1 Modlitba pro poníženého, když je sklíčen a vylévá před Hospodinem své lkání. 2 Hospodine, vyslyš mou modlitbu, kéž k tobě pronikne moje volání! 3 Neukrývej přede mnou tvář v den soužení mého, nakloň ke mně ucho, v den, kdy volám, pospěš, odpověz mi! 4 Mé dny se v dým obracejí, mé kosti jsou rozpálené jak ohniště. 5 Jak zlomená bylina schne moje srdce, i svůj chléb jíst zapomínám; 6 od samého naříkání jsem vyzáblý na kost. 7 Podobám se pelikánu v poušti, jsem jak sova v rozvalinách, 8 probdím celé noci, jsem jak ptáče, jež na střeše osamělo. 9 Celé dny mě moji nepřátelé tupí, klnou mi a za potřeštěnce mě mají, 10 popel jím jak chleba, nápoj slzami si ředím 11 pro tvůj hrozný hněv a pro tvé rozlícení; tys mě vyzvedl a srazil. 12 Mé dny jsou jak stín, který se prodlužuje, usychám jako bylina. 13 Ty však, Hospodine, ty zůstáváš věčně, budeš připomínán ve všech pokoleních. 14 Ty povstaneš, slituješ se nad Sijónem, je čas smilovat se nad ním, nastala ta chvíle! 15 Vždyť tvým služebníkům je v něm milý každý kámen a nad jeho sutinami je přepadá lítost. 16 A budou se bát Hospodinova jména pronárody, tvé slávy všichni králové země, 17 protože Hospodin vybuduje Sijón, ukáže se ve své slávě 18 a k modlitbě bezmocných se skloní, jejich modlitbami nepohrdne. 19 Pro budoucí pokolení je to psáno, aby lid, jenž bude stvořen, chválil Hospodina, 20 že pohleděl ze svých svatých výšin, že Hospodin shlédl z nebe na zem, 21 vyslyšel sténání vězňů, osvobodil syny smrti, 22 aby na Sijónu vyprávěli o Hospodinově jménu, aby v Jeruzalémě šířili jeho chválu, 23 až se tam shromáždí vjedno národy a království a budou sloužit Hospodinu. 24 Na té cestě pokořil mou sílu a moje dny zkrátil. 25 Pravím: Bože můj, uprostřed mých dnů mě odtud neber! Z pokolení do pokolení půjdou tvá léta. 26 Dávno jsi založil zemi, i nebesa jsou dílo tvých rukou. 27 Ta zaniknou, a ty budeš trvat, všechno zvetší jako roucho, vyměníš je jako šat a vše se změní. 28 Ale ty jsi stále týž a bez konce jsou tvoje léta. 29 Budou zde přebývat synové tvých služebníků, jejich potomstvo bude před tebou stát pevně.
