Psalm 104 | Einheitsübersetzung 2016

Einheitsübersetzung 2016

Loblied auf den Schöpfer

1 Preise den HERRN, meine Seele! / HERR, mein Gott, überaus groß bist du! Du bist mit Hoheit und Pracht bekleidet. (Ps 40,17) 2 Du hüllst dich in Licht wie in einen Mantel, du spannst den Himmel aus gleich einem Zelt. (Hi 9,8; Jes 40,22; Jes 44,24) 3 Du verankerst die Balken deiner Wohnung im Wasser. / Du nimmst dir die Wolken zum Wagen, du fährst einher auf den Flügeln des Windes. (Ps 18,11; Ps 68,5) 4 Du machst die Winde zu deinen Boten, zu deinen Dienern Feuer und Flamme. (Hebr 1,7) 5 Du hast die Erde auf Pfeiler gegründet, in alle Ewigkeit wird sie nicht wanken. (Ps 75,4) 6 Einst hat die Urflut sie bedeckt wie ein Kleid, die Wasser standen über den Bergen. 7 Sie wichen vor deinem Drohen zurück, sie flohen vor der Stimme deines Donners. (Spr 8,29) 8 Sie stiegen die Berge hinauf, sie flossen hinab in die Täler an den Ort, den du für sie bestimmt hast. 9 Eine Grenze hast du gesetzt, die dürfen sie nicht überschreiten, nie wieder sollen sie die Erde bedecken. (1Mo 9,11; Hi 38,8; Jer 5,22) 10 Du lässt Quellen sprudeln in Bäche, sie eilen zwischen den Bergen dahin. (Ps 74,15) 11 Sie tränken alle Tiere des Feldes, die Wildesel stillen ihren Durst. 12 Darüber wohnen die Vögel des Himmels, aus den Zweigen erklingt ihr Gesang. (Hes 31,6) 13 Du tränkst die Berge aus deinen Kammern, von der Frucht deiner Werke wird die Erde satt. (Hi 36,31; Ps 65,10) 14 Du lässt Gras wachsen für das Vieh und Pflanzen für den Ackerbau des Menschen, damit er Brot gewinnt von der Erde (Ps 147,8) 15 und Wein, der das Herz des Menschen erfreut, damit er das Angesicht erglänzen lässt mit Öl und Brot das Herz des Menschen stärkt. (Ri 9,13; Pred 10,19; Sir 31,27) 16 Die Bäume des HERRN trinken sich satt, die Zedern des Libanon, die er gepflanzt hat, 17 dort bauen die Vögel ihr Nest, auf den Zypressen nistet der Storch. 18 Die hohen Berge gehören dem Steinbock, dem Klippdachs bieten die Felsen Zuflucht. 19 Du machst den Mond zum Maß für die Zeiten, die Sonne weiß, wann sie untergeht. (Ps 74,16; Sir 43,6) 20 Du sendest Finsternis und es wird Nacht, dann regen sich alle Tiere des Waldes. 21 Die jungen Löwen brüllen nach Beute, sie verlangen von Gott ihre Nahrung. (Hi 38,39; Ps 17,12) 22 Strahlt die Sonne dann auf, so schleichen sie heim und lagern sich in ihren Verstecken. (Hi 37,8) 23 Nun geht der Mensch hinaus an sein Tagwerk, an seine Arbeit bis zum Abend. 24 Wie zahlreich sind deine Werke, HERR, / sie alle hast du mit Weisheit gemacht, die Erde ist voll von deinen Geschöpfen. (Spr 8,22) 25 Da ist das Meer, so groß und weit, / darin ein Gewimmel, nicht zu zählen: kleine und große Tiere.^[1] (Sir 43,25) 26 Dort ziehen die Schiffe dahin, der Levíatan, den du geformt, um mit ihm zu spielen. (Ps 107,23) 27 Auf dich warten sie alle, dass du ihnen ihre Speise gibst zur rechten Zeit. (Ps 136,25; Ps 145,15) 28 Gibst du ihnen, dann sammeln sie ein, öffnest du deine Hand, werden sie gesättigt mit Gutem. 29 Verbirgst du dein Angesicht, sind sie verstört, / nimmst du ihnen den Atem, so schwinden sie hin und kehren zurück zum Staub. (Ps 30,8; Ps 146,4) 30 Du sendest deinen Geist aus: Sie werden erschaffen und du erneuerst das Angesicht der Erde. (1Mo 2,7) 31 Die Herrlichkeit des HERRN währe ewig, der HERR freue sich seiner Werke. 32 Er blickt herab auf die Erde und sie erbebt, er rührt die Berge an und sie rauchen. (Ps 144,5) 33 Ich will dem HERRN singen in meinem Leben, meinem Gott singen und spielen, solange ich da bin. (Ps 7,18; Ps 146,2) 34 Möge ihm mein Dichten gefallen. Ich will mich freuen am HERRN. (Ps 19,15) 35 Die Sünder sollen von der Erde verschwinden / und Frevler sollen nicht mehr da sein. Preise den HERRN, meine Seele! Halleluja!

