Deuteronomium 32,3 | Český ekumenický překlad

Český ekumenický překlad

— Mojžíšova píseň - Mojžíš oslavuje moc a svatost Nejvyššího a přijímá rozhodnutí o místě své smrti.

1 Naslouchejte, nebesa, budu mluvit, poslouchej, země, řeči mých úst. 2 Ať kane jako déšť mé naučení, nechť se snáší má řeč jako rosa, jako prška na mladou trávu, jako vlahé krůpěje na bylinu. 3 Hlásám Hospodinovo jméno, přiznejte velikost našemu Bohu! 4 On je Skála. Jeho dílo je dokonalé, na všech jeho cestách je právo. Bůh je věrný a bez podlosti, je spravedlivý a přímý. 5 Pokolení pokřivené a potměšilé do zkázy se vrhlo. Pro svá poskvrnění přestalo být jeho syny. 6 Takto odplácíte Hospodinu, lide zbloudilý a nemoudrý? Cožpak není on tvůj Otec? Vždyť mu patříš. On tě učinil a zpevnil. 7 Rozpomeň se na dávné dny, snaž se porozumět létům zašlých pokolení, vyptávej se svého otce, on ti poví, svých starců, oni ti řeknou: 8 Když Nejvyšší přiděloval pronárodům dědictví, když rozsazoval lidské syny, stanovil hranice kdejakého lidu podle počtu synů Izraele. 9 Hospodinovým podílem je jeho lid, vyměřeným dílem jeho dědictví je Jákob. 10 Našel ho v zemi divokých pouští, v pustotě kvílících pustin, zahrnul ho svou péčí, chránil ho jako zřítelnici oka. 11 Jako bdí orel nad svým hnízdem a nad svými mláďaty se vznáší, svá křídla rozprostírá, své mládě bere a na své peruti je nosí, 12 tak Hospodin sám ho vedl, žádný cizí bůh s ním nebyl. 13 Dovolil mu jezdit po posvátných návrších země, aby jedl, čím oplývá pole, kojil ho medem ze skaliska, olejem z křemene skály, 14 smetanou krav a mlékem ovcí spolu s tukem jehňat a beranů bášanského plemene i kozlů; sytil ho bělí pšeničného zrna. Pil jsi i ohnivé víno, krev hroznů. 15 Ješurún ztučněl a zbujněl, ztučněl jsi, obrostl tukem a ztloustl. Bohem, který ho učinil, opovrhl, potupil Skálu své spásy. 16 Bohy cizími ho popouzeli k žárlivosti, ohavnými modlami ho uráželi. 17 Obětovali běsům, a ne Bohu, božstvům, jež ani neznali, těm novým, nedávno povstalým, před nimiž se vaši otcové nechvěli hrůzou. 18 Opomněl jsi Skálu, která tě zplodila, zapomněls na Boha, který tě v bolestech zrodil. 19 Hospodin to viděl. Odvrhl je, uražen skutky svých synů a dcer. 20 Řekl: „Skryji před nimi svou tvář, uvidím, jaký vezmou konec. Je to proradné pokolení, synové bez věrnosti. 21 Popouzeli mě lžibohem k žárlivosti, svými přeludy mě uráželi; já je popudím lžilidem, pobloudilým pronárodem jim urážky splatím. 22 Mým hněvem se vznítil oheň, až do nejhlubšího podsvětí šlehá, pohltí zemi i to, co se z ní těží, sežehne základy hor. 23 Samé zlo na ně shrnu, vystřílím na ně své šípy. 24 Budou vysíleni hladem, stráveni nákazou, přehořkou morovou ranou. Vydám je zubům šelem a jedovatým plazům v prachu. 25 Venku jim připraví sirobu meč, v komnatách zachvátí strach jinocha i pannu, kojence i muže šedivého. 26 Řekl bych: Rozpráším je, vyhladím jejich památku mezi lidmi. 27 Ale obávám se urážek nepřítele a že to jejich protivníci nepochopí, že řeknou: ‚Vyvýšila se naše vlastní ruka; Hospodin nic takového nevykonal.‘ 28 Je to pronárod, jenž ztratil soudnost, nejsou schopni porozumět. 29 Kdyby byli moudří, jednali by prozíravě, pochopili by, jak skončí. 30 Jak to, že jeden zažene tisíc a dva zaženou na útěk deset tisíc! Ne-li proto, že je prodala jejich Skála, že je Hospodin vydal v plen? 31 Jejich skála není jako Skála naše, to mohou posoudit i naši nepřátelé. 32 Jejich réva je z révy sodomské, z vinic Gomory, jejich hrozny, hrozny jedovaté, mají trpká zrnka. 