Psalm 109 | Hoffnung für alle

Hoffnung für alle

Herr, bestrafe meine Feinde!

1 Ein Lied von David. Mein Gott, ich lobe dich! Bitte schweige doch nicht! 2 Rücksichtslos gehen gottlose Menschen gegen mich vor, sie reißen ihren Mund auf und verleumden mich. 3 Sie bedrängen mich mit hasserfüllten Worten und bekämpfen mich ohne jeden Grund. 4 Meine Freundschaft beantworten sie mit Feindschaft, ich aber bete weiter zu dir. 5 Mit Bosheit zahlen sie mir heim, was ich ihnen Gutes tue; meiner Liebe setzen sie nur Hass entgegen. 6 O Herr, lass einen Ankläger gegen meinen Feind auftreten, der so ungerecht und gewissenlos ist wie er selbst. Schicke doch jemanden, der mit ihm ins Gericht geht!^[1] 7 Wenn das Urteil gefällt wird, soll er schuldig gesprochen werden. Selbst sein Gebet rechne ihm als Sünde an! 8 Er soll nicht mehr lange leben, und seine Stellung soll ein anderer bekommen. 9 Seine Kinder sollen zu Waisen werden, und seine Frau soll als Witwe zurückbleiben. 10 Ruhelos sollen seine Kinder umherirren und betteln, ihr Elternhaus lass zu einer Ruine verfallen. 11 Seine Gläubiger mögen seinen Besitz an sich reißen, und Fremde sollen rauben, was er sich erworben hat. 12 Niemand soll sein Andenken in Ehren halten und mit seinen verwaisten Kindern Mitleid haben. 13 Seine Nachkommen sollen ausgerottet werden, schon in der nächsten Generation möge ihr Name erlöschen. 14 Der HERR soll niemals das Unrecht vergessen, das die Vorfahren meines Feindes begingen, und auch die Schuld seiner Mutter soll nicht vergeben werden! 15 Die Sünden aller seiner Vorfahren sollen dem HERRN stets vor Augen stehen, doch an sie selbst soll niemand mehr denken! 16 Denn dieser Mensch dachte nicht daran, anderen Gutes zu tun. Die Armen und Hilflosen verfolgte er, und die Niedergeschlagenen trieb er in den Tod. 17 Er liebte es, andere zu verfluchen – nun soll der Fluch ihn selbst treffen! Er hasste es, andere zu segnen – darum bleibe der Segen von ihm fern! 18 Das Fluchen wurde ihm zur Gewohnheit, er hüllte sich darin ein wie in einen Mantel. Aber nun wird sein Fluch gegen ihn selbst wirksam: Er dringt in ihn ein wie Wasser, das man trinkt, und wie Öl, mit dem man sich einreibt. 19 Er soll ihn bedecken wie ein Gewand und ihn für immer einschnüren wie ein enger Gürtel! 20 Ja, HERR, damit strafe alle meine Feinde, alle, die mich so gehässig verleumden! 21 HERR, mein Gott, tritt für mich ein, es geht doch um deine Ehre! Rette mich, denn auf deine Gnade ist Verlass! 22 Ich bin niedergeschlagen und hilflos, im tiefsten Herzen verletzt. 23 Mein Leben gleicht einem Schatten am Abend, der bald in der Dunkelheit verschwindet. Ich bin wie eine Heuschrecke, die man vom Arm abschüttelt. 24 Vom vielen Fasten zittern mir die Knie, ich bin nur noch Haut und Knochen. 25 Für meine Feinde bin ich zum Gespött geworden; wenn sie mich sehen, schütteln sie den Kopf. 26 Hilf mir, HERR, und rette mich, denn du bist doch ein gnädiger Gott! 27 HERR, lass meine Feinde erkennen, dass du es bist, der alles so gefügt hat! 28 Mögen sie mich auch verwünschen – du wirst mich segnen! Sollen sie doch angreifen – sie werden dabei scheitern! Zuletzt werde ich, dein Diener, mich freuen. 29 Schimpf und Schande sollen über meine Ankläger kommen, sie sollen sie einhüllen wie ein Mantel! 30 Immer wieder will ich dem HERRN danken, in aller Öffentlichkeit will ich ihn loben. 31 Er steht dem Wehrlosen zur Seite und rettet ihn vor denen, die seinen Tod fordern.

