Jób 7

Bible, překlad 21. století

1 Nemá člověk na zemi jen samou robotu? Den za dnem jak nádeník žije tu. 

2 Jak otrok touží po stínu, jak nádeník čeká odměnu. 

3 I mně byly dány měsíce prázdnoty, přiděleny mi byly noci trápení. 

4 Když uléhám, říkám si: ‚Kdy budu moci vstát?‘ A noc se táhne a já se převaluji sem a tam až do rána. 

5 Tělo mám červy a strupy pokryté, rány na kůži mám zhnisané. 

6 Jak tkalcovský člunek utekly mé dny a bez naděje skončily. 

7 Pamatuj, Bože, můj život je pouhý vzdech, mé oči už nikdy štěstí nespatří. 

8 Nezahlédne mě oko, které mě vidí teď, rozhlédneš se po mně, a nebudu tu víc. 

9 Jako míjejí mraky a ztrácí se, kdo klesne do hrobu, ten více nevyjde. 

10 Domů se už nikdy nevrátí, nikdy se neukáže ve svém obydlí. 

11 Proto už déle nemohu mlčet, v soužení ducha musím promluvit, své hořké duši musím ulevit. 

12 Jsem snad moře, jsem snad drak, abys nade mnou stavěl stráž? 

13 Myslím si: ‚Na lůžku se mi uleví, spánek ulehčí mému trápení.‘ 

14 Tehdy mě ale strašíš sny, tehdy mě děsíš skrze vidění, 

15 že bych se raději oběsil – radši bych zemřel, než takhle živořil! 

16 Mám toho dost. Nebudu přece žít navěky! Nech mě být. Jen pouhá pára jsou mé dny! 

17 Co je člověk, že se ti zdá tak významný a že ti tolik leží na srdci? 

18 Od samého rána se o něj zajímáš, každičkou chvíli ho chceš sledovat. 

19 Kdy už ode mě odvrátíš svůj zrak? Ani slinu mě polknout nenecháš? 

20 Když zhřeším, co ti to udělá, ty Strážce člověka?! Proč sis mě vybral za svůj terč? Jsem ti snad břemenem? 

21 Proč neodpustíš můj hřích, proč mě mé viny nezbavíš? Brzy už ulehnu do prachu; budeš mě hledat, a už tu nebudu!“ 

© 2009, 2015, 2017, 2020 Biblion, z.s.
Version 2020.2.28

Jób 7

Český ekumenický překlad

— Jób předkládá svou bídu Bohu

1 Zdali není člověk na zemi podroben v službu, nejsou jeho dny jako dny nádeníka?  

2  Jako baží otrok po stínu a jako nádeník čeká na výdělek,  

3  tak se mi dostaly dědictvím daremné měsíce, noci plné trápení se staly mým údělem.  

4  Když uléhám, ptám se: ‚Kdy už vstanu?‘ a pak zase: ‚Kdy se snese večer?‘ Syt jsem toho, na lůžku se převalovat do rozbřesku.  

5  Mé tělo je obaleno červy a strupy plnými prachu, kůže mi puká a mokvá.  

6  Rychleji než tkalcův člunek uběhly mé dny, skončily v naprosté beznaději.  

7  Bože, pomni, že můj život uprchne jak vítr a nic dobrého už nikdy nespatří mé oči.  

8  Neuzří mě oko, jež mě vídávalo, budou-li mě tvoje oči hledat, nebudu tu.  

— Jób není Božím nepřítelem

9  Oblak se rozplyne, zmizí; stejně kdo sestoupí do podsvětí, už nevystoupí,  

10  nevrátí se nikdy zpět do svého domu, neobjeví se už na svém místě.  

11  A tak bránit nemohu svým ústům, mluví ze mne úzkost mého ducha, lká ze mne hořkost mé duše.  

12  Jsem snad moře nebo dračí netvor, že proti mně stavíš stráž?  

13  Řeknu-li si: ‚Potěší mě moje lože, mé lůžko mi ulehčí v mém lkání,‘  

14  děsíš mě skrze sny a přepadáš mě viděními,  

15  že bych spíše volil zardoušení, spíše smrt než kruté trápení.  

16  Život se mi zprotivil, nechci žít věčně, už mě nech, mé dny jsou pouhý vánek.  

17  Co je člověk, že mu přikládáš význam, že se jím zabýváš v srdci,  

18  že na něj dohlížíš každého rána a každou chvíli ho zkoušíš?  

19  Proč svůj zrak ode mne neodvrátíš, nenecháš mě ani slinu polknout?  

20  Zhřešil-li jsem, co mám podle tebe dělat, hlídači lidí? Proč sis mě vzal za terč, až jsem se stal břemenem sám sobě?  

21  Proč mi přestupek můj nepromineš, nesejmeš ze mne mou vinu? Již uléhám do prachu a až mě budeš za úsvitu hledat, nebudu již.“  

© 2001 Česká biblická společnost