33 Jejich víno, jedovina dračí, krutý zmijí jed.“ 34 „Což to není uschováno u mne, zapečetěno v mých pokladnicích? 35 Má je pomsta i odplata, přijde včas a jejich noha zakolísá, den jejich běd se blíží, řítí se na ně, co je jim uchystáno.“ 36 Hospodin svůj lid obhájí, bude mít se svými služebníky soucit, až uzří, že ubývá sil, že je konec se zajatým i se zanechaným. 37 Tu řekne: „Kdepak jsou jejich bohové, skála, k níž se přivinuli? 38 Ti, kteří jídali tuk jejich obětí, popíjeli víno jejich úliteb? Ať povstanou a pomohou vám, ať jsou vám skrýší! 39 Nyní hleďte, jsem jedině já, jiný bůh vedle mne není, já usmrcuji i obživuji, zdeptal jsem, a zase zhojím, není, kdo by vytrhl z mé ruky. 40 Pozvedám ruku k nebi a pravím: Já jsem živ navěky! 41 Nabrousím-li svůj blýskavý meč, chopí-li se moje ruka soudu, vykonám nad svými protivníky pomstu, odplatím těm, kdo mě nenávidí. 42 Opojím své šípy krví – můj meč bude požírat maso –, krví skolených a zajatých, hlavou nepřítele s vlajícími vlasy.“ 43 Pronárody, zaplesejte s jeho lidem, vždyť on pomstí krev svých služebníků, vykoná nad svými protivníky pomstu a svou zemi, svůj lid, zprostí viny. 44 Mojžíš předstoupil a přednesl všechna slova této písně lidu, on i Hóšea, syn Núnův. 45 Když Mojžíš domluvil k celému Izraeli všechna tato slova, 46 řekl jim: „Upněte své srdce ke všem slovům, která vám dnes dosvědčuji. Přikážete svým synům, aby bedlivě dodržovali všechna slova tohoto zákona. 47 Pro vás není to slovo prázdné, ono je váš život. Pro toto slovo budete dlouho žít v zemi, do níž přejdete přes Jordán, abyste ji obsadili.“ 48 Ještě téhož dne promluvil Hospodin k Mojžíšovi: 49 „Vystup zde na pohoří Abárím, na horu Nebó, která je v moábské zemi, naproti Jerichu, a pohleď na kenaanskou zemi, kterou dávám synům Izraele do vlastnictví. 50 Vystup na tu horu, na ní zemřeš a budeš připojen ke svému lidu, jako zemřel tvůj bratr Áron na hoře Hóru a byl připojen ke svému lidu, 51 protože jste se mi zpronevěřili uprostřed Izraelců u Vod sváru v Kádeši na poušti Sinu, že jste uprostřed Izraelců nedosvědčili mou svatost. 52 Proto uzříš zemi jen odtud, ale tam do země, kterou dávám synům Izraele, nevstoupíš.“

Bible, překlad 21. století

od Biblion

1 Naslouchejte, nebesa, neboť promluvím, poslechni, země, výroky úst mých. 2 Kéž se mé naučení lije jako déšť, kéž se jak rosa snáší moje řeč, kéž je jak sprška pro zeleň a jako liják bylině. 3 Jméno Hospodinovo totiž provolám – chvalte velebnost našeho Boha! 4 On je Skála! Jeho dílo je dokonalé, všechny jeho cesty pravé jsou. Věrný je Bůh, každé křivdy vzdálen, on je spravedlivý a upřímný! 5 Jeho nesynové se ale zvrhli, zkažení jsou, zvrácený a zpustlý rod. 6 Takhle se Hospodinu odplácíte, lide nerozumný a nemoudrý? Copak on není tvůj Otec a Stvořitel, který tě učinil a upevnil? 7 Na dávné dny si teď vzpomeň, na léta všech pokolení myslete. Svého otce ptej se, poučí tě, svých stařešinů a poví ti: 8 Když Nejvyšší usazoval národy, lidské syny když rozmístil na zemi, dle počtu synů Izraele hranice ostatním lidem vymezil. 9 Hospodinův lid je jeho dědictví, Jákob je jeho vlastní pozemek. 10 V pouštní krajině ho našel, v pustině divé, kvílící. Obklopil jej a pečoval o něj, jak oko v hlavě chránil jej. 11 Jako když orlice bdí nad hnízdem a vznáší se nad svými mladými, křídly rozpjatými v pádu chytí je a dál je nese na svých perutích. 