DAVID ZNOVU KRÁLEM - — Davidův žalozpěv nad Abšalómem - David oplakává svého syna a teprve na Jóabovy domluvy se vzpamatuje a přijímá v bráně lid.
1 Král otřesen vystoupil do přístřešku nad branou a plakal. Šel a naříkal: „Můj synu Abšalóme, můj synu Abšalóme! Kéž bych byl umřel místo tebe, Abšalóme, synu můj, synu můj!“2 Jóabovi bylo oznámeno: „Hle, král pro Abšalóma pláče a truchlí.“3 Tak se toho dne proměnilo vysvobození ve smutek všeho lidu, neboť lid slyšel toho dne slova: „Král se trápí pro svého syna.“4 A lid se toho dne kradl do města, jako se vkrádá lid, který se stydí, že utekl z bitvy.5 Král si zavinul tvář a velmi hlasitě křičel: „Můj synu Abšalóme, Abšalóme, synu můj, synu můj!“ 6 Tu vstoupil ke králi do domu Jóab a řekl: „Dnes jsi způsobil hanbu všem svým služebníkům, kteří dnes zachránili život tvůj i životy tvých synů a tvých dcer i životy tvých žen a životy tvých ženin.7 Miluješ ty, kdo tě nenávidí, a nenávidíš ty, kdo tě milují. Vždyť jsi dnes dal najevo, že ti nejsou ničím ani velitelé ani služebníci. Dnes jsem poznal, že kdyby zůstal naživu Abšalóm a my všichni byli dnes mrtvi, měl bys to za správné.8 Vstaň nyní, vyjdi a vlídně promluv ke svým služebníkům! Přísahám při Hospodinu: Nevyjdeš-li, nebude této noci s tebou nocovat ani jeden muž. A bude to pro tebe horší než všechno zlo, které na tebe dolehlo od tvého mládí až do nynějška.“ 9 Král tedy vstal a usedl v bráně. Všemu lidu bylo oznámeno: „Hle, král sedí v bráně.“ I vyšel všechen lid před krále. Izrael se pak rozutekl, každý ke svým stanům. 10 Všechen lid ve všech izraelských kmenech se dostal do rozepře: „Král nás vysvobodil ze spárů našich nepřátel, zachránil nás ze spárů Pelištejců a nyní uprchl ze země před Abšalómem.11 Avšak Abšalóm, jehož jsme nad sebou pomazali za krále, zahynul v bitvě. Proč nyní ohledně králova návratu mlčíte?“ 12 Král David vzkázal kněžím Sádokovi a Ebjátarovi: „Promluvte k judským starším: Proč chcete být při návratu krále do jeho domu poslední?“ Řeč celého Izraele se totiž donesla ke králi, do jeho domu.13 „Jste přece moji bratři, má krev a mé tělo. Proč chcete být při králově návratu poslední?14 Také Amasovi povězte: Což nejsi ty má krev a mé tělo? Ať se mnou Bůh udělá, co chce, nebudeš-li u mne po všechny dny velitelem vojska místo Jóaba.“15 Tak si naklonil srdce každého judského muže, že byli jako jeden muž. Poslali králi vzkaz: „Vrať se zpět se všemi svými služebníky!“16 Král se tedy vracel a přišel až k Jordánu. Juda vstoupil do Gilgálu a šel králi vstříc, aby ho převedl přes Jordán.17 Tu si pospíšil Benjamínec Šimeí, syn Gérův z Bachurímu, a sestoupil s judskými muži králi Davidovi vstříc.18 Bylo s ním tisíc mužů z Benjamína, též služebník Saulova domu Síba s patnácti svými syny a dvaceti otroky. Dorazili k Jordánu před králem19 a přešli brod, aby převedli králův dům a aby se králi zalíbili. Šimeí, syn Gérův, padl před králem, jenž se chystal přejít Jordán,20 a řekl králi: „Nechť mi to můj pán nepokládá za vinu a nechť nevzpomíná, čím se jeho otrok provinil v ten den, kdy král, můj pán, vycházel z Jeruzaléma; nechť to král nechová v srdci.21 Vždyť tvůj otrok ví, že zhřešil. Dnes však jsem přišel z celého Josefova domu první, abych sestoupil králi, svému pánu, vstříc.