1Hört auf mich, ihr Inseln, / merkt auf, ihr Völker in der Ferne!
Der HERR hat mich schon im Mutterleib berufen; / als ich noch im Schoß meiner Mutter war, hat er meinen Namen genannt.2Er machte meinen Mund wie ein scharfes Schwert, / er verbarg mich im Schatten seiner Hand.
Er machte mich zu einem spitzen Pfeil / und steckte mich in seinen Köcher. (Jes 51,16; Offb 19,15)3Er sagte zu mir: Du bist mein Knecht, Israel, / an dem ich meine Herrlichkeit zeigen will.4Ich aber sagte: Vergeblich habe ich mich bemüht, / habe meine Kraft für Nichtiges und Windhauch vertan.
Aber mein Recht liegt beim HERRN / und mein Lohn bei meinem Gott. (1Kor 15,58)5Jetzt aber hat der HERR gesprochen, / der mich schon im Mutterleib zu seinem Knecht geformt hat,
damit ich Jakob zu ihm heimführe / und Israel bei ihm versammelt werde.
So wurde ich in den Augen des HERRN geehrt / und mein Gott war meine Stärke.6Und er sagte:
Es ist zu wenig, dass du mein Knecht bist, / nur um die Stämme Jakobs wieder aufzurichten / und die Verschonten Israels heimzuführen.
Ich mache dich zum Licht der Nationen; / damit mein Heil bis an das Ende der Erde reicht. (Jes 42,6; Apg 13,47)7So spricht der HERR, der Erlöser Israels, sein Heiliger, / zu dem tief verachteten Mann,
dem Abscheu der Nation, / dem Knecht der Herrschenden:
Könige werden es sehen und sich erheben, / Fürsten werfen sich nieder,
um des HERRN willen, der treu ist, / um des Heiligen Israels willen, der dich erwählt hat.8So spricht der HERR:
Zur Zeit der Gnade habe ich dich erhört, / am Tag des Heils habe ich dir geholfen.
Und ich forme dich / und mache dich zum Bund mit dem Volk,
um das Land aufzurichten / und das verödete Erbe zu verteilen, (2Kor 6,2)9den Gefangenen zu sagen: Kommt heraus! / und denen, die in der Finsternis sind:
Zeigt euch!
An den Wegen weiden sie, / auf allen kahlen Hügeln ist ihre Weide.10Sie leiden weder Hunger noch Durst, / Hitze und Sonnenglut treffen sie nicht.
Denn der sich ihrer erbarmt, leitet sie / und führt sie zu sprudelnden Quellen.11Alle meine Berge mache ich zu Wegen / und meine Straßen werden gebahnt sein.12Siehe, sie kommen von fern, / die einen von Norden und Westen, / andere aus dem Land der Siniter.[1]13Jubelt, ihr Himmel, jauchze, o Erde, / freut euch, ihr Berge!
Denn der HERR hat sein Volk getröstet / und erbarmt sich seiner Armen.
Gottes Trost für Zion
14Doch Zion sagt: Der HERR hat mich verlassen, / Gott hat mich vergessen.15Kann denn eine Frau ihr Kindlein vergessen, / ohne Erbarmen sein gegenüber ihrem leiblichen Sohn?
Und selbst wenn sie ihn vergisst: / Ich vergesse dich nicht. (1Kön 3,26; Jer 31,20)16Sieh her: Ich habe dich eingezeichnet in meine Hände, / deine Mauern sind beständig vor mir.17Deine Erbauer eilen herbei / und die dich zerstört und verwüstet haben, ziehen davon.[2]18Erhebe deine Augen ringsum und schau: / Alle haben sich versammelt und sind zu dir gekommen.
So wahr ich lebe - Spruch des HERRN: / Du wirst sie alle wie einen Schmuck anlegen, / du wirst dich mit ihnen schmücken wie eine Braut. (Jes 60,4)19Denn dein ödes, verheertes, zerstörtes Land / wird jetzt zu eng für seine Bewohner, / weit weg sind alle, die dich verschlingen wollten.20Bald wirst du, die du kinderlos warst, / mit eigenen Ohren hören, wie deine Kinder sagen:
Mir ist der Platz zu eng, / rück zur Seite, damit ich hier wohnen kann! (Jes 54,1)21Dann wirst du dich in deinem Herzen fragen: / Wer hat mir diese geboren?
Ich war doch kinderlos und unfruchtbar, / war verbannt und verstoßen.
Wer hat mir diese herangezogen? / Ich war doch allein übrig geblieben. / Wo kommen sie her?22So spricht GOTT, der Herr: / Siehe, ich erhebe meine Hand zu Nationen; / und für Völker richte ich mein Feldzeichen auf / und sie bringen auf den Armen deine Söhne herbei / und tragen deine Töchter auf den Hüften. (Jes 60,4; Jes 62,10)23Könige werden deine Kinder pflegen / und Fürstinnen ihre Ammen sein.
Mit dem Gesicht zur Erde werfen sie sich nieder vor dir / und lecken dir den Staub von den Füßen.
Dann wirst du erkennen, dass ich der HERR bin / und dass die nicht beschämt werden, die auf mich hoffen. (Ps 72,9; Jes 60,16)24Wird einem Starken die Beute entrissen / und kann der Gefangene eines Gerechten entkommen?25So spricht der HERR: / Auch einem Starken entreißt man den Gefangenen / und einem Mächtigen entkommt seine Beute.