12 Hospodin sám je takto provázel, žádný cizí bůh nebyl s ním! 13 Dovedl svůj lid na výšiny země, úrodou pole aby sytil se. Medem ze skály je napájel, olejem ze skály přetvrdé, 14 smetanou od krav i mlékem koz. Těmi nejlepšími jehňaty je sytil, berany i kozly z Bášanu, pšeničnou moukou nejvybranější; i víno rudých hroznů směl jsi pít! 15 Ješurun^[1] ale ztučněl, zbujněl. Ztučněl jsi, ztloustl, spravil ses! Opustil Boha, jenž učinil jej, Skálu své spásy potupil. 16 Cizími bohy popouzeli Boha, ohavnostmi jej dráždili. 17 Obětovali ďáblům, a ne Bohu, těm novým bohům, jež nikdy neznali, těm, co až nedávno se objevili – vaši otcové je neměli! 18 Zbavil ses Skály, která zplodila tě, na Boha, svého rodiče, jsi zapomněl. 19 Hospodin to viděl! Odmítl je, na své syny a dcery dostal zlost. 20 Řekl: „Svou tvář před nimi ukryji a uvidím, jak dopadnou! Zvrácené pokolení – to jsou oni, synové, kteří věrnost neznají. 21 Nebohem svým vzbudili mé žárlení, popudili mě svými marnostmi. Nelidem proto vzbudím jejich žárlení, nerozumným národem je popudím. 22 Už vzplanul oheň mého hněvu, už šlehá do hlubin podsvětí. Pohltí zemi i její úrodu, zapálí i horské základy! 23 Zavalím je samým neštěstím, své šípy na ně vystřílím. 24 Hladem až budou vysíleni, horečkou stráveni i morem urputným, pak na ně pošlu zuby šelem, v prachu je potká hadí jed! 25 V ulicích bude řádit meč, v domech zavládne hrůza nad mládencem i děvčetem, nad děťátkem i mužem v šedinách! 26 Zamýšlel jsem, že je rozdrtím, jejich památku že mezi lidmi vyhladím. 27 Děsím se ale zpupnosti nepřítele, jak si to jejich protivníci vyloží. Že řeknou: ‚To naše ruka přemohla je, to vůbec neudělal Hospodin!‘“ 28 Ten národ úplně ztratil soudnost, docela cizí je mu rozumnost. 29 S trochou moudrosti by pochopili, porozuměli by, jak dopadnou. 30 Jak to, že jeden jich honí tisíce a dva jich obrátí deset tisíc na útěk? To museli být svou Skálou prodáni, musel je vydat Hospodin! 31 Jejich skála přece není jak Skála naše, to mohou naši nepřátelé dosvědčit! 32 Jejich réva je z révy sodomské, původem z vinic Gomory. Jejich hrozny jsou jedovaté, jejich plody plné hořkosti. 33 Jejich víno je dračí utrejch, jed zmijí, ten nejprudší. 34 „Což není u mne dobře uloženo, zapečetěno v mých sklepích vybraných? 35 Má je pomsta, já zjednám odplatu! Noha jim uklouzne v čas náležitý, den jejich pohromy blíží se, jejich úděl už je pro ně připraven!“ 36 Ano, Hospodin bude svůj lid hájit a nad svými služebníky se slituje, až uvidí, že už je opustily síly, s pánem i kmánem že konec je. 37 Zeptá se: „Kde jsou ti jejich bohové, ta skála, v níž útočiště hledali? 38 Kde jsou ti, kdo jedli tuk jejich obětí, kdo pili víno jejich úliteb? Jen ať vstanou, aby vám pomohli, ať se vám stanou úkrytem! 39 Prohlédněte – já, jen já jsem jediný a není Boha kromě mne. Já dávám smrt a život daruji, já mohu zranit i uzdravit – z mé ruky vás nikdo nevyrve! 40 Svou ruku pozvedám k nebi a přísahám: Jakože žiji navěky, 41 jakmile čepel svého meče zostřím, má ruka právo uchopí! Vykonám pomstu nad svými nepřáteli, těm, kdo mě nenávidí, odplatím. 42 Své šípy opiji jejich krví, můj meč se jejich masem nasytí, krví padlých i zajatých, hlavami nepřátel a jejich vůdci.“ 43 Jásejte, národy, tak jako jeho lid! On jistě pomstí krev služebníků svých, vykoná pomstu nad svými protivníky, od krve očistí svou zem i lid. 44 Mojžíš šel a přednesl všechna slova této písně lidu. Byl s ním také Hošea,^[2] syn Nunův. 