1Velekněz Šimeón, syn Oniasův, opravil za svého života dům, za svých dnů opevnil chrám. 2On dal položit základy pro hradby dvojnásob vysoké a navršit val kolem chrámového okrsku. 3Za jeho dnů byla vykopána vodní nádrž, cisterna rozlehlá jako moře. 4Staral se o svůj lid, aby nepropadl zkáze, a opevnil město pro případ obležení. 5Jak se skvěl slávou, když obklopen lidem vycházel z velesvatyně! 6Byl jako jitřenka mezi mraky, jako měsíc ve dnech úplňku, 7jako slunce zářící nad chrámem Nejvyššího, jako duha třpytící se v oblacích slávy. 8Byl jako květ růží v jarních dnech, jako lilie u pramene vod, jako bujný porost na svazích Libanónu v letních dnech, 9jako oheň a kadidlo v kadidelnici, jako nádoba z ryzího zlata ozdobená množstvím drahokamů, 10jako oliva obsypaná plody, jako cypřiš tyčící se do oblak. 11Takový byl, když na sebe bral slavnostní roucho, a oděl se v dokonalost hodnou chlouby. Když vystupoval ke svatému oltáři, dodával lesk celému okrsku svatyně. 12Když z rukou kněží přijímal části obětí a sám se postavil k ohništi oltáře, s věncem bratří kolem sebe, byl jako statný cedr na Libanónu, obklopený palmami. 13Všichni ti synové Áronovi stáli ve své slávě, s obětinami Hospodinu ve svých rukou, před celým shromážděním Izraele. 14Když dokončil svou službu u oltáře a připravil obětní dar Nejvyššímu, Všemohoucímu, 15vztáhl svou ruku k obětní misce a vykonal úlitbu z červené šťávy hroznů. Vylil ji k základům oltáře jako příjemnou vůni Nejvyššímu, Králi veškerenstva. 16Nato vykřikli synové Áronovi a zatroubili na polnice z tepaného stříbra; vydali dobře slyšitelný mocný hlas na připomínku před Nejvyšším. 17Tu všechen lid ihned společně padl na tvář k zemi a klaněl se svému Hospodinu, všemohoucímu Bohu nejvyššímu. 18Zpěváci vzdávali chvály svými hlasy, mnohohlasně zněl lahodný zpěv. 19Lid prosil Hospodina, Nejvyššího, modlil se před Milosrdným, dokud neskončily obřady k poctě Hospodina a probíhala bohoslužba. 20Potom velekněz sestoupil a vztáhl ruce nad celým shromážděním synů Izraele, aby svými ústy udělil Hospodinovo požehnání a směl vyslovit jeho jméno. 21A opět se klaněli, aby přijali požehnání od Nejvyššího.
Výzva k dobrořečení
22Dobrořečte nyní Bohu nás všech, který všude činí veliké věci, povznáší naše dny od zrození z lůna matky a jedná s námi podle svého milosrdenství. 23Kéž nám dá radostné srdce, a způsobí, aby byl v Izraeli pokoj v našich dnech i po všechny časy. 24Ať věrně zůstává s námi jeho milosrdenství a ať nás za našich dnů vykoupí. 25Ke dvěma pronárodům měla má duše odpor – a ten třetí není ani pronárodem: 26K těm, kteří sedí na hoře samařské, k Pelištejcům a k hlupákům, kteří přebývají v Šekemu. 27Rozumné a vzdělavatelné poučení vypsal v této knize Jéšua, syn Síracha, syna Eleazarova z Jeruzaléma, který vylil moudrost svého srdce. 28Blaze tomu, kdo se tím bude zabývat, a kdo to uloží do svého srdce, ten se stane moudrým. 29Bude-li to činit, zmůže všechno, poněvadž Hospodinovo světlo bude osvěcovat jeho stezku.