1 Kéž bys byl jako můj bratr, který sál z prsů mé matky! Až bych tě nalezla někde venku, políbila bych tě a nikdo by mnou pohrdat nesměl. 2 Odvedla bych si tě, uvedla tě do domu své matky a tam bys mě poučoval. Dala bych ti pít kořenné víno, šťávu ze svých granátových jablek. 3 Jeho levice je pod mou hlavou, jeho pravice mě objímá. 4 Zapřísahám vás, jeruzalémské dcery, nebuďte a nezburcujte lásku, dokud nebude chtít sama.
— Pečeť lásky
5 Kdo je ta, jež vystupuje z pouště, opřena o svého milého? Zburcovala jsem tě pod jabloní, kde tě počala tvá matka, kde tě počala ta, jež tě porodila. 6 Polož si mě na srdce jako pečeť, jako pečeť na své rámě. Vždyť silná jako smrt je láska, neúprosná jako hrob žárlivost lásky. Žár její – žár ohně, plamen Hospodinův. 7 Lásku neuhasí ani velké vody a řeky ji nezaplaví. Kdyby za lásku chtěl někdo dávat všechno jmění svého domu, sklidil by jen pohrdání.
— Neprodejnost lásky
8 „Maličkou máme sestru, prsy ještě nemá. Co s tou sestrou uděláme v den, kdy o ni přijdou smlouvat? 9 Jestliže je hradbou, stříbrné cimbuří na ní postavíme, jestliže je dveřmi, zahradíme je cedrovou deskou.“ 10 „Já jsem hradba, mé prsy jsou jako věže.“ Tehdy stala jsem se v jeho očích tou, která nalézá pokoj. 11 Vinici měl Šalomoun v Baal-hamónu; svěřil tu vinici hlídačům; za její ovoce každý mu přinést musí tisíc šekelů stříbra. 12 „Má vinice patří mně, jen mně samotnému. Měj si ten tisíc, Šalomoune, a dvě stě pro ty, kdo hlídají ovoce její. 13 Ty, která prodléváš v zahradách, kde druhové sledují hlas tvůj, ozvi se mi!“ 14 „Uprchni, milý můj, podoben gazele či kolouškovi na balzámových horách.“
od Biblion1Kéž bys mi býval rodným bratrem, z prsou mé matky kojeným! To bych tě na potkání směle políbila a nikdo by se na mě za to nezlobil.2Vést bych tě mohla, odvést si tě do domu své matky, své rodičky. Kořeněným vínem opojila bych tě, moštem z granátových jablek svých.3Jeho levice pod hlavou mou a pravicí by mě objímal.4Zapřísahám vás, dcery jeruzalémské, neprobouzejte, nerozněcujte lásku, dříve než sama bude chtít!5Kdopak to z pouště přichází, se svým miláčkem v objetí? Pod jabloní jsem tě vzbudila, tam, kde tě počala matka tvá, tam, kde počala tvá rodička.6Jak pečeť na srdce si mě vtiskni, jak pečeť, co nosíš na paži. Láska je silná jako smrt, vášeň neúprosná jako hrob. Její plameny šlehají žárem nejprudším.[1]7Lásku neuhasí spousty vod, neodplaví ji říční proud. Kdo by lásku chtěl za celé jmění pořídit, jedině by se zesměšnil!8Sestřičku malou máme, ještě je bez prsou. Co s naší sestrou uděláme, až námluvy jí započnou?9Je-li hradbou, cimbuří stříbrné na ní postavíme, je-li však branou, zatarasíme ji deskou cedrovou!10Já hradbou jsem a prsy mé jsou věže. Očima až na mně spočine, bude spokojen.11Vinici měl Šalomoun v Baal-hamonu a tu vinici pronajal vinařům. Za její úrodu každý z nich odvádět musel tisíc stříbrných.12Má vinice je ale jenom má! Měj si, Šalomoune, ten tisíc svůj – dvě stě z něj musíš dát hlídačům!13Ty, jež prodléváš v zahradách, mí druhové touží uslyšet tvůj hlas. Kéž ho uslyším právě já!14Pospěš, můj milý! Srnci či kolouchu se podobej na horách koření!
Píseň písní 8
Bible Kralická
1Ó bys byl jako bratr můj požívající prsí matky mé, abych tě naleznuc vně, políbila, a nebyla zahanbena.2Vedla bych tě, a uvedla do domu matky své, a tu bys mne vyučoval; a jáť bych dala píti vína strojeného, a mstu z jablek zrnatých.3Levice jeho pod hlavou mou, a pravicí svou objímá mne.4Přísahou vás zavazuji, dcery Jeruzalémské, abyste nebudily a nevyrážely ze sna milého mého, dokudž by sám nechtěl.5Která jest to, jenž vstupuje z pouště, zpolehši na milého svého? Pod jabloní vzbudila jsem tě; tuť tebe počala matka tvá, tuť tě počala rodička tvá.6Položiž mne jako pečet na srdce své, jako pečetní prsten na ruku svou. Nebo silné jest jako smrt milování, tvrdá jako hrob horlivost; uhlí její uhlí řeřavé, plamen nejprudší.7Vody mnohé nemohly by uhasiti tohoto milování, aniž ho řeky zatopí. Kdyby někdo dáti chtěl všecken statek domu svého za takovou milost, se vším tím pohrdnut by byl.8Sestru máme maličkou, kteráž ještě nemá prsí. Co učiníme s sestrou svou v den, v kterýž bude řeč o ní?9Jestliže jest zed, vzděláme na ní palác stříbrný; pakli jest dveřmi, obložíme je dskami cedrovými.10Já jsem zed, a prsy mé jako věže; takž jsem byla před očima jeho, jako nacházející pokoj.11Vinici měl Šalomoun v Balhamon, kteroužto pronajal strážným, aby jeden každý přinášel za ovoce její tisíc stříbrných.12Ale vinice má, kterouž mám, přede mnou jest. Mějž sobě ten tisíc, ó Šalomoune, a dvě stě ti, kteříž ostříhají ovoce jejího.13Ó ty, kteráž bydlíš v zahradách, přáteléť pozorují hlasu tvého, ohlašujž mi se.14Pospěš, milý můj, a připodobni se k srně nebo mladému jelenu, na horách vonných věcí.