45 A když Mojžíš domluvil všechna tato slova celému Izraeli, 46 řekl jim: „Všechna tato slova, jimiž jsem vás dnes varoval, si vezměte k srdci. Předávejte je svým synům, aby pečlivě dodržovali všechna slova tohoto Zákona. 47 To slovo pro vás vůbec není plané – vždyť je to váš život! Díky němu budete dlouho živi v zemi, kterou jdete za Jordán obsadit.“ 48 Téhož dne Hospodin promluvil k Mojžíšovi: 49 „Vystup na toto pohoří Abarim, na horu Nebó v moábské zemi naproti Jerichu, a pohleď na kanaánskou zem, kterou dám do vlastnictví synům Izraele. 50 Na hoře, na niž vystoupíš, pak zemřeš a budeš připojen ke svému lidu stejně, jako zemřel tvůj bratr Áron na hoře Hór a byl připojen ke svému lidu. 51 To proto, že jste mě zradili uprostřed synů Izraele při vodách Meriby v Kádeši na poušti Cin, místo abyste uprostřed synů Izraele prokázali mou svatost.^[3] 52 Ano, spatříš tu zemi před sebou, ale nevejdeš tam. Do země, kterou dávám synům Izraele, nevkročíš.“

Bible Kralická

1 Pozorujte nebesa a mluviti budu, poslyš i země výmluvností úst mých. 2 Sstupiž jako déšť naučení mé, spadniž jako rosa výmluvnost má, jako tichý déšť na mladistvou trávu, a jako příval na odrostlou bylinu, 3 Nebo jméno Hospodinovo slaviti budu. Vzdejtež velebnost Bohu našemu, 4 Skále té, jejíž skutkové jsou dokonalí, nebo všecky cesty jeho jsou spravedlivé. Bůh silný, pravdomluvný, a není nepravosti v něm, spravedlivý a přímý jest. 5 Ale pokolení převrácené a zavilé zpronevěřilo se jemu mrzkostí vlastní svou,jakáž vzdálena jest od synů jeho. 6 Tím-liž jste se odplacovati měli Hospodinu, lide bláznivý a nemoudrý? Zdaliž on není otec tvůj, kterýž tě sobě dobyl? On učinil tebe a utvrdil tě. 7 Rozpomeň se na dny staré, považte let každého věku; vzeptej se otce svého, a oznámí tobě, starců svých, a povědí tobě. 8 Když dědictví rozděloval Nejvyšší národům, když rozsadil syny Adamovy, rozměřil meze národům vedlé počtu synů Izraelských. 9 Nebo díl Hospodinův jest lid jeho, Jákob provazec dědictví jeho. 10 Nalezl jej v zemi pusté, a na poušti veliké a hrozné; vůkol vedl jej, vyučil jej, a ostříhal ho, jako zřítedlnice oka svého. 11 Jako orlice ponouká orličátek svých, sedí na mladých svých, roztahuje křídla svá, béře je, a nosí je na křídlách svých: 12 Tak Hospodin sám vedl jej, a nebylo s ním boha cizozemců. 13 Zprovodil jej na vysoká místa země, aby jedl úrody polní, a učinil, aby ssál med z skály, a olej z kamene přetvrdého, 14 Máslo od krav a mléko od ovcí, s nejtučnějšími beránky a skopci z Bázan a kozly s jádrem zrn pšeničných, a červené víno výborné aby pil. 15 Takž Izrael ztučněv, zpíčil se; vytyl jsi a ztlustl, tukem jsi obrostl; i opustil Boha stvořitele svého, a zlehčil sobě Boha spasení svého. 16 K horlení popudili ho cizími bohy, ohavnostmi zdráždili jej. 17 Obětovali ďáblům, ne Bohu, bohům, jichž neznali, novým, kteříž z blízka přišli, jichžto se nic nestrašili otcové vaši. 18 Na skálu, kteráž zplodila tě, zapomenul jsi; zapomněl jsi na Boha silného, stvořitele svého. 19 To když viděl Hospodin, popudil se hněvem proti synům a dcerám svým, 20 A řekl: Skryji před nimi tvář svou, podívám se posledním věcem jejich; nebo národ převrácený jest, synové, v nichž není žádné víry. 21 Oniť jsou mne popudili k horlení skrze to, což není Bůh silný, rozhněvali mne svými marnostmi. I jáť popudím jich k závisti skrze ty, kteříž nejsou lid, skrze národ bláznivý k hněvu jich popudím. 