Žalm 102
Schlachter 2000
od Genfer Bibelgesellschaft1Ein Gebet des Elenden, wenn er verzagt ist und seine Klage vor dem Herrn ausschüttet.[1] (Ž 142,1; Žd 1,10)2O HERR, höre mein Gebet, und lass mein Schreien vor dich kommen! (Ex 2,23)3Verbirg dein Angesicht nicht vor mir am Tag meiner Not! Neige dein Ohr zu mir; an dem Tag, da ich rufe, erhöre mich eilends! (Ž 13,2; Ž 27,9; Ž 31,3; Ž 70,6; Iz 54,8)4Denn meine Tage sind in Rauch aufgegangen, und meine Gebeine glühen wie ein Brand. (Jb 30,30; Ž 32,3; Jk 4,14)5Mein Herz ist geschlagen und verdorrt wie Gras; ja, ich habe vergessen, mein Brot zu essen. (1S 1,7; 2S 12,17; Ž 102,12)6Vor meinem Stöhnen und Seufzen klebt mein Gebein an meinem Fleisch. (Jb 19,20)7Ich gleiche einem Pelikan in der Wüste, bin wie ein Käuzchen in den Ruinen; (Jb 30,29; Iz 38,14)8ich wache und bin wie ein einsamer Vogel auf dem Dach. (Ž 77,5; Pl 3,26)9Täglich schmähen mich meine Feinde, und die gegen mich toben, schwören bei mir;[2] (Ex 22,28; Ž 31,12; Jr 29,21)10denn ich esse Asche wie Brot und mische meinen Trank mit Tränen (Ž 42,4; Iz 44,20)11wegen deines Grimms und deines Zorns, denn du hast mich aufgehoben und hingeschleudert. (1S 25,29; Ž 7,12; Ž 38,2; Pl 3,1)12Meine Tage sind wie ein lang gestreckter Schatten, und ich verdorre wie Gras. (Jb 14,2; Kaz 6,12)13Aber du, o HERR, thronst auf ewig, und dein Gedenken bleibt von Geschlecht zu Geschlecht. (Ž 45,7; Ž 135,13; Pl 5,19; Za 6,13)14Du wirst dich aufmachen und dich über Zion erbarmen; denn es ist Zeit, dass du ihr Gnade erweist; die Stunde ist gekommen! (Iz 40,1; Iz 54,7; Jr 29,10; Pl 3,22)15Denn deine Knechte lieben [Zions] Steine und trauern über ihren Schutt. (Neh 1,3; Neh 2,3; Da 9,18)16Dann werden die Heiden den Namen des HERRN fürchten und alle Könige auf Erden deine Herrlichkeit, (Iz 60,1; Jr 33,9; Ez 36,36)17wenn der HERR Zion gebaut hat und erschienen ist in seiner Herrlichkeit, (Ž 147,2; Iz 40,5)18wenn er sich zu dem Gebet der Verlassenen gewendet und ihr Gebet nicht verachtet hat. (Neh 2,4; Neh 2,6; Neh 2,8; Da 9,20)19Das wird man aufschreiben für das spätere Geschlecht, und das Volk, das geschaffen werden soll, wird den HERRN loben; (Ž 22,31; Iz 43,21; Abk 2,2; Sk 18,10; Ř 9,25; Ř 15,4; 1K 10,11; 1P 2,9; Zj 18,4; Zj 21,3)20denn er hat herabgeschaut von der Höhe seines Heiligtums, der HERR hat vom Himmel zur Erde geblickt, (Dt 26,15)21um zu hören das Seufzen der Gefangenen und loszumachen die dem Tod Geweihten, (Ž 79,11; Za 9,11)22damit sie den Namen des HERRN verkündigen in Zion und sein Lob in Jerusalem, (Iz 52,8; Jr 30,19)23wenn die Völker sich versammeln allesamt und die Königreiche, um dem HERRN zu dienen. (Iz 2,2; Jr 3,17)24Er hat meine Kraft gebeugt auf dem Weg, hat verkürzt meine Tage. (Ž 44,26; Ž 89,46)25Ich spreche: Mein Gott, nimm mich nicht hinweg in der Hälfte meiner Tage! Deine Jahre währen von Geschlecht zu Geschlecht. (Ž 55,24; Ž 90,1; Ž 102,13; Iz 38,10)26Du hast vorzeiten die Erde gegründet, und die Himmel sind das Werk deiner Hände. (Gn 2,1; 2Kr 19,15; Žd 1,12)27Sie werden vergehen, du aber bleibst; sie alle werden wie ein Kleid zerfallen, wie ein Gewand wirst du sie wechseln, und sie werden verschwinden. (Iz 51,6; L 21,33; 2P 3,10)28Du aber bleibst, der du bist, und deine Jahre nehmen kein Ende! (Ž 102,13; Mal 3,6; Žd 13,8; Jk 1,17)29Die Söhne deiner Knechte werden bleiben, und ihr Same wird vor dir bestehen. (Ez 37,25)