Bible, překlad 21. století

von Biblion

1 Dobrořeč duše má Hospodinu! I. Jak jsi veliký, Hospodine, Bože můj – oděn jsi slávou a nádherou! 2 Světlem jsi jak pláštěm zahalen, nebe jsi jako plachtu rozestřel! 3 Svoje paláce jsi nad vodou postavil, jak vozy užíváš husté oblaky, vznášíš se na křídlech větrných. 4 Vichry činíš svými posly, tvými služebníky jsou plameny! 5 Zemi jsi založil na jejích sloupech, navěky jí neotřese vůbec nic. 6 Jak pláštěm přikryl jsi ji oceánem, vody stály i nad horami. 7 Před tvojí hrozbou pak rozutekly se, před tvým burácením prchaly. 8 Sahaly k horám, stekly však do údolí, na místo tebou určené. 9 Hranice dals jim, aby je nepřekročily, aby už nikdy nepřikryly zem! 10 Ty pouštíš potoky do údolí, aby proudily mezi horami, 11 všechnu polní zvěř aby napájely, divocí osli aby u nich žízeň zahnali, 12 na jejich březích aby hnízdili ptáci, jejich zpěv aby zněl mezi větvemi. 13 Ze svých paláců hory napájíš, země se sytí ovocem skutků tvých! 14 Trávě pro dobytek dáváš růst a také rostlinám k lidskému užitku, aby jim ze země pokrm vyrostl: 15 Víno, jež smrtelníka v srdci oblaží, olej, po němž se obličej rozzáří, a chléb, který člověku dodá sil. 16 Hospodin sytí i své stromoví – libanonské cedry, které sám vysadil. 17 Vrabci si na nich hnízda postaví, čáp si nachází domov na jedli. 18 Vysoké hory patří kamzíkům, skály jsou útočištěm králíků.^[1] 19 Stvořil jsi měsíc, aby časy určoval, i samo slunce ví, kdy má zapadat. 20 Přivádíš tmu a noc se rozhostí, spoustou zvěře se lesy zahemží. 21 Po své kořisti řvou tehdy lvi, aby tak Boha o pokrm žádali. 22 S východem slunce se vrací zpět, aby ulehli ve svých doupatech. 23 Za svým úkolem tehdy člověk vyráží, pracuje na něm, než se zešeří. II. 24 Kolik je, Hospodine, skutků tvých! Všechno jsi moudře učinil – země je plná tvých stvoření! 25 Hle, je tu moře širé a veliké, havěť bezpočtu se hemží v něm – maličcí i velcí tvorové! 26 Plují v něm lodě a také leviatan, jehož jsi stvořil, aby si tam hrál! 27 Ti všichni k tobě vzhlížejí, abys je krmil v čase potřeby. 28 Dáváš jim a oni sbírají, když otevřeš ruku, sytí se hojností. 29 Děsí se ale, když svou tvář ukrýváš, hynou, když dech jim odnímáš – navracejí se znovu v prach. 30 Svého Ducha když pošleš, bývají stvořeni, abys tvář země znovu obnovil! 31 Hospodinova sláva ať trvá věčně, ze svého díla ať se Hospodin raduje! 32 Pod jeho pohledem země třese se, hory dýmají pod jeho dotykem! 33 Zpívat budu Hospodinu celý život svůj, žalmy zpívat svému Bohu, dokud jsem tu! 34 Kéž se mu líbí moje myšlenky – Hospodin je přece mojí radostí! 35 Kéž by už hříšníci ze světa zmizeli, kéž by tu darebáci více nebyli! Dobrořeč, duše má, Hospodinu! Haleluja!^[2]