22 Nebo oheň zápalen jest v prchlivosti mé, a hořeti bude až do nejhlubšího pekla, a sžíře zemi i úrody její, a zapálí základy hor. 23 Shromáždím na ně zlé věci, střely své vystřílím na ně. 24 Hladem usvadnou, a neduhy pálčivými a nakažením morním přehořkým žráni budou; také zuby šelm pošli na ně s jedem hadů zemských. 25 Meč uvede sirobu vně, a v pokojích bude strach, tak na mládenci jako panně, dítěti prsí požívajícím i muži šedivém. 26 Ano, řekl bych:Rozptýlím je po koutech, rozkáži přestati mezi lidmi paměti jejich, 27 Bych se pýchy nepřítele neobával, aby spatříce to nepřátelé jejich, neřekli: Ruka naše nepřemožená byla, neučinilť jest Hospodin ničeho z těch věcí. 28 Nebo národ ten nesmyslný jest a nemající rozumnosti. 29 Ó by moudří byli, rozuměliť by tomu, prohlédali by na poslední věci své. 30 Jak by jich jeden honiti mohl tisíc, a dva pryč zahnati deset tisíců? Jediné že Bůh skála jejich prodal je, a Hospodin vydal je. 31 Nebo Bůh skála naše není jako skála jejich, což nepřátelé naši sami souditi mohou. 32 Nebo z kmene Sodomského kmen jejich, a z réví Gomorských hroznové jejich, hroznové jedovatí, zrní hořkosti plné. 33 Jed draků víno jejich, a jed lítý nejjedovatějšího hada. 34 Zdaliž to není schováno u mne? zapečetěno v pokladnicích mých? 35 Máť jest pomsta a odplata, časemť svým klesne noha jejich; nebo blízko jest den zahynutí jejich, a budoucí věci zlé rychle připadnou na ně. 36 Souditi zajisté bude Hospodin lid svůj, a nad služebníky svými lítost míti bude, když uzří, že odešla síla, a že jakož zajatý tak i zanechaný s nic býti nemůže. 37 I dí: Kde jsou bohové jejich? skála, v níž naději měli? 38 Z jejichžto obětí tuk jídali, a víno z obětí jejich mokrých píjeli? Nechať vstanou a spomohou vám, nechť vám skrejší jest skála ta. 39 Pohleďtež již aspoň, že já jsem, já jsem sám, a že není Boha kromě mne. Já mohu usmrtiti i obživiti, já raniti i uzdraviti, a není žádného, kdo by vytrhl z ruky mé. 40 Nebo já pozdvihám k nebi ruky své, a pravím: Živ jsem já na věky. 41 Jakž nabrousím ostří meče svého, a uchopí soud ruka má, učiním pomstu nad nepřátely svými, a těm, jenž v nenávisti mne měli, odplatím. 42 Opojím střely své krví, a meč můj sžere maso, a to krví raněných a zajatých, jakž jen začnu pomsty uvoditi na nepřátely. 43 Veselte se pohané s lidem jeho, neboť pomstí krve služebníků svých, a uvede pomstu na nepřátely své, a očistí zemi svou a lid svůj. 44 I přišel Mojžíš, a mluvil všecka slova písně této v uši lidu, on a Jozue, syn Nun. 45 A když dokonal Mojžíš mluvení všech slov těch ke všemu množství Izraelskému, 46 Řekl jim: Přiložtež srdce svá ke všechněm slovům, kteráž já dnes osvědčuji vám,a přikažte to synům svým, aby ostříhali všech slov zákona tohoto, a činili je. 47 Nebo není daremné slovo, abyste jím pohrdnouti měli, ale jest život váš; a v slovu tom prodlíte dnů svých na zemi, kterouž abyste dědičně obdrželi, půjdete přes Jordán. 48 Téhož dne mluvil Hospodin k Mojžíšovi, řka: 49 Vstup na horu tuto Abarim, na vrch Nébo, kteráž jest v zemi Moábské naproti Jerichu, a spatř zemi Kananejskou, kterouž já dávám synům Izraelským právem dědičným. 50 A umřeš na vrchu, na kterýž vejdeš, a připojen budeš k lidu svému, jako umřel Aron, bratr tvůj, na hoře řečené Hor, a připojen jest k lidu svému. 51 Nebo jste zhřešili proti mně u prostřed synů Izraelských, při vodách odpírání v Kádes, na poušti Tsin, proto že jste neposvětili mne u prostřed synů Izraelských. 52 Před sebou zajisté uzříš zemi tu, ale tam nevejdeš do země té, kterouž dávám synům Izraelským.