1Ein Gebet von Mose, dem Mann Gottes. Herr, seit Menschengedenken warst du unser Schutz.[1]2Du, Gott, warst schon, bevor die Berge geboren wurden und die Erde unter Wehen entstand, und du bleibst in alle Ewigkeit.3Du sagst zum Menschen: »Werde wieder Staub!« So bringst du ihn dorthin zurück, woher er gekommen ist. (1Mo 3,19; Ps 103,14; Ps 146,4)4Für dich sind tausend Jahre wie ein Tag, so wie gestern – im Nu vergangen, so kurz wie ein paar Nachtstunden. (2Petr 3,8)5Du scheuchst die Menschen fort, sie verschwinden wie ein Traum.[2] Sie sind vergänglich wie das Gras: (Hi 14,2; Ps 102,12; Ps 103,15; Jes 40,6; 1Petr 1,24)6Morgens noch grünt und blüht es, am Abend schon ist es verwelkt.7Weil du zornig bist und dich gegen uns stellst, sind wir verloren und müssen vergehen.8Denn du siehst die geheimsten Fehler; alle unsere Vergehen deckst du auf.9Dein Zorn liegt schwer auf unserem Leben, darum ist es so flüchtig wie ein Seufzer.10Siebzig Jahre sind uns zugemessen, wenn es hoch kommt, achtzig – doch selbst die besten davon sind Mühe und Last! Wie schnell ist alles vorbei und wir sind nicht mehr! (Ps 39,5)11Doch wer begreift schon, wie furchtbar dein Zorn ist, und wer nimmt ihn sich zu Herzen?12Lass uns erkennen, wie kurz unser Leben ist, damit wir zur Einsicht kommen!13HERR, wie lange zürnst du uns noch? Hab doch Erbarmen mit uns und wende dich uns wieder zu! (Ps 13,2)14Lass uns jeden Morgen spüren, dass du zu uns hältst, dann sind unsere Tage erfüllt von Jubel und Dank. (Ps 59,17)15Viele Jahre hast du Unglück über uns gebracht; gib uns nun ebenso viele Freudenjahre!16Lass uns noch erleben, dass du eingreifst, zeig unseren Kindern deine große Macht!17Herr, unser Gott, sei freundlich zu uns! Lass unsere Arbeit nicht vergeblich sein! Ja, Herr, lass gelingen, was wir tun!
1Modlitba Božího muže Mojžíše. Po všechny věky jsi, Pane, byl vždy naším domovem.2Dřív než se hory zrodily, dřív než jsi zplodil zem a svět, od věků navěky Bůh jsi ty!3Obracíš člověka zpátky v prach, pravíš: „Vraťte se, smrtelníci, zpět!“[1]4Před tebou přece tisíc let uplyne jako včerejšek, jak noční hodina!5Spláchneš je – jsou pouhý sen, tráva, jež zítra pomine:6ráno roste a rozkvétá, večer skosena usychá!7Pro tvé rozlícení hyneme, tvé zuřivosti se děsíme.8Naše viny totiž kladeš před sebe, naše tajnosti na světlo tváře své.9Naše dny míjejí v hněvu tvém, svá léta končíme s povzdechem.10Celý náš život trvá sedmdesát let anebo osmdesát, jsme-li při síle. Většina z nich[2] jsou dřina a potíže, náhle je konec – a pryč letíme!11Sílu tvého hněvu kdo ale zná, před tvou zuřivostí kdo bázeň má?12Nauč nás počítat naše dny, abychom v srdci zmoudřeli!13Navrať se, Hospodine – jak dlouho ještě? Nad svými služebníky smiluj se!14Hned za svítání svou láskou nasyť nás, štěstím ať zpíváme do konce života!15Naše radost ať trvá jak dřívější soužení, jako ta léta, kdy jsme žili v neštěstí.16Tvým služebníkům ať je zjevné dílo tvé, jejich děti ať se kochají v tvé nádheře!17Vlídnost našeho Pána Boha ať s námi zůstává, dílo našich rukou ať mezi námi rozkvétá, dílo našich rukou ať rozkvétá!