístavu,[2]2nechal zabít Antiocha i jeho poručníka Lysia a zmocnil se země.3Jistý Alkimos, bývalý velekněz, který se však v dobách povstání vědomě poskvrnil, pochopil, že pro něj není žádná záchrana a že už nebude mít přístup ke svatému oltáři.4Někdy v roce 151[3] se proto vypravil ke králi Demetriovi, přinesl mu kromě obvyklých olivových větviček z chrámu také zlatý věnec a palmovou ratolest. Jinak toho dne zůstal zticha.5Příležitost k prosezení svého šíleného záměru ovšem dostal, když ho Demetrios přizval na zasedání rady a zeptal se ho, jaká nálada panuje mezi Židy a jak smýšlejí. Na to odpověděl:6„Ti z Židů, kterým se říká chasidé a které vede Juda Makabejský, rozdmychávají válku, podněcují vzpouru a brání pokojnému životu v říši.7Právě proto jsem byl oloupen o svou dědičnou hodnost (to jest velekněžství), ale teď jsem zde,8především proto, že mám na srdci zájmy krále, a potom také proto, že myslím na své spoluobčany. Vždyť kvůli nerozvážnosti zmíněných chasidů je teď na tom celý náš národ velmi zle.9Nuže, králi, teď už to všechno víš. Rač se proto postarat o naši zemi i o náš těžce zkoušený národ s vlídnou laskavostí, kterou prokazuješ všem.10Dokud je totiž Juda naživu, nebude v říši klid.“11Když Alkimos takto promluvil, začali Demetria podněcovat další královi rádci, kteří k Judovi chovali zášť.12Král tedy ihned vybral Nikanora, někdejšího velitele slonů, a jmenoval ho místodržitelem Judska. Vyslal ho13s rozkazem odstranit Judu, jeho muže rozprášit a za velekněze velikého chrámu dosadit Alkima.14K Nikanorovi se houfně přidávali pohané, kteří před Judou uprchli z Judska. Mysleli si, že židovská neštěstí a pohromy jim přinesou štěstí.
Nikanor zjednává mír
15Když se Židé dozvěděli o Nikanorově příchodu a vpádu pohanů, sypali si hlavy hlínou a modlili se k Tomu, který ustanovil svůj lid navěky a stále se zjevně ujímá svého dědictví.16Na rozkaz velitele pak odtud ihned vyrazili a střetli se s nepřáteli u osady Hadasa.17Do boje s Nikanorem se pustil Judův bratr Šimon, ale v boji poněkud podléhal, zaskočen nenadálým útokem.18Nikanor se však zdráhal vyřešit věc krveprolitím, protože se doslechl o odvaze Judových mužů a o jejich statečnosti v bojích za vlast.19Poslal proto Posidonia, Theodota a Matatiáše, aby nabídli smír a vedli vyjednávání.20Když byly podmínky důkladně probrány, velitel je sdělil vojákům a ti jednomyslně souhlasili. Dohoda tedy byla schválena21a byl určen den, kdy se velitelé mají sejít o samotě. Z každé strany předjel bojový vůz a byla připravena křesla.22Juda ale na vhodných místech rozestavil ozbrojence, aby byli připraveni, kdyby nepřátelé znenadání provedli nějaký úskok. Rozhovory pak proběhly hladce.23Nikanor se usadil v Jeruzalémě a neprováděl nic nepatřičného. Naopak rozpustil hordy, které se kolem něho předtím srotily.24Judu měl stále nablízku a upřímně k tomu muži přilnul.25Pobízel ho, ať se ožení a zplodí děti, a Juda se skutečně oženil, měl se dobře a užíval života.
Nikanorův obrat proti Judovi
26Alkimos si ale jejich vzájemné náklonnosti všiml. Vzal dohodu, kterou spolu ti dva uzavřeli, a vypravil se k Demetriovi. Namluvil mu, že Nikanor pomýšlí na zradu, neboť si prý jako svého nástupce určil nepřítele říše Judu.27Král pak rozčílen a popuzen pomluvami toho ničemy napsal Nikanorovi, že se mu ta dohoda nelíbí, a nařídil mu, ať Makabejského ihned pošle v poutech do Antiochie.28Když Nikanor tu zprávu dostal, byl bezradný. Nechtělo se mu rušit dohodu, když se Juda ničím neprovinil,29ale protože králi nelze odporovat, čekal na vhodnou příležitost, aby jeho rozkaz splnil lstí.30Makabejský si všiml, že Nikanor k němu začal být odměřený a že se při obvyklých setkáních chová nevlídněji. Pochopil, že ta odměřenost nevěstí nic dobrého, a tak shromáždil velké množství svých mužů a ukryl se.31Když Nikanor poznal, že ho Juda pořádně přelstil, přišel do přesvatého chrámu a kněžím, kteří právě přinášeli obvyklé oběti, rozkázal, ať mu Judu vydají.32Ti se však zapřísahali, že nevědí, kde se hledaný muž skrývá.33Nikanor tedy vztáhl pravici proti chrámu a přísahal: „Jestli mi Judu nevydáte v poutech, srovnám tuto Boží svatyni se zemí, zbořím oltář a postavím zde slavný chrám Dionýsovi!“34Po těch slovech odešel. Kněží vztáhli ruce k nebi a vzývali Toho, který byl vždy Ochráncem našeho národa:35„Hospodine, který nic nepotřebuješ, ty sám jsi rozhodl, že u nás má být chrám, v němž bys přebýval.36Nyní tedy, svatý Pane všeho posvěcení, zachovej tento nedávno očištěný dům neposkvrněný navěky!“
Razisova hrdinská smrt
37Jistý Razis, člen jeruzalémské rady starších, byl tehdy udán Nikanorovi. Byl to muž velmi dobré pověsti, který miloval všechny své krajany natolik, že ho pro jeho oddanost nazývali „otcem Židů“.38Už dříve, v dobách povstání, byl totiž obviněn z judaismu a za judaismus byl se vší horlivostí ochoten nasadit tělo i duši.39Nikanor chtěl předvést svou nenávist k Židům, a tak poslal více než 500 vojáků, aby Razise zajali40– domníval se totiž, že tím Židům zasadí těžkou ránu.41Vojáci se tedy chystali zmocnit věže, kde byl Razis obklíčen. Už se dobývali skrz vnější vrata a poslali pro oheň, aby vrata podpálili, když Razis nalehl na svůj meč.42Chtěl totiž raději důstojně zemřít než padnout do rukou těm proklatcům a trpět urážky nehodné své důstojnosti.43Ve spěchu a rozrušení si však nezasadil ránu přesně. Proto, když už se dav hrnul skrz bránu, vyběhl směle na hradbu a statečně se vrhl dolů mezi ně.44Vojáci se rychle rozestoupili a Razis padl na prázdné místo doprostřed.45Byl však ještě živý a hořel odhodláním, a tak se zvedl, a i když mu z hrozných ran crčela krev, prodral se vojskem, postavil se na strmou skálu,46a přestože už ztratil skoro poslední kapku krve, vyrval si vnitřnosti a oběma rukama je vrhl do davu. Přitom vzýval Pána života i ducha, aby mu je jednou navrátil. Takto zemřel.