Psalm 39

Elberfelder Bibel

von SCM Verlag
1 Dem Chorleiter. Für Jedutun[1]. Ein Psalm. Von David. (Ps 62,1; Ps 77,1)2 Ich sprach: Ich will auf meine Wege achthaben, dass ich nicht sündige mit meiner Zunge; ich will meinen Mund im Zaum halten, solange der Gottlose vor mir ist. (Ps 34,14; Ps 119,33; Ps 141,3)3 Ich verstummte in Schweigen, schwieg – fern vom Guten. Da wurde mein Schmerz erregt.4 Mein Herz wurde heiß in meinem Innern, bei meinem Stöhnen entbrannte ein Feuer; ich sprach mit meiner Zunge: (Ps 90,12)5 Tue mir kund, HERR, mein Ende und welches das Maß meiner Tage ist, damit ich erkenne, wie vergänglich ich bin! (Ps 90,9)6 Siehe, handbreit hast du meine Tage gemacht, und meine Lebenszeit ist wie nichts vor dir; nur ein Hauch[2] ist jeder Mensch, wie fest er auch steht[3]. // (Ps 89,48; Ps 144,4; Jak 4,14)7 Nur als ein Schattenbild wandelt der Mann einher; nur um Nichtigkeit lärmen sie; er häuft auf und weiß nicht, wer es einsammeln wird. (Hi 14,2; Ps 49,11; Pred 2,21; Lk 12,20)8 Und nun, auf was harre ich, Herr? Meine Hoffnung, sie gilt dir! (Ps 130,6)9 Rette mich von allen meinen Vergehen, mach mich nicht dem Narren zum Hohn!10 Ich bin verstummt, mache meinen Mund nicht auf; denn du, du hast gehandelt.11 Nimm von mir deine Plage! Vom Streit deiner Hand ⟨gegen mich⟩[4] vergehe ich.12 Strafst du einen Mann mit Züchtigungen wegen ⟨seiner⟩ Schuld, so lässt du seine Schönheit wie die Motte zergehen; nur ein Hauch[5] sind alle Menschen. // (Hi 13,28; Ps 90,9)13 Höre mein Gebet, HERR, und vernimm mein Schreien; schweige nicht zu meinen Tränen! Denn ein Fremdling bin ich bei dir, ein Beisasse[6] wie alle meine Väter. (3Mo 25,23; 1Chr 29,15; Ps 18,7; Ps 119,19; Hebr 11,13)14 Blicke von mir weg, dass ich ⟨noch einmal⟩ fröhlich werde, bevor ich dahingehe und nicht mehr bin! (Hi 10,20)

Psalm 39

Bible, překlad 21. století

von Biblion
1 Pro předního zpěváka Jedutuna. Žalm Davidův.2 Řekl jsem: „Dám si pozor na své cesty, svým jazykem abych nehřešil, na uzdě svoje ústa podržím, dokud je se mnou ničemník.“3 Jako němý jsem zůstal tiše, nadobro jsem se odmlčel, svou bolest však jen jitřil jsem.4 Srdce mě pálilo v útrobách, oheň mi hořel v myšlenkách, takže můj jazyk začal promlouvat:5 Můj konec, Hospodine, ukaž mi, kolik dnů jsi mi odměřil, ať poznám, jak pomíjím!6 Ach, jen hrstku dnů dals mi, můj věk je u tebe jako nic, člověk je pouhá pára, ať stojí jakkoli! séla7 Jak pouhý stín člověk životem kráčí, marně se trápí, marně hromadí, nevěda ani, kdo to podědí!8 Na co bych ještě, Pane můj, spoléhal? Všechna má naděje v tobě spočívá!9 Vyprosti mě ze všech mých provinění, ať se mi prosím blázni nesmějí!10 Zůstanu tiše, neotevřu ústa, protože tys to způsobil!11 Odvrať ode mě svoji metlu, pod ranami tvé ruky umírám!12 Když trestáš člověka za jeho vinu, jako mol ničíš vše, co měl rád – člověk je pouhá marnost, přesně tak! séla13 Vyslyš mou modlitbu, Hospodine, když křičím o pomoc, naslouchej. Nad mými slzami nezůstaň mlčet, poutník a host jsem přece u tebe tak jako všichni moji otcové!14 Odvrať svůj pohled, ať se zotavím, dříve než odejdu a nebudu tu víc!