“22 Tu se ozval Abíšaj, syn Serújin: „Což nebude Šimeí usmrcen za to, že zlořečil Hospodinovu pomazanému?“23 David však prohlásil: „Co je vám do mých záležitostí, synové Serújini! Zase se mi dnes stavíte na odpor. Dnes by měl být v Izraeli někdo usmrcen? Což nevím, že jsem dnes nad Izraelem opět králem?“24 Šimeímu král potom řekl: „Nezemřeš.“ A král mu přísahal. 25 Také Mefíbóšet, vnuk Saulův, sešel králi vstříc. Ode dne, co král odešel, až do dne, co se v pokoji vrátil, nepečoval o své nohy ani o svůj vous a nepral si šaty.26 Když přišel králi vstříc do Jeruzaléma, řekl mu král: „Proč jsi nešel se mnou, Mefíbóšete?“27 On odpověděl: „Králi, můj pane, můj služebník mě oklamal. Tvůj otrok si totiž řekl: Osedlám si osla, vsednu na něj a pojedu s králem. Tvůj otrok přece kulhá.28 Ale on tvého otroka u tebe, králi, můj pane, pomluvil. Avšak král, můj pán, je jako Boží posel. Učiň tedy, co uznáš za dobré.29 Celý dům mého otce je před králem, mým pánem, hoden smrti. Ty však jsi svého otroka posadil mezi ty, kdo jedí z tvého stolu. Jaké spravedlnosti bych se měl u krále ještě dovolávat?“ 30 Král mu odpověděl: „Proč ještě vedeš takové řeči? Rozhodl jsem: Ty a Síba si pole rozdělíte.“31 Mefíbóšet králi odvětil: „Ať si vezme třeba všechno, jen když se král, můj pán, v pokoji vrátil do svého domu.“ 32 Též Barzilaj Gileádský sestoupil z Rogelímu, aby s králem přešel Jordán; vydal se přes Jordán s ním.33 Barzilaj byl velmi starý, bylo mu osmdesát let. Ten krále v jeho vyhnanství opatřoval v Machanajimu potravou, neboť to byl muž velmi zámožný.34 Král Barzilaje vyzval: „Táhni se mnou a já tě u sebe v Jeruzalémě zaopatřím.“35 Barzilaj však králi odpověděl: „Kolik let života mi zbývá, že bych měl s králem vystoupit do Jeruzaléma?36 Je mi teď osmdesát let. Což mohu ještě odlišovat dobré od špatného? Zdalipak si tvůj služebník může ještě pochutnat na jídle a pití? Což ještě mohu naslouchat zpěvákům a zpěvačkám? Proč by tvůj služebník měl být ještě králi, svému pánu, břemenem?37 Tvůj služebník potáhne s králem jen kousek za Jordán. Proč by mě měl král tolik odměňovat?38 Nechť se prosím tvůj služebník smí vrátit. Rád bych umřel ve svém městě při hrobu svého otce a své matky. Hle, s králem, mým pánem, potáhne tvůj služebník Kimhám. Pro něho učiň, co uznáš za dobré.“39 Král řekl: „Ať tedy Kimhám táhne se mnou. Učiním pro něho, co uznáš za dobré. Splním ti vše, co si ode mne budeš přát.“40 Tak přešel všechen lid Jordán, přešel jej i král. Král Barzilaje políbil a požehnal mu a on se vrátil domů. 41 Král táhl do Gilgálu a Kimhám táhl s ním. Krále doprovázel i všechen judský lid a též polovina lidu izraelského.42 A hle, všichni izraelští muži přišli ke králi a tázali se krále: „Proč tě naši bratři, muži judští, ukradli? Proč převedli krále i jeho dům přes Jordán a všechny Davidovy muže s ním?“43 Všichni judští muži mužům izraelským odpověděli: „Král je přece náš příbuzný. Proč se tedy kvůli tomu tolik hněváte? Cožpak jsme z krále kus ujedli? Nebo jsme ho snad unesli?“44 Izraelští muži odpověděli mužům judským: „Na krále, a to i na Davida, máme desetkrát větší nárok než vy. Proč jste nás tedy znevážili? Což to nebyla naše první starost, aby se náš král vrátil?“ Ale řeč mužů judských byla tvrdší než řeč mužů izraelských.
