JÓB ODPOVÍDÁ SÓFAROVI - — Jób odmítá Sófarovy řeči
1 Jób na to odpověděl: 2 „Vy jste vskutku ten pravý lid, s vámi vymře moudrost! 3 Ale já mám také rozum jako vy, nejsem zpozdilejší než vy; kdopak tohle neví? 4 Jsem k posměchu i vlastnímu příteli, jemuž Bůh odpoví, když volá; v posměchu je spravedlivý, bezúhonný. 5 Bezstarostný smýšlí o zániku pohrdavě, sám stojí pevně, když nohy jiných vrávorají! 6 Stany zhoubců zůstávají nerušené, v bezpečí jsou ti, kdo popouzejí Boha, i ten, kdo chce Boha mít v své moci. 7 Avšak dobytka se zeptej, poučí tě, nebeského ptactva, ono ti to poví, 8 poučí tě i křoviska země, mořské ryby vyprávět ti budou. 9 Kdo z nich všech by nevěděl, že ruka Hospodinova to učinila 10 a že v jeho ruce je život všeho, co žije, duch každého lidského tvora. 11 Zda nezkouší ucho slova jako patro ochutnává pokrm? 12 Což jen u kmetů je moudrost a rozumnost pouze v dlouhém věku?
— U Boha je všechna moc
13 Moudrost, ta je u Boha, i bohatýrská síla, u něho je rozvaha i rozum. 14 Co rozboří, nikdo nezbuduje, zavře dveře za někým a otevřít je nelze. 15 Když zadrží vody, přijde sucho, když je vypustí, pak podvracejí zemi. 16 U něho je moc i pohotová pomoc, patří mu, kdo chybuje, i ten, kdo svádí. 17 Rádce odvádí vysvlečené, ze soudců činí ztřeštěnce, 18 pouta králů rozvazuje, pásem ovazuje jejich bedra, 19 kněze odvádí vysvlečené, vyvrací prastaré rody, 20 odnímá řeč spolehlivým, starcům bere soudnost, 21 opovržením zahrne urozené, uvolňuje hráze řečišť, 22 odkrývá hlubiny temnot a na světlo vyvádí, co jev šeru smrti, 23 pronárodům dává vzrůst i zánik, rozprostírá pronárody i odvádí je, 24 bere rozum náčelníkům lidu země, zavádí je do bezcestných pustot, 25 aby tápali v temnotě beze světla, ano, zavádí je jako opilého.
1Da antwortete Hiob und sprach:2Ja, ihr seid die Richtigen, mit euch wird die Weisheit sterben!3Ich hab ebenso Verstand wie ihr und bin nicht geringer als ihr; wer wüsste das nicht?4Ich muss von meinem Nächsten verlacht sein, der ich Gott anrief und den er erhörte. Der Gerechte und Fromme muss verlacht sein.5Dem Unglück gebührt Verachtung, so meint der Sichere; ein Stoß denen, deren Fuß schon wankt!6Die Hütten der Verwüster stehen ganz sicher, und Ruhe haben, die wider Gott toben, die Gott in ihrer Faust führen. (Abk 1,11)7Frage doch das Vieh, das wird dich’s lehren, und die Vögel unter dem Himmel, die werden dir’s sagen,8oder die Sträucher der Erde, die werden dich’s lehren, und die Fische im Meer werden dir’s erzählen.9Wer erkennte nicht an dem allen, dass des HERRN Hand das gemacht hat,10dass in seiner Hand ist die Seele von allem, was lebt, in seiner Hand auch der Geist im Leib eines jeden Menschen? (Nu 16,22; Sk 17,28)11Prüft nicht das Ohr die Rede, wie der Mund die Speise schmeckt?12Bei den Großvätern nur soll Weisheit sein und Verstand nur bei den Alten? (Jb 8,8)13Bei Gott ist Weisheit und Gewalt, sein ist Rat und Verstand.14Siehe, wenn er zerbricht, so hilft kein Bauen; wenn er jemand einschließt, kann niemand aufmachen. (Zj 3,7)15Siehe, wenn er die Wasser zurückhält, so wird alles dürr, und wenn er sie loslässt, verwüsten sie das Land. (Gn 7,19; 1Kr 17,1; 1Kr 17,7)16Bei ihm ist Kraft und Einsicht. Sein ist, der da irrt und der irreführt. (1Kr 12,28; 2Kr 19,10)17Er lässt die Ratsherren barfuß gehen und macht die Richter zu Toren.18Er macht frei von den Banden der Könige und umgürtet ihre Lenden mit einem Gurt.19Er führt die Priester barfuß davon und bringt zu Fall die alten Geschlechter. (1S 2,30; 1S 22,18)20Er entzieht die Sprache den Verlässlichen und nimmt weg den Verstand der Alten.21Er schüttet Verachtung auf die Fürsten und zieht den Gewaltigen die Rüstung aus. (1S 17,5; 1S 31,9; 2Kr 19,37; Da 4,29)22Er öffnet die finstern Schluchten und bringt heraus das Dunkel ans Licht.23Er macht Völker groß und bringt sie wieder um; er breitet ein Volk aus und treibt’s wieder weg.24Er nimmt den Häuptern des Volks im Lande den Mut und führt sie irre in wegloser Wüste,25dass sie in der Finsternis tappen ohne Licht. Er führt sie irre wie die Trunkenen.