— Boží soucit - Boží láska k hříšnému lidu je silnější než hřích a mocnější než hněv.
1 Když byl Izrael mládenečkem, zamiloval jsem si ho, zavolal jsem svého syna z Egypta. 2 Proroci je volali, oni se však od nich odvraceli, obětovali baalům, pálili kadidlo tesaným modlám. 3 Ačkoli jsem sám naučil Efrajima chodit, on na své rámě bral modly. Nepoznali, že já jsem je uzdravoval. – 4 Provázky lidskými jsem je táhl, provazy milování, byl jsem jako ti, kdo jim nadlehčují jho, když jsem se k němu nakláněl a krmil jej. 5 Nevrátí se do egyptské země, ale jeho králem bude Ašúr, neboť odmítli vrátit se ke mně. 6 V jeho městech bude řádit meč, skoncuje s jeho mluvky, pro jejich záměry je pozře. 7 Můj lid se zdráhá vrátit se ke mně; když ho volají k Nejvyššímu, nikdo se nepozvedne. 8 Což bych se tě, Efrajime, mohl vzdát, mohl bych tě, Izraeli, jen tak vydat? Cožpak bych tě mohl vydat jako Admu, naložit s tebou jako se Sebójímem? Mé vlastní srdce se proti mně vzepřelo, jsem pohnut hlubokou lítostí. 9 Nedám průchod svému planoucímu hněvu, nezničím Efrajima, protože jsem Bůh, a ne člověk, jsem Svatý uprostřed tebe; nepřijdu s hněvivostí. 10 Budou následovat Hospodina, až zařve jako lev. Až vydá řev, přiběhnou s třesením synové od moře, 11 přilétnou s třesením z Egypta jako ptáče, z asyrské země jako holubice. A já je usadím v jejich domech, je výrok Hospodinův.
1Když byl Izrael ještě dítětem, zamiloval jsem si jej; tehdy jsem povolal svého syna z Egypta.[1]2Čím jsem je ale volal víc, tím více ode mě[2] odcházeli pryč – baalům přinášeli oběti, modly uctívali kadidly.3Já jsem Efraima učil chodit a nosil jsem je v náručí; oni však uznat nechtěli, že jsem to já, kdo je uzdravil.4Táhl jsem je provazy lidskosti a lany milování. Byl jsem jim tím, kdo nadnáší jho, které nosí na šíji; skláněl jsem se k nim, abych je nakrmil.5Nevrátí se snad do Egypta? Asýrie jim bude kralovat! Protože se odmítli vrátit ke mně,6v jejich městech bude řádit meč; roztříští jejich závory, jejich úmysly pohltí.7Můj lid se rozhodl ode mě odvrátit; i když k Nejvyššímu volají, nepozvedne je vůbec nic.8Copak se tě, Efraime, mohu vzdát? Mohu tě, Izraeli, vydat napospas? Copak s tebou jak s Admou naložím? Zachovám se k tobě jako k Cebojim?[3] Srdce se ve mně obrací, v nitru jsem pohnut lítostí.9Nevykonám svůj prudký hněv, nevydám znovu Efraima záhubě. Jsem přece Bůh, a ne člověk, jsem Svatý uprostřed tebe – nenavštívím tě už děsem.10Půjdou za Hospodinem řvoucím jako lev. Až zazní jeho řev, jeho děti rozechvěle přispěchají od moře.11Přispěchají z Egypta jako rozechvělí ptáčci, z asyrské země jako holoubci a já je k nim domů navrátím, praví Hospodin.
Ozeáš 11
Bible Kralická
1Když dítětem byl Izrael, miloval jsem jej, a z Egypta povolal jsem syna svého.2Volali jich, oni tím více ucházeli před nimi, Bálům obětovali, a rytinám kadili,3Ješto jsem já na nohy stavěl Efraima, on pak bral je na lokty své; aniž znáti chtěli, že jsem já je uzdravoval.4Potahoval jsem jich provázky lidskými, provazy milování, a činil jsem jim tak jako ti, kteříž pozdvihují jha na čelistech hovádka, podávaje potravy jemu.5Nenavrátíť se do země Egyptské, ale Assur bude králem jeho, proto že se nechtěli obrátiti.6Nadto bude trvati meč v městech jeho, a zkazí závory jeho, a sžíře je pro rady jejich.7Nebo lid můj ustrnul na odvrácení se ode mne, a ač ho k Nejvyššímu volají, však žádný ho neoslavuje.8Jakž bych tě vydal, ó Efraime? Jakž bych tě vydal, ó Izraeli? Kterak bych tě položil jako Adamu, podvrátil jako Seboim? Zkormouceno jest ve mně srdce mé, ano i střeva slitování mých pohnula se.9Nevykonámť prchlivosti hněvu svého, nezkazím více Efraima; nebo jsem já Bůh silný, a ne člověk, u prostřed tebe svatý, aniž přitáhnu na město.10I půjdou za Hospodinem řvoucím jako lev; on zajisté řváti bude, tak že s strachem přiběhnou synové od moře.11S strachem poběhnou jako ptactvo z Egypta, a jako holubice z země Assyrské, i osadím je v domích jejich, dí Hospodin.12Obklíčili mne Efraimští lží, a dům Izraelský lstí, když ještě Juda panoval s Bohem silným, a s svatými věrný byl.