1Dem Chorleiter. Für Jedutun[1]. Ein Psalm. Von David. (Ps 62,1; Ps 77,1)2Ich sprach: Ich will auf meine Wege achthaben, dass ich nicht sündige mit meiner Zunge; ich will meinen Mund im Zaum halten, solange der Gottlose vor mir ist. (Ps 34,14; Ps 119,33; Ps 141,3)3Ich verstummte in Schweigen, schwieg – fern vom Guten. Da wurde mein Schmerz erregt.4Mein Herz wurde heiß in meinem Innern, bei meinem Stöhnen entbrannte ein Feuer; ich sprach mit meiner Zunge: (Ps 90,12)5Tue mir kund, HERR, mein Ende und welches das Maß meiner Tage ist, damit ich erkenne, wie vergänglich ich bin! (Ps 90,9)6Siehe, handbreit hast du meine Tage gemacht, und meine Lebenszeit ist wie nichts vor dir; nur ein Hauch[2] ist jeder Mensch, wie fest er auch steht[3]. // (Ps 89,48; Ps 144,4; Jak 4,14)7Nur als ein Schattenbild wandelt der Mann einher; nur um Nichtigkeit lärmen sie; er häuft auf und weiß nicht, wer es einsammeln wird. (Hi 14,2; Ps 49,11; Pred 2,21; Lk 12,20)8Und nun, auf was harre ich, Herr? Meine Hoffnung, sie gilt dir! (Ps 130,6)9Rette mich von allen meinen Vergehen, mach mich nicht dem Narren zum Hohn!10Ich bin verstummt, mache meinen Mund nicht auf; denn du, du hast gehandelt.11Nimm von mir deine Plage! Vom Streit deiner Hand ⟨gegen mich⟩[4] vergehe ich.12Strafst du einen Mann mit Züchtigungen wegen ⟨seiner⟩ Schuld, so lässt du seine Schönheit wie die Motte zergehen; nur ein Hauch[5] sind alle Menschen. // (Hi 13,28; Ps 90,9)13Höre mein Gebet, HERR, und vernimm mein Schreien; schweige nicht zu meinen Tränen! Denn ein Fremdling bin ich bei dir, ein Beisasse[6] wie alle meine Väter. (3Mo 25,23; 1Chr 29,15; Ps 18,7; Ps 119,19; Hebr 11,13)14Blicke von mir weg, dass ich ⟨noch einmal⟩ fröhlich werde, bevor ich dahingehe und nicht mehr bin! (Hi 10,20)
Psalm 39
Bible, překlad 21. století
von Biblion1Pro předního zpěváka Jedutuna. Žalm Davidův.2Řekl jsem: „Dám si pozor na své cesty, svým jazykem abych nehřešil, na uzdě svoje ústa podržím, dokud je se mnou ničemník.“3Jako němý jsem zůstal tiše, nadobro jsem se odmlčel, svou bolest však jen jitřil jsem.4Srdce mě pálilo v útrobách, oheň mi hořel v myšlenkách, takže můj jazyk začal promlouvat:5Můj konec, Hospodine, ukaž mi, kolik dnů jsi mi odměřil, ať poznám, jak pomíjím!6Ach, jen hrstku dnů dals mi, můj věk je u tebe jako nic, člověk je pouhá pára, ať stojí jakkoli! séla7Jak pouhý stín člověk životem kráčí, marně se trápí, marně hromadí, nevěda ani, kdo to podědí!8Na co bych ještě, Pane můj, spoléhal? Všechna má naděje v tobě spočívá!9Vyprosti mě ze všech mých provinění, ať se mi prosím blázni nesmějí!10Zůstanu tiše, neotevřu ústa, protože tys to způsobil!11Odvrať ode mě svoji metlu, pod ranami tvé ruky umírám!12Když trestáš člověka za jeho vinu, jako mol ničíš vše, co měl rád – člověk je pouhá marnost, přesně tak! séla13Vyslyš mou modlitbu, Hospodine, když křičím o pomoc, naslouchej. Nad mými slzami nezůstaň mlčet, poutník a host jsem přece u tebe tak jako všichni moji otcové!14Odvrať svůj pohled, ať se zotavím, dříve než odejdu a nebudu tu víc!