Ich selbst will mit deinem Gegner streiten, / ich selbst will deine Kinder retten.26Deinen Unterdrückern gebe ich ihr eigenes Fleisch zu essen, / sie sollen sich an ihrem Blut berauschen wie an Most.
Dann wird alles Fleisch erkennen, / dass ich, der HERR, dein Retter bin / und ich, der Starke Jakobs, dein Erlöser. (Jes 60,16)
1Poslouchejte mě, ostrovy, daleké národy, slyšte mě: Hospodin mě povolal už od narození, pojmenoval mě už v lůně matčině.2Jak ostrý meč má ústa učinil, v stínu své ruky ukryl mě; učinil ze mě vybroušený šíp a schoval si mě do toulce.3Řekl mi: „Jsi můj služebník, Izraeli, v tobě se oslavím.“4Odpověděl jsem: „Nadarmo jsem se dřel, vyčerpal jsem se marně a zbytečně.“ Mé právo je však u Hospodina, u mého Boha je má odměna.5Teď ale praví Hospodin – ten, který mě v lůně zformoval, abych byl jeho služebník a přivedl k němu nazpět Jákoba, aby se Izrael k němu shromáždil (takto jsem poctěn před Hospodinovýma očima, neboť můj Bůh je síla má) –6nuže, on praví: Málo na tom, abys jako můj služebník obnovil Jákobovy kmeny a přivedl nazpět ty, kdo z Izraele přežili. Světlem národů proto činím tě, aby má spása obsáhla celý svět.7Toto praví Hospodin, vykupitel Izraele, jeho Svatý, tomu, jímž lidé pohrdají a národy si ho oškliví, služebníku vládnoucích: Králové povstanou, až tě uvidí, a velmoži se pokloní kvůli Hospodinu, který je věrný, Svatému izraelskému, jenž tě vyvolil.8Toto praví Hospodin: V čas milosti tě vyslyším, pomohu ti v den spasení. Já tě ochráním a dám tě lidu do smlouvy, tak abys zemi obnovil a rozdělil zpustlá dědictví,9abys řekl vězňům: „Vyjděte!“ a těm, kdo jsou ve tmě: „Ukažte se!“ Podél cest se budou moci občerstvit, naleznou pastvu na všech pustých návrších;10nebudou hladovět ani žízeň mít, žár ani slunce neublíží jim, neboť je povede Ten, jenž je soucitný, a doprovodí je mezi vodní studánky.11Všechny své hory v cestu obrátím a mé stezky budou zpevněny.12Hle – už přicházejí z dálky, od severu jedni, od západu další a jiní z asuánské[1] krajiny.13Jásejte, nebesa, země, raduj se, vy hory, zvučně zpívejte! Hospodin totiž svůj lid potěšil, projevil soucit ke svým ubohým!
Nezapomenu na tebe
14Sion však říká: „Hospodin mě opustil, zapomněl na mě Panovník.“15Zapomene snad žena na své nemluvně? Nemá snad soucit s vlastním dítětem? I kdyby však ony zapomněly přece, já nikdy nezapomenu na tebe!16Hle, vyryl jsem si tě do dlaní, tvé zdi mám stále na očích.17Tvoji stavitelé už k tobě spěchají, ti, kdo tě bořili a ničili, jsou pryč.18Pozvedni oči, jen se rozhlédni – ti všichni se shromáždili, aby k tobě šli. Jakože jsem živ, praví Hospodin, všechny si je připneš jako ozdoby, jako nevěsta se jimi okrášlíš.19Ano, tvé trosky a tvé sutiny a rozvaliny tvé krajiny budou teď přeplněny obyvateli a daleko budou ti, kdo tě hubili.20Ještě ti řeknou – sama to uslyšíš – synové ve tvé bezdětnosti zplození: „Je mi tu těsno, uhni mi, ať se tu zabydlím.“21Tehdy si v srdci pomyslíš: „Kdo mi je porodil? Byla jsem přece bezdětná a neplodná, odstrčená a vyhnaná – kdo všechny tyhle vychoval? Byla jsem opuštěná v samotě – kde všichni tihle vzali se?“22Toto praví Panovník Hospodin: Hle, vztáhnu svou ruku k pohanům, zvednu korouhev na znamení národům! V náručí tvé syny přinesou, tvé dcery ponesou na ramenou;23králové budou tvými pěstouny a jejich kněžny tvými chůvami. Tváří k zemi se budou klanět před tebou, lízat ti budou prach na nohou a tehdy poznáš, že já jsem Hospodin a že se nezklamou, kdo ve mě doufají.24„Lze válečníka obrat o kořist? Lze tyrana[2] o vězně připravit?“25Nuže, toto praví Hospodin: Ano, válečníci budou o vězně obráni, tyrani budou zbaveni kořisti! Já sám se postavím tvému odpůrci, já sám tvé děti zachráním!26Ty, kdo tě utiskovali, jejich vlastním masem nakrmím, svou vlastní krví se jako vínem opijí. A tehdy všichni lidé poznají, že já Hospodin jsem tvůj spasitel, Bůh Jákobův, tvůj vykupitel.