Žalm 73,26 | Český ekumenický překlad

Český ekumenický překlad

Třetí kniha žalmů - JAK JE BŮH DOBRÝ K IZRAELI

1 Žalm. Pro Asafa. Jak je Bůh dobrý k Izraeli, k těm, kdo jsou čistého srdce! 2 Avšak moje nohy málem odbočily, moje kroky téměř sešly z cesty, 3 neboť jsem záviděl potřeštěncům, když jsem viděl svévolné, jak pokojně si žijí. 4 Smrt je do okovů ještě nesevřela, jejich tělo kypí, 5 nevědí, co je to lidské plahočení, nebývají postiženi jako jiní lidé. 6 Jejich náhrdelníkem je zpupnost, násilnictví šatem, do něhož se halí. 7 Jejich oko vystupuje z tuku, provaluje se smýšlení srdce. 8 Vysmívají se a mluví zlomyslně, povýšenou řečí utiskují druhé. 9 Do úst nebesa si berou, jazykem prosmýčí zemi. 10 A lid se za nimi hrne lokat vodu plným douškem. 11 Říkávají: „Což se to Bůh dozví? Cožpak to Nejvyšší pozná?“ 12 Ano, to jsou svévolníci: bez starostí věčně kupí jmění. 13 Tedy zbytečně jsem si uchoval ryzí srdce a dlaně omýval nevinností? 14 Každý den se na mě sypou rány, každé ráno bývám trestán. 15 Kdybych řekl: „Budu mluvit jako oni,“ věrolomně bych opustil pokolení tvých synů. 16 Přemýšlel jsem, jak se v tom všem vyznat, nesnadné se mi to zdálo. 17 Teprv když jsem vstoupil do svatyně Boží, pochopil jsem, jaký vezmou konec. 18 Věru, stavíš je na kluzké cesty, do zkázy je srazíš. 19 Jaký úděs náhle vzbudí, hrůzou se obrátí vniveč, zajdou 20 jako sen po procitnutí; Panovníku, pohrdneš jejich přeludem, až je probudíš. 21 Když bylo mé srdce roztrpčené, když se jitřilo mé ledví, 22 byl jsem tupec, nic jsem neznal, jak dobytče jsem před tebou býval. 23 Já však chci být ustavičně s tebou, uchopils mě za pravici, 24 povedeš mě podle svého rozhodnutí a pak do slávy mě přijmeš. 25 Koho bych měl na nebesích? A na zemi v nikom kromě tebe nemám zalíbení. 26 Ač mé tělo i mé srdce chřadne, Bůh bude navěky skála mého srdce a můj podíl. 27 Hle, ti, kdo se tobě vzdálí, zhynou. Ty umlčíš každého, kdo poruší ti věrnost. 28 Mně však v Boží blízkosti je dobře, v Panovníku Hospodinu mám své útočiště, proto vyprávím o všech tvých činech.

Lutherbibel 2017

od Deutsche Bibelgesellschaft

Anfechtung und Trost beim Glück des Frevlers

1 Ein Psalm Asafs. Gott ist dennoch Israels Trost für alle, die reinen Herzens sind. 2 Ich aber wäre fast gestrauchelt mit meinen Füßen; mein Tritt wäre beinahe geglitten. 3 Denn ich ereiferte mich über die Ruhmredigen, da ich sah, dass es den Frevlern so gut ging. (Jb 21,7) 4 Denn für sie gibt es keine Qualen, gesund und feist ist ihr Leib. 5 Sie sind nicht in Mühsal wie sonst die Leute und werden nicht wie andere Menschen geplagt. 6 Darum prangen sie in Hoffart und hüllen sich in Frevel. 7 Sie brüsten sich wie ein fetter Wanst, sie tun, was ihnen einfällt. 8 Sie höhnen und reden böse, sie reden und lästern hoch her. 9 Was sie reden, das soll vom Himmel herab geredet sein; was sie sagen, das soll gelten auf Erden. 10 Darum läuft ihnen der Pöbel zu und schlürft ihr Wasser in vollen Zügen. 11 Sie sprechen: Wie sollte Gott es wissen? Wie sollte der Höchste etwas merken? (Ž 10,11) 12 Siehe, das sind die Frevler; die sind glücklich für immer und werden reich. 13 Soll es denn umsonst sein, dass ich mein Herz rein hielt und meine Hände in Unschuld wasche? (Mal 3,14) 14 Ich bin täglich geplagt, und meine Züchtigung ist alle Morgen da. 15 Hätte ich gedacht: Ich will reden wie sie, siehe, dann hätte ich das Geschlecht deiner Kinder verraten. 16 So sann ich nach, ob ich’s begreifen könnte, aber es war mir zu schwer, 17 bis ich ging in das Heiligtum Gottes und merkte auf ihr Ende. 18 Ja, du stellst sie auf schlüpfrigen Grund und stürzest sie zu Boden. 19 Wie werden sie so plötzlich zunichte! Sie gehen unter und nehmen ein Ende mit Schrecken. 20 Wie ein Traum verschmäht wird, wenn man erwacht, so verschmähst du, Herr, ihr Bild, wenn du dich erhebst. 21 Als es mir wehe tat im Herzen und mich stach in meinen Nieren, 22 da war ich ein Narr und wusste nichts, ich war wie ein Tier vor dir. 23 Dennoch bleibe ich stets an dir; denn du hältst mich bei meiner rechten Hand, (Ř 8,35) 24 du leitest mich nach deinem Rat und nimmst mich am Ende mit Ehren an. (Ž 49,16) 25 Wenn ich nur dich habe, so frage ich nichts nach Himmel und Erde. 26 Wenn mir gleich Leib und Seele verschmachtet, so bist du doch, Gott, allezeit meines Herzens Trost und mein Teil. (Ž 16,5) 27 Denn siehe, die von dir weichen, werden umkommen; du bringst um alle, die dir die Treue brechen. 28 Aber das ist meine Freude, dass ich mich zu Gott halte / und meine Zuversicht setze auf Gott den HERRN, dass ich verkündige all dein Tun.