— Mordokajův plán záchrany - Na Mordokajovu výzvu se Ester rozhodne přimluvit se u krále za svůj lid.
1 Mordokaj se dozvěděl o všem, co se stalo. Roztrhl svůj šat, oblékl žíněné roucho a posypal si hlavu popelem. Vyšel doprostřed města a převelice hořekoval.2 Tak došel až před královskou bránu; do královské brány totiž nebylo dovoleno vejít v žíněném rouchu.3 A všude, v každé krajině, kamkoli se dostal králův výrok, totiž jeho zákon, konali židé veliké smuteční obřady s postem, pláčem a naříkáním; mnohým se staly lůžkem žíněné roucho a popel.4 Tu přišly Esteřiny dívky a její kleštěnci a oznámili jí to. Královnu sevřela nesmírná úzkost. Poslala šaty, aby Mordokaje oblékli a sňali z něho žíněné roucho, ale on je nepřijal.5 Ester tedy zavolala Hatáka z královských dvořanů, který byl ustanoven osobně pro ni, a přikázala mu, aby od Mordokaje vyzvěděl, co se děje a proč si tak počíná.6Haták vyšel k Mordokajovi na městské prostranství před královskou branou.7 Mordokaj mu oznámil všechno, co ho potkalo, i obnos stříbra, které Haman slíbil odvážit do královských pokladů za židy, aby byli zahubeni.8 Dal mu také opis vydaného zákona o jejich vyhlazení, který byl vydán v Šúšanu, aby jej ukázal Ester a oznámil jí to, též aby jí vyřídil příkaz, ať vejde ke králi prosit ho o milost a přimluvit se u něho za svůj lid.9 Haták přišel a oznámil Ester Mordokajův vzkaz.10 Ester však řekla Hatákovi a přikázala muvyřídit Mordokajovi:11 „Všichni královi služebníci i lid králových krajin vědí, že pro každého muže i ženu, kteří by bez pozvání vešli do vnitřního nádvoří ke králi, platí jediný zákon – usmrtit! Jen ten, k němuž král vztáhne zlaté žezlo, zůstane naživu. Já jsem už třicet dní nebyla zavolána, abych vešla ke králi.“12 Esteřin vzkaz oznámili Mordokajovi. 13 Mordokaj však vzkázal Ester: „Nedomnívej se, že v domě králově vyvázneš životem, jediná ze všech židů.14 Budeš-li v tuto chvíli skutečně mlčet, úleva a osvobození přijde židům odjinud, ale ty a dům tvého otce zahynete. Kdo ví, zda jsi nedosáhla královské hodnosti právě pro chvíli, jako je tato.“15 Ester dala odpovědět Mordokajovi:16 „Jdi, shromažď všechny židy, kteří jsou v Šúšanu, a postěte se za mne. Nejezte a nepijte po tři dny, v noci ani ve dne. Také já a mé dívky se budeme takto postit. Potom půjdu ke králi, třebaže to není podle zákona. Mám-li zahynout, zahynu.“17 Mordokaj odešel a učinil všechno, co mu Ester přikázala. [ZAČÁTEK DEUTEROKANONICKÉHO TEXTU]A pomodlil se Mordokaj k Hospodinu, pamětliv všech Hospodinových činů: „Hospodine, Pane a Králi všemohoucí! V tvé moci je všecko a nikdo ti nemůže odolat, když ty chceš Izraele zachránit. Neboť ty jsi učinil nebe a zemi i všecko podivuhodné pod nebem, jsi Pánem všeho, a nikdo se tobě, Hospodine, nepostaví na odpor. Ty znáš všecky věci, ty víš, Hospodine, že jsem to neučinil ani z pýchy, ani ze zpupnosti, ani ze slávychtivosti, když jsem se neklaněl zpupnému Hamanovi. Rád bych jistě líbal chodidla jeho nohou pro záchranu Izraele. Ale jednal jsem tak, abych nepovýšil slávu člověka nad slávu Boží. A nebudu se klanět nikomu leč tobě, svému Pánu, a nebudu to dělat ze zpupnosti. A nyní, Hospodine, Bože, Králi, Bože Abrahamův, ušetři svůj lid, neboť nás sledují, aby nás zničili, a usilují od základu vyhubit tvé dědictví. Nepřehlížej svůj oddělený lid, který sis vykoupil z Egypta. Vyslyš mou prosbu a slituj se nad svým podílem, a náš zármutek obrať v radost, abychom zůstali naživu a opěvovali tvé jméno, Hospodine. Neumlčuj ústa těch, kdo tě chválí!“ Celý Izrael hlasitě naříkal ze vší síly, protože měli před očima smrt. I královna Ester se utekla k Hospodinu; bála se smrti, která jí hrozila; odložila své královské roucho a oblékla roucho sklíčenosti a žalu, a místo nádherných ozdob si posypala hlavu popelem a prachem. Své tělo tvrdě ponižovala a každičké místo, které dříve na něm radostně zdobila, pokryla vyrvanými vlasy a takto se modlila k Hospodinu, Bohu Izraele:„Pane můj, náš Králi! Ty jsi jediný. Pomoz mi, opuštěné a nemající opory leč v tobě, neboť nebezpečí je na dosah. Od narození jsem slýchala v otcovském rodu, žes ty, Hospodine, vyvolil Izraele ze všech národů a naše otce ze všech jejich předků, aby se ti stali věčným dědictvím. Učinil jsi jim, co jsi slíbil. Avšak nyní jsme zhřešili před tebou, a ty jsi nás vydal do rukou našich nepřátel za to, že jsme oslavovali jejich bohy. Jsi spravedlivý, Hospodine. Ale oni teď nemají dosti na hořkosti našeho otroctví: vložili své ruce na ruce svých model k přísaze, že zruší zaslíbení tvých úst, že zničí tvé dědictví, že rozbijí ústa tvých vyznavačů a uhasí slávu tvého domu i tvůj oltář. Chtějí otevřít ústa pronárodů k poctě marnosti a navěky obdivovat krále, který je pouhým tělem. Neodevzdej, Hospodine, své žezlo těm, kdo vůbec nejsou, ať se neposmívají našemu pádu, ale obrať jejich záměr proti nim. Toho pak, kdo začal proti nám, učiň výstražným příkladem. Rozpomeň se, Hospodine, v době našeho útlaku se dej poznat a dodej mi odvahu, Králi bohů a Vládce všeho stvoření. Vlož mi do úst příhodná slova před lvem a proměň jeho srdce, aby zanevřel na našeho protivníka k záhubě jeho i těch, kdo s ním stejně smýšlejí. Nás však svou rukou vysvoboď a pomoz mně opuštěné, neboť nemám nikoho než tebe, Hospodine. Znáš všecky věci a víš, že jsem nenáviděla slávu svévolníků a že si ošklivím lože neobřezaných i každého cizince. Ty znáš mou tíseň, že si ošklivím znamení své vznešenosti, které nosím na hlavě, když se musím ukázat; ošklivím si je jako nečistý cár hadru a nenosím je ve dnech klidu. Tvá služebnice nejedla z Hamanova stolu, nepřispívala jsem k lesku královy hostiny, ani jsem nepila víno úliteb. Tvá služebnice neměla ode dne, co s ní došlo k této změně, až podnes potěšení v ničem než v tobě, Hospodine, Bože Abrahamův. Ó Bože silný nade všecky, vyslyš hlas zoufajících a zachraň nás z ruky zlosynů; a mne vysvoboď z mé úzkosti!“[KONEC DEUTEROKANONICKÉHO TEXTU]