1Die Amoriter westlich des Jordan und die Kanaaniter am Mittelmeer hörten, dass der HERR den Jordan aufgestaut hatte, damit die Israeliten ans andere Ufer gelangen konnten. Da fuhr ihnen der Schreck in die Glieder, und sie waren vor Angst wie gelähmt.2Zu dieser Zeit gab der HERR Josua den Auftrag: »Fertige Messer aus Stein an und beschneide so wie früher alle männlichen Israeliten!«3Josua tat, was Gott ihm befohlen hatte. Am Hügel Aralot (»Beschneidungshügel«) wurden die Israeliten beschnitten.4-6Denn als das Volk Ägypten verließ, waren noch alle männlichen Israeliten beschnitten gewesen. Doch inzwischen lebte niemand mehr, der damals im wehrfähigen Alter gewesen war. Der HERR hatte ihnen geschworen: »Weil ihr nicht auf mich gehört habt, werdet ihr das reiche Land niemals sehen, das ich euren Vorfahren versprochen habe, das Land, in dem es selbst Milch und Honig im Überfluss gibt.« Israel musste deshalb vierzig Jahre in der Wüste verbringen, bis von dieser ersten Generation keiner mehr lebte. Während die Israeliten die Wüste durchzogen, hatten sie ihre neugeborenen Söhne nicht beschneiden lassen.7Nun aber wurden alle männlichen Nachkommen beschnitten, die Gott dem Volk in dieser Zeit geschenkt hatte.8Das Volk blieb einige Zeit an seinem Lagerplatz, bis die Wunden der Beschnittenen verheilt waren.9Da sprach der HERR zu Josua: »Heute habe ich die Schande von euch abgewälzt, die seit Ägypten auf euch lastete.« Deshalb nennt man diesen Ort bis heute Gilgal (»abwälzen«).
Passahfeier bei Gilgal und Ausbleiben des Manna
10Bei Gilgal, in der Ebene von Jericho, feierten die Israeliten am 14. Tag des 1. Monats abends das Passahfest.11Am nächsten Tag aßen sie zum ersten Mal etwas aus ihrem neuen Land: Brot, das ohne Sauerteig gebacken war, und geröstetes Getreide.12Und genau an diesem ersten Tag nach dem Passah, an dem sie etwas vom Ertrag des Landes gegessen hatten, blieb das Manna[1] aus. Von nun an ernährten sich die Israeliten nicht mehr vom Manna, sondern vom Ertrag des Landes Kanaan. (2Mo 16,1)
Josua begegnet dem Befehlshaber über das Heer Gottes
13In der Nähe von Jericho sah Josua sich plötzlich einem Mann mit gezücktem Schwert gegenüber. Josua ging auf ihn zu und rief: »Gehörst du zu uns oder unseren Feinden?«14»Weder noch«, antwortete der Fremde. »Ich bin[2] der Befehlshaber über das Heer Gottes. Und jetzt bin ich hier zur Stelle.« Da warf sich Josua ehrfürchtig vor ihm zu Boden. »Ich gehorche dir, Herr!«, sagte er. »Was befiehlst du?«15»Zieh deine Schuhe aus«, antwortete der Befehlshaber über das Heer Gottes, »denn du stehst auf heiligem Boden.« Josua gehorchte.
Josua 5
Bible, překlad 21. století
von Biblion1Když potom všichni emorejští králové na západním břehu Jordánu a všichni kanaánští králové u Středozemního moře uslyšeli, že Hospodin před syny Izraele vysušil vody Jordánu, dokud nepřešli, vyrazilo jim to dech a úplně před syny Izraele ztratili odvahu.
Hospodinovo vojsko
2V té době řekl Hospodin Jozuovi: „Vyrob si kamenné nože a znovu obřež syny Izraele.“[1]3Jozue si tedy vyrobil kamenné nože a obřezal syny Izraele u Gibeat-aralot, totiž Pahorku předkožek.4Důvod, proč je Jozue obřezal, je tento: Všechen lid mužského pohlaví, který vyšel z Egypta, všichni ti bojovníci, po vyjití z Egypta pomřeli cestou na poušti.5Všechen lid, který vycházel, byl sice obřezán, ale z lidu narozeného po vyjití z Egypta cestou na poušti neobřezali nikoho.6Synové Izraele chodili po poušti čtyřicet let, dokud celý ten národ bojovníků vyšlých z Egypta do posledního nevymřel, protože neposlouchali Hospodina. Hospodin jim odpřisáhl, že jim nedá spatřit tu zem, o níž Hospodin přísahal jejich otcům, že nám ji dá, totiž zem oplývající mlékem a medem.[2]7Místo nich postavil jejich syny. Ty Jozue obřezal, poněvadž byli neobřezaní – cestou je totiž nikdo neobřezával.8Když pak byli všichni v celém národě obřezáni, zůstali na místě v táboře, dokud se nezotavili.9Hospodin tehdy Jozuovi řekl: „Dnešního dne jsem z vás odvalil egyptskou pohanu.“ A tak se to místo až dodnes jmenuje Gilgal, Odvalení.10Synové Izraele tedy tábořili v Gilgalu a navečer čtrnáctého dne onoho měsíce slavili na jerišských pláních Hod beránka.11Druhého dne jedli nekvašené chleby a téhož dne i pražené zrní z úrody té země.12Toho dne, kdy jedli z úrody země, také ustala mana. Synové Izraele již pak žádnou manu neměli, ale toho roku začali jíst ze sklizně kanaánské země.13Jednou, když byl Jozue poblíž Jericha, pozvedl oči a hle – kdosi před ním stojí s vytaseným mečem v ruce! Jozue šel k němu a oslovil ho: „Patříš k nám, nebo k našim nepřátelům?“14„Nikoli,“ odpověděl on. „Já jsem vůdce Hospodinova vojska. Teď jsem tu.“ Jozue padl tváří k zemi a poklonil se. „Jaké příkazy má můj pán pro svého služebníka?“ zeptal se.15Vůdce Hospodinova vojska na to Jozuovi řekl: „Zuj si obuv z nohou, neboť místo, na němž stojíš, je svaté.“[3] A Jozue to udělal.