Josua 14

Neue evangelistische Übersetzung

von Karl-Heinz Vanheiden
1 Es folgt eine Liste mit den Gebieten im Land Kanaan, die der Priester Eleasar und Josua Ben-Nun und die Oberhäupter der einzelnen Stämme an die Israeliten als Erbbesitz austeilten.2 So wie Jahwe es Mose befohlen hatte, wurden sie durchs Los an die neuneinhalb Stämme aufgeteilt.3 Die anderen zweieinhalb Stämme hatten ihren Erbbesitz ja schon im Ostjordanland von Mose zugeteilt bekommen. Nur den Leviten war kein Land zugeteilt worden.4 Die Nachkommen Josefs bildeten nämlich zwei Stämme: Manasse und Efraïm. Und die Leviten erhielten keinen Anteil am Land; sie bekamen jedoch Städte, in denen sie wohnen konnten, und Weideplätze für ihr Vieh.5 Die Israeliten verteilten das Land so, wie Jahwe es Mose befohlen hatte.6 In Gilgal kamen die Männer des Stammes Juda zu Josua. Und Kaleb Ben-Jefunne aus der Sippe Kenas sagte zu ihm: „Du weißt ja, was Jahwe zu Mose, dem Mann Gottes, über mich und dich in Kadesch-Barnea gesagt hat.7 Ich war damals 40 Jahre alt, als Mose, der Diener Jahwes, mich von Kadesch-Barnea als Kundschafter in dieses Land hier geschickt hatte. Und ich erstattete ihm Bericht, wie ich es in meinem Herzen hatte.8 Doch meine Brüder, die mit mir gezogen waren, machten dem Volk Angst. Aber ich ließ mich nicht beirren, sondern vertraute ganz auf Jahwe, meinen Gott.9 An diesem Tag hatte Mose mir unter Eid versprochen: 'Das Land, das du mit deinen Füßen betreten hast, soll dir und deinen Nachkommen für immer gehören! Denn du bist Jahwe, meinem Gott, treu gefolgt.'10 Das ist jetzt 45 Jahre her und Jahwe hat mich tatsächlich am Leben erhalten, wie er es mir damals in der Wüste durch Mose versprochen hatte. Heute bin ich 85 Jahre alt11 und noch genauso stark wie damals als Kundschafter. Ich kann immer noch kämpfen und in den Krieg ziehen.12 Gib mir nun dieses Gebirge, von dem Jahwe geredet hat. Du hast damals selbst gehört, dass die Anakiter dort in großen stark befestigten Städten wohnen. Vielleicht steht Jahwe mir bei, dass ich sie vertreiben kann. Er hat es mir ja zugesagt.“13 Da segnete Josua Kaleb und erklärte Hebron zu seinem Erbbesitz.14 Die Stadt gehört noch heute seinen Nachkommen, weil Kaleb Ben-Jefunne aus der Sippe Kenas Jahwe, dem Gott Israels, treu gefolgt war.15 Hebron hieß damals übrigens noch Kirjat-Arba, Stadt des Arba. Das war der größte Mann unter den Anakitern gewesen. Danach war der Krieg zu Ende, und das Land kam zur Ruhe.

Josua 14

Bible, překlad 21. století

von Biblion
1 A toto jsou dědictví, která synové Izraele získali v kanaánské zemi, jak jim je přidělil kněz Eleazar a Jozue, syn Nunův, s náčelníky otcovských pokolení Izraele.2 Devět a půl pokolení získalo své dědictví losem, jak to Hospodin přikázal skrze Mojžíše,3 kdežto dvě a půl pokolení už dostala svá dědictví od Mojžíše v Zajordání. Levitům však mezi nimi žádné dědictví nepřipadlo.4 Ze synů Josefových vznikla dvě pokolení, Manases a Efraim. Levitům ovšem žádný podíl v zemi nepřipadl, pouze města k bydlení a přilehlé pastviny pro jejich dobytek a stáda.5 Synové Izraele udělali, co Hospodin přikázal Mojžíšovi, a rozdělili si zem.6 Synové Judovi přišli v Gilgalu za Jozuem a Káleb, syn Kenizejce Jefuna, k němu promluvil: „Ty víš, co Hospodin v Kádeš-barné pověděl Božímu muži Mojžíšovi o mně a o tobě.[1]7 Bylo mi čtyřicet let, když mě Hospodinův služebník Mojžíš vyslal z Kádeš-barné, abych prozkoumal tuto zem. Přinesl jsem mu zprávu podle svého nejlepšího svědomí.8 Mí bratři, kteří šli se mnou, připravili všechen lid o odvahu, ale já jsem se cele vydal Hospodinu, svému Bohu.9 Onoho dne Mojžíš přísahal: ‚Země, kterou prošly tvé nohy, jistě připadne navěky za dědictví tobě a tvým synům, neboť ses cele vydal Hospodinu, mému Bohu.‘[2]10 A hle, Hospodin mě uchoval naživu, jak slíbil. Je tomu čtyřicet pět let od chvíle, kdy to Hospodin řekl Mojžíšovi, když Izrael putoval pouští. A hle, dnes tu jsem a je mi osmdesát pět let.11 Dodnes jsem ale silný jako tehdy, když mě vyslal Mojžíš. Jakou sílu jsem měl tenkrát, takovou mám i teď, k boji i k životu.12 Dej mi ty hory, o nichž onoho dne mluvil Hospodin. Sám jsi tenkrát slyšel, že tam jsou Anakovci a veliká opevněná města. Bude-li Hospodin se mnou, vyženu je, jak Hospodin řekl.“13 Jozue tedy Kálebovi, synu Jefunovu, požehnal a dal mu do dědictví Hebron.14 Proto Hebron až dodnes dědičně patří Kálebovi, synu Kenizejce Jefuna, neboť se cele vydal Hospodinu, Bohu Izraele.15 (Hebron se dříve jmenoval Kiriat-arba, tedy Město Arbovo, podle největšího z Anakovců.) Země tehdy odpočinula od válek.