1Snart nådde budet fram till Joav att kungen grät och sörjde Absalom.2Och hela folkets glädje över räddningen förvandlades till sorg och klagan när de hörde att kungen var så förtvivlad över sin son.3Männen smög tillbaka in i staden, lika skamset som om de hade flytt undan striden.4Kungen dolde sitt ansikte och jämrade sig i sin sorg: ”Min son Absalom, min son!”5Då gick Joav in till kungen och sa till honom: ”Vi räddade ditt liv i dag och livet på dina söner, döttrar, hustrur och bihustrur och ändå får du oss att skämmas!6Du älskar dem som hatar dig och hatar dem som älskar dig! Varken dina soldater eller befälhavare betyder något för dig. Jag ser nu att om Absalom hade levat och alla vi andra hade dött, så hade du varit glad.7Gå nu ut och uppmuntra dina män, för jag svär vid HERREN att om du inte gör det, så kommer inte en enda av dem att stanna kvar här över natten! Du kommer att få det värre än du någonsin har haft det i hela ditt liv.”
David återvänder till Jerusalem
8Kungen gick då ut och satte sig vid stadsporten. När nyheten spreds genom staden att han var där, gick alla till honom. Under tiden hade Israels män flytt var och en till sig9och nu grälade man med varandra ute i Israels stammar om det som hänt. ”Det var ju han som räddade oss från våra fiender och befriade oss från filistéerna. Men nu har han fått fly ut ur landet för Absalom.10Absalom som vi smorde till kung över oss har dödats i striden. Varför säger ingen någonting om att hämta kungen tillbaka?”11När kung David fick höra detta, sände han prästerna Sadok och Evjatar till de äldste i Juda och frågade: ”Varför är ni de sista som talar om att låta kungen återvända?12Ni är ju mina egna bröder, min egen stam, mitt eget kött och blod! Varför ska ni vara de sista att hämta kungen tillbaka?”13Han befallde dem också att säga till Amasa: ”Du är av mitt kött och blod och Gud får straffa mig om du inte från och med nu blir befälhavare över min här i stället för Joav!”[1]14På detta sätt lyckades David vinna över alla i Juda till sin sida. De sände honom följande bud: ”Kom tillbaka till oss och ta med dig alla dina män!”15Kungen vände då tillbaka och kom till Jordan. Men redan när han kom till Gilgal vid Jordanfloden, möttes han av männen från Juda som kommit för att föra honom över floden.16Shimi[2], benjaminiten Geras son från Bachurim, skyndade sig över tillsammans med männen i Juda för att välkomna kung David.17Med sig hade han tusen man från Benjamins stam och Siva, Sauls tjänare, samt Sivas femton söner och tjugo tjänare. De skyndade sig ner till Jordan före kungen.18De gick över vid vadstället för att hjälpa kungens familj att ta sig över och för att uppfylla alla kungens önskningar. Shimi, Geras son, föll ner inför kungen just när han skulle gå över Jordan.19Han bad: ”Herre, förlåt mig och glöm det onda jag, din tjänare, gjorde mot dig när du lämnade Jerusalem!20Jag vet mycket väl att jag, din tjänare, begick en synd. Det är därför jag kom hit i dag för att som förste man från Josefs ätt hälsa dig, min herre och kung.”21Avishaj, Serujas son, frågade: ”Ska inte Shimi dö för att han förbannade HERRENS smorde?”22”Vad har ni Serujas söner med detta att göra? Vill