1Ein Lehrgedicht Davids, als er sich in der Höhle befand, ein Gebet. (Ps 57,1)2Laut schrei’ ich zum HERRN, laut fleh’ ich zum HERRN,3ich schütte meine Klage vor ihm aus, tue kund vor ihm meine Not.4Wenn mein Geist in mir verschmachtet[1], du kennst doch meinen Lebenspfad. Auf dem Wege, den ich wandeln will[2], hat man mir heimlich ein Fangnetz ausgespannt.5Blick’ ich nach rechts und halte Umschau: ach, da ist keiner, der mich versteht[3]! Verschlossen ist mir jede Zuflucht: niemand fragt nach mir!6Ich schreie, HERR, zu dir, ich sage: »Du bist meine Zuflucht, mein Anteil im Lande der Lebenden!«7Ach, merk’ auf mein Flehn, denn ich bin gar schwach geworden! Rette mich vor meinen Verfolgern, denn sie sind mir zu stark!8Führe mich aus der Umkreisung hinaus, damit ich deinen Namen preise! Die Gerechten werden bei mir erwarten, daß du mir wohltust.
Psalm 142
Bible, překlad 21. století
von Biblion1Poučný žalm Davidův. Jeho modlitba, když byl v jeskyni.[1]2K Hospodinu volám s úpěním, k Hospodinu volám, žadoním!3Vylévám před ním svoje starosti, své trápení mu svěřuji.4Na duchu klesám slabostí, ty ale o mé stezce víš! Na cestě, kterou se ubírám, na mě nastražili past.5Pohleď k mé pravici, všimni si: nezná se ke mně ani jediný! Kdybych chtěl utéci, nemám kam, nikdo se o mě nestará!6K tobě zní moje volání: Ty, Hospodine, jsi má skrýš, můj úděl na zemi mezi živými!7Vyslechni prosím moje volání – jsem už úplně zoufalý! Zachraň mě před těmi, kdo mě stíhají, jsou příliš silní – na ně nestačím!8Vyveď mou duši z vězení, abych tvé jméno mohl oslavit! Tehdy mě spravedliví obklopí, až mi své dobrodiní projevíš.