1An den Flüssen von Babylon saßen wir und weinten, wenn wir an Zion dachten.2An die Weiden dort hängten wir unsere Zithern.3Die uns gefangen hielten, forderten von uns, eines unserer Lieder zu singen[1], unsere Peiniger verlangten von uns, fröhlich zu sein: »Singt uns eines eurer Zionslieder!«4Doch wie könnten wir ein Lied für den HERRN auf fremdem Boden singen?5Jerusalem, wenn ich dich je vergesse, dann soll meine rechte Hand mir ihren Dienst versagen[2]!6Meine Zunge soll mir am Gaumen kleben, wenn ich nicht mehr an dich denke, wenn Jerusalem nicht mehr meine allergrößte Freude ist!7HERR, vergiss den Edomitern nie, was sie am Unglückstag Jerusalems getan haben[3], als sie riefen: »Reißt die Stadt nieder, reißt sie nieder bis auf den Grund!«8Du Stadt Babylon[4], die du einst verwüstet sein wirst[5] – wohl dem, der dir einmal vergelten wird, was du uns angetan hast!9Wohl dem, der deine Kinder packt und sie am Felsen zerschmettert![6]
Psalm 137
Bible, překlad 21. století
von Biblion1Mezi babylonskými řekami, tam jsme sedávali a plakali, když jsme vzpomínali na Sion.2V té zemi jsme odložili citery a zavěsili je na vrby.3Naši věznitelé nás tam žádali, abychom jim prý zpívali; naši tyrani od nás chtěli veselí: „Co kdybyste nám zpívali některou z písní sionských?!“4Jak bychom ale byli zpívali Hospodinovu píseň mezi cizinci?5Pokud zapomenu, Jeruzaléme, na tebe, pak ať mi uschne pravice!6Ať mi i k patru jazyk přiroste, pokud přestanu myslet na tebe, pokud mi Jeruzalém nebude nade vše, nade všechny mé rozkoše!7Hospodine, jen se rozpomeň na Edomce v Jeruzalémě v onen den, kdy vykřikovali: „Rozbořte, rozbořte, zničte to město v základech!“8Ó dcero Babylonská, budeš zničena! Blaze tomu, kdo ti odplatí za všechna naše příkoří!9Blaze tomu, kdo tvé děti uchopí a o skálu je rozrazí!