ni vända er emot mig?” frågade David. ”Nej, idag ska ingen dödas. Idag vet jag ju att jag är Israels kung!”23Sedan vände han sig till Shimi och lovade med en ed: ”Du ska inte dödas.”24Mefivoshet, Sauls sonson, hade också kommit för att möta kungen. Han hade inte vårdat sina fötter, ansat skägget eller tvättat sina kläder sedan den dag kungen lämnade Jerusalem[3] tills den dag då han kom välbehållen tillbaka.25”Varför kom du inte med mig, Mefivoshet?” frågade kungen honom när han kom från Jerusalem för att möta honom.26Mefivoshet svarade: ”Min herre och kung, min tjänare lurade mig! Jag sa till honom att sadla min åsna så att jag kunde följa med kungen, för du vet ju att jag är halt.27Han förtalade mig inför min herre och kung. Men du är som en Guds ängel, så gör vad du finner bäst!28Jag och alla mina släktingar hade ju bara döden att vänta oss av dig, men du hedrade mig genom att jag fick äta vid ditt eget bord, så varför skulle jag klaga inför kungen?”29David svarade: ”Det räcker så! Du och Siva får dela ägorna lika mellan er.”30”Låt honom ta alltsammans”, sa Mefivoshet. ”Jag är nöjd med att du är tillbaka välbehållen!”31Gileaditen Barsillaj hade kommit från Rogelim för att ta avsked av kungen när han skulle gå över floden.32Barsillaj var nu mycket gammal, åttio år. Han hade sörjt för kungens behov i Machanajim och var en mycket rik man.33”Kom med mig och bo i Jerusalem”, sa kungen till Barsillaj. ”Jag kan ta hand om dig där.”34”Nej”, svarade han. ”Jag är alltför gammal för att följa med kungen till Jerusalem.35Jag är nu åttio år och jag kan inte längre skilja mellan bra och dåligt. Mat och vin smakar mig inte och jag kan inte urskilja sången från sångare och sångerskor. Jag, din tjänare, skulle bara vara till börda för min herre kungen.36Jag ska bara gå över Jordan ett kort stycke med dig, min kung, men du ska inte belöna mig.37Låt mig få återvända hem för att dö i min egen stad, där min far och mor är begravda! Men här är din tjänare Kimham[4], låt honom gå med dig, min herre och kung, och gör för honom vad du finner bäst!”38Kungen svarade: ”Kimham ska gå med mig och jag ska göra för honom det du finner bäst. Allt vad du vill ska jag göra för dig.”39Allt folket gick sedan över Jordan tillsammans med kungen. Efter det att kungen kysst och välsignat Barsillaj, återvände denne hem,40men kungen gick vidare till Gilgal och Kimham följde honom. Alla trupper i Juda och hälften av männen från Israel förde honom dit.41Men snart samlades alla Israels män och klagade hos kungen: ”Varför har våra bröder från Juda fått lägga beslag på kungen och föra dig över Jordan tillsammans med din familj och dina män?”42”Det är väl inget att bli arg för!” svarade Juda män. ”Kungen kommer från vår stam. Men vi har inte bett om något för egen del. Han har inte ens behövt dela med sig av sina förråd till oss.”43”Men vi är tio stammar i Israel”, svarade Israels män Juda män, ”så vi har större rätt till kungen än ni! Varför behandlar ni oss så här? Var det inte vi som först började prata om att hämta honom tillbaka, så att han kunde bli vår kung igen!” Så fortsatte diskussionen fram och tillbaka och männen från Juda var hårdare i sitt tal än Israels män.