Bible Kralická

1 Přednímu zpěváku, žalm Davidův. Ó Bože chvály mé, nečiň se neslyše. 2 Nebo ústa nešlechetného a ústa lstivá proti mně se otevřela, mluvili proti mně jazykem lživým. 3 A slovy jizlivými osočili mne, válčí proti mně beze vší příčiny. 4 Protivili mi se za mé milování, ješto jsem se za ně modlíval. 5 Odplacují se mi zlým za dobré, a nenávistí za milování mé. 6 Postav nad ním bezbožníka, a protivník ať mu stojí po pravici. 7 Když před soudem stane, ať zůstane za nešlechetného, a prosba jeho budiž jemu k hříchu. 8 Budiž dnů jeho málo, a úřad jeho vezmi jiný. 9 Buďtež děti jeho sirotci, a žena jeho vdovou. 10 Buďtež běhouni a tuláci synové jeho, žebřete, vyhnáni jsouce z poustek svých. 11 Přitáhni k sobě lichevník všecko, cožkoli má, a úsilé jeho rozchvátejte cizí. 12 Nebudiž, kdo by mu chtěl milosrdenství prokázati, aniž buď, kdo by se smiloval nad sirotky jeho. 13 Potomci jeho z kořen vyťati buďte, v druhém kolenu vyhlazeno buď jméno jejich. 14 Přijdiž na pamět nepravost předků jeho před Hospodinem, a hřích matky jeho nebuď shlazen. 15 Buďtež před Hospodinem ustavičně, až by vyhladil z země památku jejich, 16 Proto že nepamatoval, aby činil milosrdenství, ale protivenství činil člověku chudému a nuznému a sevřenému bolestí srdce, aby jej zamordoval. 17 Poněvadž miloval zlořečení, nechať přijde na něj; neměl líbosti v požehnání, nechať se vzdálí od něho. 18 A tak budiž oblečen v zlořečenství jako v svůj oděv, a ať vejde do vnitřností jeho jako voda, a jako olej do kostí jeho. 19 Budiž jemu to jako plášť k přiodívání, a jako pás k ustavičnému opasování. 20 Taková mzda přijdiž mým protivníkům od Hospodina, a mluvícím zlé věci proti duši mé. 21 Ty pak, Hospodine Pane, nalož se mnou laskavě pro jméno své, nebo dobré jest milosrdenství tvé; vytrhni mne. 22 Jsemť zajisté chudý a nuzný, a srdce mé raněno jest u vnitřnostech mých. 23 Jako stín, když se nachyluje, ucházeti musím; honí se za mnou jako za kobylkou. 24 Kolena má klesají postem, a tělo mé vyschlo z tučnosti. 25 Nadto jsem jim za posměch; když mne uhlédají, potřásají hlavami svými. 26 Spomoz mi, ó Hospodine Bože můj, zachovej mne podlé milosrdenství svého, 27 Tak aby poznati mohli, že jest to ruka tvá, a že jsi ty, Hospodine, učinil to. 28 Nechť oni jakkoli zlořečí, ty dobrořeč; kteříž povstali, nechť se zastydí, aby se veselil služebník tvůj. 29 Buďtež oblečeni protivníci moji v zahanbení, a nechť se odějí jako pláštěm hanbou svou. 30 Slaviti budu Hospodina velice ústy svými, a u prostřed mnohých chváliti jej budu, 31 Proto že stojí po pravici nuznému, aby ho zachoval od těch, kteříž odsuzují život jeho.